Hudební Rozhledy

Jazzové snění Pražského jara

Vladimír Kouřil | 07/19 |Studie, komentáře

Trumpetista, autor a kapelník Wadada Leo Smith

Kdybych byl dramaturgem Pražského jara… Až do současnosti se jazz na Pražském jaru objevoval vždy v postavení žánru, na nějž je dobré upozornit, že má dobrou úroveň, zpestřit festivalovou žánrovou škálu. Takže je vždy z domácích luhů přizvána některá z kapel či interpretů, jež sice představují špičku našeho jazzu, ale jsou součástí běžného klubového či koncertního provozu našeho jazzového života, výjimečně někdo ze zahraničí. Pro Pražské jaro by jazz však neměl být jen takovou nekoncepční vzorkovnicí. Zvláště v Evropě vzniká spousta projektů, v nichž jazzoví skladatelé a interpreti, obvykle v jedné osobě, vytvářejí speciální jazzové projekty, někdy až na pomezí jazzu a soudobé hudby, které obohacují současnou tvář evropského hudebního života jako takového. Úzká část jazzového publika zná tyto projekty z desek, ale živě je u nás nemá odvahu nikdo představit. Takové projekty by přirozeně do celkového zvuku festivalu Pražského jara nejen zapadaly, ale koncerty soudobé hudby také výrazně obohatily. Několik programních projektů z posledních let si v dnešním dílu seriálu představíme.

Například se stále znovu objevují jazzové koncepty založené na rozvinutí originálního materiálu z vážné hudby jazzovou úpravou, vlastními variacemi, improvizacemi, neobvyklou orchestrací. Stačí připomenou hudbu Johanna Sebastiana Bacha, na inspirace tóny jeho jména B-A-C-H. Například nedávné album německého kontrabasisty Dietera Ilga B-A-C-H (ACT, 2017), který provedl autorské variace v triu s pianistou Rainerem Böhmem a bubeníkem Patricem Héralem. Vybral si k tomu dvanáct témat, například čtvero Goldbergovských variací, dvě z klavírních preludií pro svého nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna Bacha, z Francouzské svity č. 5 a dalších opusů. Ostatně – loni na pražské Novoměstské radnici se „svým“ Bachem vystoupil také ryzí a jedinečný český jazzový pianista vystupující pod pseudonymem Najponk (Jan Knop), rovněž v klasickém klavírním triu s basou a bicími (20. 7. 2018). Obdobně laděných bachovských nahrávek je v jazzu více. Ve své dramaturgii bych spíše volil nahrávku jiného kontrabasisty – rakouského jazzmana Petera Herberta. Ten nahrál s kvintetem v obsazení s basklarinetistkou Carolou Robinsonovou, hráčkou na trubku a křídlovku Ingrid Jensenovou (u nás působila s pianistkou Beatou Hlavenkovou – slyš CD Joy For Joel, Animal Music, 2009), pianistou Markem Coplandem a bicistou Kennym Wollesenem album B-A-C-H A Chromatic Universe (between the lines, 2001). Bach, jeho hudba, je zde opět výchozí inspirací, ale autorství jedenácti skladeb jde na vrub Herbertovi a ostatních členů kvinteta. Přičemž navíc každý z instrumentalistů, vyjma bubeníka, si napsal také vlastní krátkou sólovou skladbu pro svůj nástroj se zadáním not B-A-C-H. Za vrcholně inovativní přístup k Bachově hudbě, k inspiraci jeho dílem, považuji dosud nahrávku ansámblu amerického pianisty Uriho Cainea Goldberg (Winter&Winter, 2000), k jejímuž koncertnímu provedení byl soubor do Prahy pozván na IX. ročník festivalu Struny podzimu (Chrám sv. Anny 26. 10. 2004). V každém případě se jedná o projev úcty k Bachově hudbě dnešním jazykem jazzu.

Kabinety Michaela Wollnyho
Možná někdo z vás navštívil mezi květnem 2005 až srpnem 2006 pražskou Galerii Rudolfinum. Vystavovala tam švýcarská fotografka Annelies Strba své snově pigmentované obrazy. Právě její fotografie malé dívčí postavy v bílém vstupující do tajemného potemnělého lesního prostoru s nejasnými konturami stromů a nízkých porostů dokreslují v bookletu hudbu jednoho ze zajímavých představitelů současného evropského jazzu, jeho nekonvenčních podob, Němce Michaela Wollnyho (1978). V letech 1988 až 2002 byl členem Bundesjazzorchestra a v roce 2001 začal hrát a nahrávat v duu s veteránem evropských tenorsaxofonistů Heinzem Sauerem. Po tuctu let plných zajímavých nahrávek mu vyšlo pod jeho jménem 2CD Wunderkammer XXL (ACT, 2013). Propojením obrazů Strbové s pojmem „zázračné komory“, což je označení tzv. kabinetu kuriozit, vytvořil pro svou hudbu atmosféru pocitu, že tajemství divokého lesa je vlastně také takovým velkokabinetem podivností. Kabinety začaly vznikat v časech renesance, v nichž byly ve vitrínách shromažďovány různé kuriózní předměty, původem neidentifikovatelné, nebo i uměle vytvořené. Připomeňme si, že jeden z nejvěhlasnějších kabinetů kuriozit měl císař Rudolf II., který sbírku kompletoval na Pražském hradě z uměleckých děl a rozmanitých artefaktů. Pro císaře to bylo místo rozjímání a ohromování jeho návštěv. Michael Wollny si za partnerku zvolil světově uznávanou sólistku na cembalo Tamaru Halperinovou, původem z Izraele. Ta dnes žije v Německu a je specialistkou na barokní hudbu, nahrává rovněž evropské klasiky. Wollny hraje na klavír, harmonium, Fender Rhodes Piano, na cembalo a celestu, Halperinová hraje na cembalo a celestu. Disk s duety je označen jako Wunderkammer Original Version, vznikl v roce 2009 a je zvukovým festivalem různorodých klávesových nástrojů. Druhý disk byl pojmenován Wunderkammer XXL – live (ACT, 2013). Dvojici z původní verze doprovází i se svými sólisty skvělý patnáctičlenný frankfurtský rozhlasový hr-Bigband řízený Američanem Jimem McNeelym, se sólisty klarinetistou Oliverem Leichtem a tenorsaxofonistou Tonym Lakatosem. Autorem orchestrace byl Jörg Achim Keller a repertoár je tvořen výběrem pěti témat z duetního disku, doplněný třemi novými Wollnyho skladbami. Autor vymyslel pro disk s duety hraniční fúzi volně přiřaditelné soudobé hudby, za přispění vlivů evropské klasiky, baroka, také minimalismu, s plnohodnotným využíváním jazzových atributů. Bigbandový disk je samozřejmě zvukově velmi pestrý, každý z pěti hráčů na plátkové nástroje jich při hře vystřídá čtyři až sedm (od pikoly po kontra basklarinet), rytmicky výraznější. Jsou zde pasáže lyrické, expresivní i freejazzové, Wollny září jako sólista. Tento jeho nápad je mimořádnou záležitostí, korunuje jej právě bigbandová nahrávka a nejvyšší ocenění německých kritiků autora i nahrávky je oprávněné.

Hudba neposkvrněné přírody
Za nejlepší nahrávku ankety kritiků časopisu Down Beat, ročník 2017, byla prohlášena deska Wadada Leo Smith: America´s National Parks (2CD Cuneform Records, 2016), kterou Smith, trumpetista, autor a kapelník s vlastním souborem Golden Quintet nahrál studiově během jediného květnového dne roku 2016. Smith napsal a Golden Quintet zahrál hudbu plnou témbrů, drsných i tajemných impresí, neuvěřitelně souznějící s divokou přírodou amerických národních parků. Už samotné názvy šesti skladeb (na každém CD tři), které tvoří věty rozsáhlého epického opusu, probouzejí posluchačovu obrazotvornost: New Orleans: The National Park USA (1), Eileen Jackson Southern, 1920–2002: A Literary National Park (2), Yellowstone: The First National Park and the Spirit of America – The Mountains, Super-Volcano Caldera and Its Ecosystem 1872 (3), The Mississippi River: Dark and Deep Dreams Flow the River – a National Memorial Park c. 5000 BC (4), Sequoia/Kings Canyon National Parks: The Giant Forest, Great Canyon, Cliffs, Peaks, Waterfalls and Cave System 1890 (5) a Yosemite: The Glaciers, the Falls, the Wells and the Valley of Goodwill 1890 (6). Už samotné názvy skladeb jsou k poslechu hudby návodné. Hudba je zde impresí vyvolanou obrazem rozsáhlých přírodních celků, navíc spjatých ještě nerušeně s geologickou historií naší planety, trubka Wadadova dodává nad témbry vyvolávajícími dojem z prostorů tu zpěvné motivy, jindy atmosféru zdrsňuje, zjevují se i free improvizační pasáže – i ta nejkrásnější přírodní scenérie má nebezpečná období, najednou se z hudby „vyloupne“ pasáž jímavá či expresivně jazzová i rytmem. Wadada Leo Smith napsal všechnu hudbu a kvinteto spoluhráčů řídí. Jeho Golden Quintet tvoří pianista Anthony Davis, cellistka Ashley Waltersová, kontrabasista John Lindberg a bicista Pheeroan akLaff.
Zvláště u evropských jazzmanů s vyššími skladatelskými ambicemi se setkáváme s tím, že v určitém okamžiku dojdou k pocitu, k potřebě popasovat se s dědičným zázemím v artificiální hudbě a rozhodnou se tuto skladatelskou touhu naplnit. Z významných jazzmanů současnosti, jenž už dávno zaujal i na americké scéně, je takovým saxofonista Marius Neset (1985), Nor žijící v Kodani. Už kvůli hudebnímu vývoji, jímž prošel. Jeho autorský debut se jmenoval Suite for Seven Mountains (Edition, 2008) a byl napsán pro symbiózu jeho jazzového kvarteta se smyčcovým. Následnými kapelnickými alby Golden Explosion (Edition, 2011) a Birds (Edition, 2011) se stal představitelem „punk“ jazzové exprese, ale teprve série dalších čtyř alb, už u mnichovské etikety ACT, odhaluje jeho kompoziční a aranžérský apetit v plném znění. Zatím končí dvěma tvorbou i interpretací zajímavými nahrávkami: Snowmelt (2016), kdy jeho kvarteto hraje v symbióze s London Sinfonietta řízenou Geoffreyem Patersonem a Circle of Chimes (2017) s oktetem, v němž Nesetovy letité spoluhráče (pianista Ivo Naeme, basista Petter Eldh, bubeník Anton Eger) doplnili jeho sestra Ingrid (flétna, pikola), Lionel Loueke (kytara), Andreas Brantelid (cello) a Jim Hart (vibrafon, marimba). Programovým těžištěm alba Snowmelt je Nesetův sedmidílný opus Arches of Nature: Sirens, Acrobatics, Circles, Caves, Paradise, Rainbows a Pyramides, v jehož Prologue zní svůdné dvouminutové sólo na sopránsaxofon. Zvukově, dynamicky a náladově pestré album Circle of Chimes obsahuje deset titulů propojených Hartovou zvonkohrou. Do této skladatelsky ambicióznější tvorby současných jazzových generací bych také zařadil například nahrávku pianisty Vijaye Iyera Mutations (ACT, 2014), o níž je psáno v dubnovém čísle podrobněji. Žádný z těchto pořadů nemívá jen jednorázové studiové provedení, je běžné, že dochází k vícero provedením na koncertních pódiích západní Evropy.

Krautgartnerova vnoučata
Také na naší scéně lze najít zajímavou hudbu, jež by Pražskému jaru poskytla další položku k pojmu tvorba soudobé hudby – jazzové. Můžeme ji zvát programní či koncepční. Například komorní devítidílný opus trumpetistky Štěpánky Balcarové Life and Happiness of Julian Tuwim (Animal Music, 2017), v němž zhudebnila poezii polského básníka pro zpěvačku Małgorzatu Hutek s doprovodem saxofonisty a klarinetisty Marcela Bárty, flétnisty Roberta Fischmanna, kontrabasisty Jaromíra Honzáka a dvou Poláků, pianisty Nikoly Kołodziejczyka a bubeníka Grzegorze Masłowskiho. Nebo Cena Karla Krautgartnera, každoroční soutěž jazzových skladatelů, v níž mezinárodní porota vybere vždy tři (2016) či pět (2017, 2018) z přihlášených nových děl, které Balcarové Concept Art Orchestra živě provede ve studiu Českého rozhlasu; ten koncert odvysílá v přímém přenosu a pak se nad většinou skladeb zavře zvukový archiv. Za první tři ročníky už bylo oceněno dvanáct autorů, kvůli povědomí o nich a pro spravedlnost budiž abecedně vyjmenováni: Augustin Bernard, Zdeněk Borecký, Jakub Dvořáček, Radim Hanousek, Matouš Hejl, Miroslav Hloucal, Martin Konvička, Jan Mazura, Lucie Páchová, Václav Pálka, Bharata Rajnošek, Michal Wróblewský. Vznikají tak každoročně skladby umělecky zajímavé, stylově pestré, často se dotýkají prostředků soudobé hudby, nezbavují se však znaků moderního jazzu, dávají příležitost k vynikajícím sólovým výstupům. Pro Concept Art Orchestra píší zajímavé skladby jazzmani z autorského sdružení říkající si Prague Six: trumpetistka Štěpánka Balcarová, pianisté Martin Brunner, Vít Křišťan a Tomáš Sýkora, trombonista Jan Jirucha a saxofonista Luboš Soukup. Každý z nich se už dnes může chlubit vlastními alby, autorskými či kapelnickými. Malé shrnutí: od jazzové vsuvky Pražského jara očekávám koncepční programy, nikoli oddechový jazzový koncert klubového charakteru. V článku zmíněné nahrávky zahrnují různé požadavky na posluchačskou připravenost, což souvisí se smyslem osvěty.

Nahoru | Obsah