Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí od roku 1989 dodnes (úvod)

Jakub Zahradník | 05/19 |Svět hudebních nástrojů

Naše poslední vyprávění skončilo v roce 1989, na jehož sklonku v Československu proběhla známá sametová revoluce, která znamenala konec vlády komunistické strany a zásadní obrat poměrů. To vše se ale stalo až následkem událostí v Sovětském svazu, když Michail Gorbačov v polovině 80. let připustil otevřenou diskusi („glasnosť“), aby nastartoval nevyhnutelnou ekonomickou reformu („perestrojku“) stále více zaostávajícího Sovětského svazu. Ten se rozpadl a stejně tak i ekonomický spolek RVHP, jehož součástí byla ČSSR. Následná transformace společnosti a průmyslu byla nepřehledná. Také proto, že za ní pokulhávala změna právního a kontrolního systému. Valná část nemovitostí a průmyslových provozů byla léty socialistické „péče“ zanedbaná, podniky většinou nepřipravené na otevřený trh. Ačkoli bývá převod moci a vlastnických poměrů dnes často cynicky znevažován (hlavně proto, že mnozí komunisté „převlékli kabát“ a stali se z nich kapitalisté, nešlo to ovšem jinak – členem strany byl každý 7.–8. člověk v republice), jednalo se o opravdový přelom.

Zkušeností s vyvlastňováním bylo na rozdávání, ale pro navracení majetku zpět do soukromých rukou v takovém rozsahu nebyl celosvětově žádný precedens. Nějaký způsob se však velmi rychle najít musel, a tak byl realizován nápad s tzv. malou a velkou privatizací. Další formou předání majetku byly restituce (to jest vrácení některého majetku nebo finanční náhrada), pro které se formálním datem stal 25. únor 1948, tedy nástup komunistů k moci. Jimi se sledovalo odškodnění některých majetkových křivd, pakliže to po 40 letech bylo vůbec možné. To se nemohlo obejít bez vzniku některých křivd nových, ale takový už je život. Také druhá až třetí generace po původních majitelích už většinou nebyla spjata s oborem předků, někteří z nich ani s rodnou zemí... A také ne všichni noví zájemci o podnikání přicházeli s čistými úmysly. Byly případy společností, které levně koupily konkurenční podnik, aby jej vzápětí zavřely. Mnohdy také ambice převyšovaly schopnosti. Zanikla tak celá řada zavedených firem, značek, i celá samostatná rozvinutá průmyslová odvětví. Pro obyvatele země to představovalo velké životní otřesy. Doba přála dobrodruhům a spekulantům. Nemohlo tak nedojít k značnému výprodeji majetku, který snadno přecházel do různých, i neznámých rukou. Dělo se tak oficiální cestou, i všelijak zmanipulovanými nezákonnými převody. Zkrátka, byl to velmi složitý proces.
Ovšem na druhou stranu to byla doba možností, jaké tu dlouho nebyly a nebudou. Obnovena byla demokracie, a to ve velmi liberální formě. Tužby, očekávání a elán sršel z těch, kteří chtěli konečně svobodně uskutečnit své sny. Emancipační tendence byly až té míry, že se rozpadlo Československo (oba nové státy Česká a Slovenská republika se staly součástí NATO a byly přijaty do Evropské unie). A na výrobu hudebních nástrojů, potažmo pian v českých zemích to mělo nedozírný dopad.
Představme si nejprve nějaký typický český „byznys plán“ poloviny 80. let. Vyrábělo se 20–30 000 pian ročně, z toho 70 % šlo do SSSR, 10 % do zemí RVHP, 5–10 % šlo na tuzemský trh a 10–15 % na Západ a do zbytku světa. (Ovšem jistá část prodeje, zejména do SSSR, byla realizována barterovým obchodem, čili stát měnil piana například za suroviny a finance pak přerozděloval; cena za hudební nástroj pak neodpovídala jeho hodnotě.) Byla právě dokončena linka na výrobu pianin v hlavním závodě ČSHN, bývalé továrně PETROF, ze které sjíždělo až 48 nástrojů a 53 akustických elementů denně. V halách bylo v létě vedro, v zimě nevytopitelno. Vládl duch socialistické práce.
Obrovský podnik ČSHN, zahrnující veškerou výrobu hudebních nástrojů ve státě, měl své Generální ředitelství. Tomu byl podřízený Odštěpný závod (OZ) Piana v Hradci Králové, kde bylo i centrum výroby pian. Piana se v té době přestala už vyrábět v Zákolanech a v Kolíně-Zálabí – tamní provozy byly nerentabilní. Zbývaly ještě továrny na severu Čech v České Lípě, Jiříkově, Liberci, výroba mechanik v Albrechticích a na opačné straně republiky, na jižní Moravě probíhala výroba v Jihlavě a v Moravském Krumlově. Šlo vesměs o montážní podniky na pianina, křídla se stavěla v Hradci Králové. Ve východních Čechách byla pak soustředěna většina související výroby (pianinové skříně a lakovací linka v Týništi nad Orlicí, slévárny ve Skuhrově, Hronově a Pilníkově, resonanční pila v Chlumci nad Cidlinou aj.).
A nyní, do tohoto léta zavedeného a neměnného pořádku, vtrhává sametová revoluce. V podnicích a na prostranstvích se scházejí lidé a na improvizovaných fórech veřejně diskutují o věcech, o nichž se léta nesmělo mluvit, probíhají celonárodní demonstrace. Platforma nazvaná Občanské fórum najednou sedí za jednacím stolem s komunistickou vládou a přebírá moc ve státě! V OZ Piana v Hradci Králové převládne názor odtrhnout se od nepružného podniku ČSHN. Na společné schůzi vedení je tento neslýchaný požadavek přednesen. Postupně se stejně rozhodují i další výrobci hudebních nástrojů (Amati, Delicia, Cremona, Rieger-Kloss atd.). U všech převládá nadšení z osamostatnění. Generální ředitelství se do tří měsíců rozpadá, podniky jsou na prodej, respektive se u nich bude muset najít nová struktura majetnictví a řízení. Ředitel OZ ing. Ivan Nechvátal angažuje jednoho z potomků původní rodiny, Jana Petrofa, do pozice obchodního náměstka. Podnik se však zbrklým vyjmutím ze zastřešující společnosti odřízl od dodavatelů. Celý obchodní systém států RVHP se zhroutil. Dochází k výpadkům, piana se vyrábí, ale nejdou na odbyt, v klavírních továrnách je přitom zaměstnáno až 1 300 lidí. Rodina Petrofova se uchází o navrácení svého původního majetku. Ten je ale nyní provázaný s dalšími provozy, které do původního majetku rodiny nepatřily. Existuje též alternativní privatizační plán ředitele OZ Piana Nechvátala. Ministr průmyslu a obchodu si netroufá ve věci rozhodnout, nechává rozhodnutí na vládě. Vláda nakonec přiř-kne nárok na celý podnik rodině Petrofů s tím, že jí uznává jen 4 % majetku, zbytek si musí Petrofovi odkoupit. Ti na to ovšem nemají peníze – jde o čtvrt miliardy korun. Rozvětvená rodina navíc není jednotná, je třeba uspokojit i její nároky... Jan Petrof jedná s bankami, až mu jedna z nich nakonec vychází vstříc – ale bude si diktovat podmínky splácení. Bývalí pracovníci Generálního ředitelství a OZ, kteří přišli o výnosná místa, se snaží do nového podniku infiltrovat. Jsou ale spjati s komunismem. Janu Petrofovi, který předtím v oboru nikdy nepracoval, nezbývá než dát na rady některých lidí, jimiž se obklopuje. Bývalý náměstek ředitele Nechvátala Stanislav Křemenák vyhrává soutěž na odkup jihlavské továrny obálkovou metodou – jihlavská továrna se totiž jako jediná oddělila z OZ Piana ještě těsně před sametovou revolucí. Z ní záhy vytváří významný konkurenční podnik Bohemia Piano. Privatizace podniku PETROF se táhne. Někteří lidé již nevěří v jeho budoucnost a odcházejí, jiní jsou propouštěni, protože do toho přišla celosvětová obchodní krize, která se na prodeji pian jako zbytném artiklu silně projevuje. Objevují se nové tuzemské klavírní továrny: v Hradci Králové Klíma Piano a v Jiříkově firma Seidl & Sohn. Přišly v nepravý čas. Výroba pian v Evropě strmě klesá – v českých zemích až na jednu dvacetinu výroby realizované ještě před pár lety. Do vedení podniku PETROF přichází nová krev, představitelka 5. generace rodu – Zuzana Ceralová Petrofová. Ani ona nemá zkušenosti s jeho řízením, má ale štěstí na zkušené krizové manažery a učí se opravdu rychle. V tu těžkou dobu podstupuje a nakonec vyhrává arbitráž s americkým dealerem, který nástroje PETROF dislokované v USA nezaplatil a nechtěl vydat. To odnímá další finance a síly. Je ale kam ustupovat – lze prodat satelitní továrny mimo Hradec Králové, prodává se i část vlastních továrních kapacit, propouští se. Z původního počtu 1100 zaměstnanců jich zbylo přibližně 600 (pro porovnání, dnes jich PETROF má 270). Ruší se linková výroba, která je ve skutečnosti nepřiměřeně energeticky náročná. Obchodní propad strhává některé subdodavatele, kteří se mezitím osamostatnili. Do hry vstupuje německá firma C. Bechstein, která významně investuje do moderního areálu na výrobu pian v Hradci Králové a tímto geniálním tahem snadno přichází ke kvalifikovaným pracovníkům, kterých je ve městě habaděj. Krize vrcholí, firmy nemají odbyt, Klíma Piano a Seidl & Sohn končí, Bohemia Piano přechází do rukou firmy C. Bechstein...
Tak nějak se dá podat nejnovější historie jako nějaká vyprávěnka, ovšem, jak čtenář jistě chápe, za tím bylo mnoho zvažování, práce, akcí, které ovlivnily lidské osudy i osudy firem, zkrátka, bylo to mnohem složitější...
Především – v roce 1989 to byl úplně jiný svět než v roce 1948 nebo v 70. letech. A dnes, třicet let poté, to už je naprosto nesouměřitelný svět se světem před rokem 1989...
Pojďme si tedy celou historii posledních zhruba třiceti let projít ve světle historických fakt.

a) výchozí pozice
Před sametovou revolucí (1989) jsou výroby všech typů hudebních nástrojů soustředěny do mamutího podniku ČSHN, z něhož se vyděluje jihlavská továrna na piana. Výroba pian má ústředí v Hradci Králové. Zvláště bývalá továrna PETROF – výkladní skříň podniku – se rozrostla o nové haly a pokročilou linkovou výrobu. Koncertní křídla se vyrábějí pouze zde. Související dodavatelské podniky jsou soustředěny vesměs do 50 km od Hradce Králové: nábytkárna Týniště nad Orlicí – výrobce pianových dílců a pianinových skříní plus samostatná lakovna, slévárny ve Skuhrově nad Bělou, Pilníkově, Hronově, resonanční pila v Chlumci nad Cidlinou atd. Vedle toho je významná klavírní výroba stále v severních Čechách – v České Lípě, Jiříkově, Liberci a v Albrechticích (výrobce mechanik). Na jižní Moravě jsou dále (samostatná) továrna v Jihlavě a továrna v Moravském Krumlově. Uvolnění poměrů je v 2. polovině 80. let patrné: Podnik ČSHN například kooperuje se švýcarskou značkou Burger & Jakobi, čeští klavírníci zajíždějí do Švýcarska (dříve nemožné).

b) transformace
V r. 1991 angažuje ing. Ivan Nechvátal, ředitel OZ Piana, na dobu jednoho roku ing. Jana Petrofa na místo obchodního ředitele. V r. 1992 zakládá donedávna vedoucí vývojového oddělení ČSHN Milan Klíma v Hradci Králové vlastní výrobu pod značkou Klíma Piano. V r. 1993 je privatizován podnik Českomoravská továrna na piana v Jihlavě skupinou IFM Piana, od té ji získává Stanislav Křemenák a vytváří zde značku Bohemia Piano. Poté, co se v roce 1995 nepovedl ing. Jiřímu Seidlovi, bývalému řediteli závodu v Jiříkově, záměr vytvořit ze severočeských klavírních provozů samostatný podnik, otevírá v r. 1996 se svým synem zbrusu novou továrnu na piana v Jiříkově pod značkou Seidl & Sohn. (V Jiříkově jsou tak po dlouhých letech načas zase dvě klavírní fabriky.) V r. 1997 se z OZ Piana stává Továrna na piana Hradec Králové, a. s. Na tu získává v r. 1998 restituční nárok rodina Petrofů a konglomerát jejích podniků nakonec privatizačním procesem přechází v r. 2001 do rukou rodinné firmy Petrof s. r. o. V r. 1998 otevírá firma Bohemia Piano souběžný provoz v Hradci Králové – staví zde křídla (v Jihlavě nadále pouze pianina). V r. 2002 Petrofovi ukončují výrobu pian v Liberci. V r. 2004 se vedení firmy Petrof ujímá Zuzana Ceralová Petrofová. Do firmy tou dobou zajíždí Karl Schulze, od r. 1986 majitel firmy C. Bechstein, se svým technicko-výrobním ředitelem Duricicem, a v Petrofu se přechodně vyrábí též značky Walter Hoffmann a Euterpe z jejich portfolia. Poté přecházejí se stejným programem k firmě Bohemia Piano. Petrofovi ukončují výrobu pian ve zbylých satelitních továrnách: v r. 2005 v České Lípě a v Moravském Krumlově a v r. 2006 v Jiříkově. V r. 2005 končí firma Piano Cabinets v Kostelci nad Orlicí vyrábějící pianinové skříně poté, co zanikla podobná továrna v Týništi nad Orlicí. V témže roce přechází firma Klíma Piano do rukou Truhlářství Veselý z Mimoně, kde roku 2008 zaniká. V r. 2007 zaniká firma Seidl & Sohn v Jiříkově. Téhož roku kupuje firma C. Bechstein firmu Bohemia Piano a její hradecká dceřiná společnost poté nese název C. Bechstein Europe. Tato firma v r. 2010 ukončuje výrobu pian v Jihlavě. V témže roce zaniká také výroba litinových rámů v nejlepší slévárně rodinné firmy Porkert ve Skuhrově nad Bělou (byla privatizována r. 1992).
A zde bychom tentokrát skončili. V příštím díle se blíže zastavíme u jednotlivých značek a povíme si, jaké nástroje se vyráběly.

Nahoru | Obsah