Hudební Rozhledy

Editorial 06/19

Hana Jarolímková | 08/19 |Úvodník

Vážení přátelé,
o skutečnosti, že česká kultura se už stala pevnou součástí evropského a světového kulturního dění a dědictví, snad netřeba pochybovat, dokladů tohoto jevu najdeme dost jak např. v oblasti literatury (Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Milan Kundera ad.), tak v oblasti výtvarného umění (Petr Brandl, Antonín Slavíček, Josef Čapek ad.), abych jmenovala alespoň několik literátů a výtvarných umělců. Věru nemáme se za co stydět. Stejná situace existuje i na poli hudby, kde bychom mohli jmenovat celou plejádu umělců od renesančního Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, přes skladatele následujících století, jakými byli např. Josef Mysliveček či Antonín Rejcha, ve století devatenáctém pak Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, a skončit bychom mohli u Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Petra Ebena či Vladimíra Sommera, nebudu-li uvádět skladatele vyloženě soudobé.

Letošní červen (13.) nám přináší 130. výročí úmrtí poněkud pozapomenuté, nicméně vynikající české pěvkyně 19. století, která šířila slávu naší hudby daleko za oceánem – Klementiny Kalašové (1850–1889). Za svůj, bohužel, krátký život vykonala pro znalost české kultury v zámoří až neuvěřitelný kus – záměrně použiji tuto skutečnost ne zcela přesně vystihující slovo – práce.
Klementina se narodila do rodiny lékaře MUDr. Martina Kalaše a jeho manželky Amálie. Měla štěstí, že vyrůstala v kulturním rodinném prostředí, z jejích čtyř sester se jedna stala spisovatelkou (Zdeňka Kalašová, 1857–1924) a druhá výtvarnicí (Marie Kalašová, 1854–1937), bratr zemřel v mladém věku.
Z Roudnice nad Labem, kam se rodina přestěhovala z Dolních Beřkovic, odešla do Prahy, kde studovala hru na klavír u Bedřicha Smetany. Ten velmi brzy rozpoznal její talent. Jak už to v případě českých umělců ale bývalo a leckdy dodnes bývá, doma se jí příliš nedařilo. Byla několikrát odmítnuta v Prozatímním divadle, a tak se, jako mnozí jiní před ní i po ní, obrátila do zahraničí.
Studovala zpěv u slavného Franceska Lampertiho v Miláně (kde roku 1877 dostala nabídku z La Scaly, setkala se tu s Terezou Stolzovou a díky ní i s Giuseppem Verdim) a poté prošla operními scénami v Moskvě a Londýně (u italské opery v Covent Garden), postupně se představila v Benátkách, Parmě, ve Florencii, v Boloni, v Padově, v Římě, Neapoli a dokonce i v egyptské Alexandrii a podnikla evropské turné.
V roce 1879 se nakrátko vrátila do Prahy a už jako umělkyně světového významu realizovala několik vystoupení v Prozatímním divadle. O rok později absolvovala první turné po Latinské Americe a později pokračovala do Spojených států amerických, kde v Chicagu zpívala krajanům na Sokolském plesu. Po krátkých zastávkách na různých místech Evropy se vrátila do Prahy, kde dostala smlouvu v Národním divadle (1883–1884). Od ní však sama odstoupila, protože nejenže nedostala slíbené role, ale byla i velmi málo obsazována. Nicméně zde alespoň získala celou řadu přátel mezi významnými českými kulturními osobnostmi, jako byli Vojta Náprstek, jeho žena Josefína, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer ad. Protože však role se jí ani po čase v domovině nijak nehrnuly, tak po dalším celoevropském turné, když v roce 1888 dostala druhou nabídku na vystupování do Brazílie (kde užívala jméno Klementine Calas), opět do této exotické země odcestovala. Po čase se tu však nakazila žlutou zimnicí a 13. června zemřela v Bahíi. Byla pohřbena na místě, které nebylo nějakou dobu známo. Prvním, kdo objevil její hrob, byl známý cestovatel a sběratel kaktusů Alberto Vojtěch Frič.
Na její počest vydal Julius Zeyer sbírku básní É morta.

Nahoru | Obsah