Hudební Rozhledy

Franz Welser-Möst

Alena Sojková | 08/19 |Rozhovory

Franz Welser-Möst

„Doba, ve které nyní žijeme, se nedá s devadesátými lety vůbec srovnávat,“ komentuje rakouský dirigent Franz Welser-Möst aktuální situaci hudebního světa. Ve vídeňském Café Imperial jsme mluvili nejen o specifikách současného hudebního trhu, ale i o Leoši Janáčkovi, nechuti uvádět v Clevelandu, kde je od roku 2002 šéfdirigentem tamějšího proslulého orchestru, hudební „blockbustery“, a především o jeho první spolupráci s Českou filharmonií, ke které dojde v závěru letošní sezony. Franz Welser-Möst je velkou a uznávanou osobností hudebního světa. Působil jako šéfdirigent Londýnských filharmoniků, šéf curyšské opery a hudební ředitel Vídeňské státní opery, nyní je šéfdirigentem Cleveland Orchestra. V osobním kontaktu je příjemný, vstřícný a není skoupý na slovo, což je zejména pro novináře vlastnost nade vše vítaná.

  • Nebýt dopravní nehody v roce 1978, mohl jste být úspěšným houslistou. Ale stalo se, a vy jste po čase absolvoval studia dirigování v Mnichově. Tolik jste si nedovedl představit svůj život bez hudby?
    Nu, kdybych zůstal houslistou, také by můj život byl plný hudby. Ale život to zařídil jinak a jsem dirigentem. Ovšem musím uvést na pravou míru informaci o svých studiích v Mnichově. Tam jsem studoval čtyři roky, ale v tom městě jsem neabsolvoval. Z Mnichova jsem odešel, protože jsem po těch letech měl mnichovské hudební akademie plné zuby. Ano, to, že jsem si nedokázal představit, že bych dělal něco jiného než hudbu, je pravda. Ale nemám moc rád takové to „co by bylo, kdyby…“.
  • Studoval jste prý také u Herberta von Karajana…
    Nazvat to studiem není zcela přesné. Když mi bylo devatenáct, přihlásil jsem se do Karajanovy dirigentské soutěže v Davosu a byl jsem přijat. Musel jsem se naučit rozsáhlý repertoár – do té doby jsem nikdy neřídil třeba Dafnis a Chloe nebo Mahlerovu Čtvrtou symfonii. Ke svému velkému překvapení jsem se dostal až do finále mezi posledních šest soutěžících. Porotci mi říkali: „Jsi velmi nadaný, talentovaný, ale nemůžeme ti dát cenu, protože jsi velmi mladý a nesplňuješ věková kritéria soutěže.“ To jsem opravdu nechtěl slyšet. Karajan, který byl u toho, nic neřekl. Představili mě a on mě pozval na své zkoušky s orchestrem. Jezdil jsem pak za ním často do Vídně, do Salcburku, do Berlína… Měl jsem velké štěstí vidět, jak pracuje. Předtím, v Mnichově, jsem měl možnost pozorovat při práci Celibidacheho, také Sawallische v mnichovské opeře, na zkouškách jsem nikdy neviděl Carlose Kleibera, ale navštívil jsem několik jeho koncertů… Bavorské rozhlasové symfoniky tehdy vedl Georg Solti, přišel tam Riccardo Muti… Viděno tímto úhlem pohledu, měl jsem možnost sledovat mnoho skvělých dirigentů a učit se od nich.
  • Který dirigentský styl vám byl nejbližší?
    Tuhle otázku jsem dostal nesčetněkrát. Zažil jsem tolik úžasných dirigentů, že bych to potom už nebyl já, kdybych se někým z nich nechal ovlivnit. Měl jsem možnost vidět i Karla Böhma, Leonarda Bernsteina – jak v Mnichově, tak ve Vídni. Z každého jsem si mohl vybrat to nejlepší a to, co mému naturelu nejlépe vyhovovalo. Ale mám-li přece jen být konkrétnější, řeknu, že obrovský, možná největší dojem ve mně zanechaly Karajanovy zkoušky, jejich nesmírná efektivita. V každé větě se soustředil na zvuk orchestru, na vyznění frází.
  • V roce 1982 – ještě během studií – jste začal vést Rakouský orchestr mladých. To muselo být šťastné období: mladý dirigent, mladí hráči… Srovnejte prosím: jaké dovednosti mají členové mládežnického orchestru, které chybějí členům profesionálních ansámblů?
    Každý orchestr mladých má obrovskou dávku entuziasmu. Není to jejich zaměstnání, nepovažují to za práci, jen se prostě všichni sejdou a společně hrají, jak nejlíp dokážou. A navíc je to ohromně baví. Můžeme se ptát, co orchestrům mladých chybí. Je to zkušenost. Když porovnám takové orchestry třeba s Clevelandským orchestrem, pominu-li naprostou oddanost členů tělesa hře, pak takovou souhru a zvuk, jaké dociluje například clevelandská violoncellová sekce, neuslyšíte v žádném jiném orchestru na světě. Zkrátka orchestr potřebuje hodně času na to, aby se rozvinul jako tým.
  • V Clevelandu máte také orchestr mladých. Připomeňme, že v červnu zavítá na turné do Evropy. Vy zde budete jakýmsi jejich koučem, mentorem…
    Ano, na jistém stupni spolupracujeme, budu jejich mentorem na akademii v Linci, kde nastudujeme Schubertův Oktet. Víte, jsem profesionálním hudebníkem už pětatřicet let. A pomalu přichází čas, kdy pociťuji, že nemohu určité věci propást, protože všechno utíká tak rychle. To rychlé životní tempo je zabiják hudby. Potřebujete se soustředit, jít do hloubky, studovat... Ale je doba, kdy zájem jedince dominuje, čím dál hůř nalézáte lidi, kteří se chtějí obětovat zájmu celku, v tomto případě orchestru, jehož chci být i já součástí. Dnes se lidé starají jen sami o sebe. Ale takhle to v hudbě nechodí. Potkávám spoustu mladých muzikantů – tak kolem dvaceti let –, kteří si o sobě myslí, že jsou dokonalí. Nejsou. Čeká je ještě spousta práce. Slyšel jsem hrát jedno mladé, velmi dobré smyčcové kvarteto. Hráli Schubertův kvartet G dur a mysleli si, jak jsou báječní. Nebyli. Protože vůbec nepochopili, co Schubertova hudba obsahuje. Nejprve musejí vědět o skladbě a jejím autorovi maximum, a teprve poté ji mohou předvést publiku.
  • V první polovině devadesátých let jste byl šéfdirigentem Londýnského filharmonického orchestru. Na základě tohoto pro vás nepříliš uspokojivého působení jste dospěl k jednomu důležitému poznatku: „Po Londýnu se naučíte brát kritiku tím správným způsobem. Dokážete také rozpoznat, řekněme, politické aspekty hudebního byznysu – kdo má moc a kdo ji využívá.“ Mluvme nejprve o mocenských silách v hudebním byznysu. Jsou jejich hybateli jen peníze?
    Během mého života se tyhle okolnosti velmi změnily. Uvedu to na příkladu nahrávacích společností. V osmdesátých letech tu vládly Deutsche Grammophon, Sony, EMI a doslova vytvářely kariéry umělců. Dále tu byli mocní impresáriové, kteří měli také velkou moc. Ta ochabla, protože se změnila ekonomická situace. Dnes už nedisponují tak velkou mocí, protože ta není koncentrována v několika málo silných rukách, jak tomu bylo před dvaceti třiceti lety. To je ta dobrá zpráva. Protože to znamená, že moc je mnohem více rozptýlena, než bývala.
  • A co úloha kritiků?
    Ti, zejména pokud byli spojeni s velkými nahrávacími firmami, se spolupodíleli na vzestupu umělce, mnohdy jeho kariéru i založili. Dobrý příklad je Joachim Kaiser ze Süddeutsche Zeitung (zemřel přede dvěma roky v osmaosmdesáti letech – pozn. aut). Ten vlastně stál u počátků velké kariéry Maurizia Polliniho tím, že psal důkladné kritiky na jeho vystoupení. Tohle už dnes neexistuje. I když se vám dostane dobrých kritik, mají mnohem menší dosah, než tomu bývalo. Dnes si každý na sociálních sítích přečte, kdo včera hrál, někdy možná jak, a do druhého dne je to zapomenuto. Hudební kritici také nemají takový prostor v médiích, jako mívávali. Co se ovšem nezměnilo, je úloha promotérů. Ta je i v současnosti velmi značná, protože pracují na jednoduché bázi: Kup a prodej! Něco nakoupí a nabídnou to publiku.
  • Co se tedy během posledních pár desítek let proměnilo?
    Když se poohlédneme zpět do devadesátých let, uvědomíme si, v jak odlišné době žijeme. Časy se změnily. Jsou tu značné příležitosti pro velké orchestry, jako je Vídeňská filharmonie a další, protože trh se rozšířil a vy můžete být známí kdekoli. Kdo létal před třiceti lety do Číny? Dnes tam chtějí všichni. Vím, že nyní (na začátku května) se tam chystá Česká filharmonie, my s Vídeňskou filharmonií a Daniilem Trifonovem ji budeme následovat tři týdny nato.
  • Můžete srovnat americké a například německé či rakouské kritiky?
    To nemohu. A vysvětlím vám proč. Před mnoha lety jste věděli, že se o svém výkonu můžete dočíst v New York Times, Financial Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, Corriere della Sera, byli jste zvědaví, co napíše Joachim Kaiser… Ale léty se prostor pro recenze zmenšil. Je mi to líto. Dnes je i zajímavým výkonům věnován sotva jeden odstavec. V žurnalistice hrají čím dál větší roli titulky. Málokdo už dnes najde čas přečíst si celý článek, natož knihu. Jsme stále on-line, na Wikipedii, k pochopení problému nám stačí tři věty. Informace, hodnocení se přesunuly na sociální sítě.
  • V době, kdy jste vedl Vídeňskou státní operu, jste každoročně uváděl jednu z Janáčkových oper: Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Z mrtvého domu… Čím vás Janáčkova hudba tak přitahuje?
    Poprvé jsem slyšel Janáčka na konci sedmdesátých let ve vídeňské Volksoper. Byla to opera Z mrtvého domu. Pamatuji si, že jsem byl zcela uhranut. V roce 1980 jsem pak strávil měsíc v Londýně a každý večer jsem chodil na koncerty či na opery. Tehdy tam hostoval Charles Mackerras s Velšskou národní operou a dávali dvě Janáčkovy opery. Byl jsem Janáčkem úplně pohlcen! Mimochodem, díky Charlesi Mackerrasovi jsem si zamiloval i Bohuslava Martinů, jehož Pátou symfonii jsem uvedl na svém inauguračním koncertu v Clevelandu. Nu a když jsem začal působit ve Vídeňské státní opeře, měl jsem příležitost Janáčka pravidelně uvádět. Jazyk a zvuk Janáčkových děl se krásně pojí se zvukem Vídeňských filharmoniků. Dávají se Mozart, Verdi, Puccini, Richard Strauss a Wagner, Janáček ale do této skupiny neodmyslitelně patří. Finanční krize v roce 2008 se dotkla i hudebního byznysu. Každý říkal, musíme šetřit, není doba na nákladné operní inscenace nebo studování nových. Já si myslím opak. Když chcete obecenstvo vychovávat, musíte mu ukázat něco nového, co ještě nezná. Pokud budete opakovat staré inscenace dokola, ztratí o vás diváci zájem. Nač chodit stále na totéž?
  • Podobné postoje k dramaturgii zastáváte i v Clevelandu.
    V Americe je zvykem, že zahajujete a končíte sezonu s těmi největšími „blockbustery“ – Mahlerovou Druhou, Berliozovou Fantastickou symfonií... Ale já se v nejbližších týdnech chystám uvést Schubertovu Velkou mši As dur, kterou tam naposledy slyšeli v šedesátých letech, Griegova Peera Gynta a Sibeliovy písně v podání Simona Keenlysidea, přede dvěma lety jsme na zahajovací koncert zařadili skladbu současného amerického skladatele a Sibeliovu Druhou symfonii. Je vaším úkolem přivést obecenstvo k tomu, aby si na tyhle skladby zvyklo a nevyžadovalo jen Beethovena. A je to dobré i pro orchestr. Když hraje každou sezonu stále stejné skladby, je to pro hráče poněkud nudné a ztrácejí entuziasmus.
  • Na letošním závěrečném koncertu budete poprvé řídit Českou filharmonii. S jakými očekáváními přijedete do Prahy?
    Společně dobře provést dobrou hudbu! Ale vážně: Poprvé jsem slyšel Českou filharmonii s Václavem Neumannem v Linci, myslím, že to bylo v roce 1975. Tehdy hráli Mahlerovu První symfonii. Velmi ostře si to vystoupení pamatuji, protože Česká filharmonie je jedním z mála orchestrů, který má charakter, vlastní identitu. Je mnoho orchestrů, které hrají skvěle, ale nemají vlastní specifický zvuk. Být svůj považuji za velmi důležité. Vzpomínám si, když jsem se chystal nastoupit v Clevelandu, jak se mě kdosi ptal: „A jak docílíte toho, aby Cleveland Orchestra hrál stejně jako Vídeňští filharmonici?“ Nevěřil jsem svým uším. Taková hloupá otázka! Cleveland nikdy nesmí hrát jako Vídeňští, protože jsou prostě jedineční! I proto se těším do Prahy, že uslyším ten charakteristický zvuk České filharmonie.
  • Na programu budou Třetí symfonie Franze Schuberta a Sinfonia Domestica Richarda Strausse. Právě Richard Strauss má ve vašem hudebním životě významné postavení. V jakém smyslu?
    Když jsem byl malý, matka mi často vyprávěla o Růžovém kavalírovi. Byla jím uhranuta, mnohokrát ho ve Vídni slýchala s Elisabeth Schwarzkopf. Nebylo jiné cesty než si ho zamilovat také (smích). Strauss byl nesmírně vzdělaný člověk. Představte si, že během svého života přečetl třikrát celé Goethovo dílo! Byl také velkým znalcem Mozarta. Velmi Straussovu hudbu oceňuji, čím hlouběji se jí věnujete, zjišťujete, jak velký skladatel to byl.
  • Proč jste si vybral právě Sinfonii Domestiku?
    Mám ji rád. Je v ní vřelost, něha, humor. Jedním slovem lidskost. Pokud jde o Straussův humor, není to jen takové bláznění a vtípky, ale v jeho humoru je inteligence, ironie. Právě v téhle symfonii se naplno projevuje Straussův duch.
  • A Třetí symfonie Franze Schuberta?
    Jak jsem už zmínil, dost ho uvádíme v Clevelandu. Schubert není pro orchestr rozhodně snadný autor. Spíš bych řekl, že je těžký, zejména pro smyčce. Aby Schubert vyzněl krásně, potřebujete dobré instrumentalisty s velkým citem pro eleganci a zpěvnost zvuku. Také je v jeho hudbě slyšet melancholie a velká citovost. A proto má jeho hudba takový účinek.
    Zadáno pro: Česká filharmonie

    Nahoru | Obsah