Hudební Rozhledy

Dvořákova Rusalka a Sukův Asrael

Julius Hůlek | 08/19 |Festivaly, koncerty

Jako skutečně vznešeným večerem se dá nazvat každý z obou koncertů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (10. a 11. 4.) s dirigentem Tomášem Braunerem. Dramaturgicky šlo o počin vskutku jedinečný, neboť na programu byla dvě závažná orchestrální díla propojená, a to nejen jmény jejich autorů, silnými osobnostními vazbami. Platí to především pro první z nich, zhruba pětadvacetiminutový blok nazvaný Rusalka – fantazie využívající, obměňující, přetvářející a v nový kontext transformující hudbu ze světoznámé opery Rusalka neméně světově proslulého klasika novodobé české národní hudby Antonína Dvořáka. K tomu, aby de facto nové hudební dílo vzniklo, spojili své síly dva současní hudební umělci – rakouský dirigent Manfred Honeck (1958) a český skladatel Tomáš Ille (1971). M. Honeck, mj. proslulý i svým vřelým vztahem k české hudbě, počítaje v to Dvořákovu Rusalku, je českému hudebnímu publiku dobře známý, v letech 2008 až 2011 a 2013 až 2018 v Praze působil jako hlavní hostující dirigent České filharmonie.

T. Ille je zkušeným autorem na poli hudebně-dramatických žánrů, též hudby filmové a najmě svou úspěchy prověřenou invencí v případě aranžmá do podoby orchestrálních suit. Suita z Dvořákovy Rusalky do třetice následuje předchozí dvě operní suity, realizované rovněž ve spolupráci s M. Honeckem, a to z Elektry R. Strausse a z Její pastorkyně L. Janáčka. Obsahově je dílo, provedené v podstatě v jednolitém sledu dílčích částí, založeno na tematicky, motivicky a situačně transparentních momentech a úsecích původní Dvořákovy opery, instrumentačně hodně těží z lesku autorových Slovanských tanců. Možná až ikonická pozornost je tu věnována proslulé měsíčkové árii. Celkovým dojmem nahlíženo jde o hudbu vesměs líbivou, bez patrnějších dramatických zvratů. Tomu také odpovídal přístup a celkový směr výkonu T. Braunera, nicméně bylo znát, že průběhu dokáže vtisknout pečeť svého pohledu, zejména uplatněním tempově agogických nuancí, střídmě vkusným dodáním lyrické vřelosti i mírného patosu.
Zmíněná, přímo osudová provázanost osobních osudů je příznačná hlavně pro „smuteční“ Symfonii č. 2 c moll, op. 27 „Asrael“ Dvořákova zetě Josefa Suka. Autobiografické životní okolnosti, vlévající se do celou jednu hodinu trvajícího proudu symfonického veletoku, jsou dostatečně známé – Suk Asraela věnoval památce svého tchána a předčasného skonu manželky Otilky. V Sukově symfonii spočívalo jednoznačné těžiště večera. Příjemně jsme byli vyburcováni zejména očividně angažovanějším, zainteresovanějším přístupem dirigenta. Pětivětý sled plynul víceméně kompaktním tokem, ovšem ve vnitřně bohatě zvrásněném ději jednotlivých vět i dílčích úseků v jejich rámci. Se zadostiučiněním jsme mohli sledovat, jak si T. Brauner počínal sice sebevědomě, ale neafektovaně, o to však s patrnějšími výrazovými důsledky. Hned zpočátku bylo imponující, jak ze ztišeného tajemna postupně budoval tragickou dramatičnost – účin směle a proporčně budované gradace ostatně v průběhu skladby prokázal vícekrát, zrovna tak neodolatelně působivé návraty lyrických partií. Jeho gesta byla smělá a jednoznačně zřetelná a z dílčích úseků bylo jasné, že i paměťově má koncepci jasnou a dobře zafixovanou. Bylo znát, že s orchestrem si dobře rozumí. Dramaticky založené plochy stimuloval velkorysým rozmachem. Výkon orchestru byl adekvátně vynikající, kromě jiného oceníme výkony dechových sekcí i jednotlivých sól. Výkon Tomáše Braunera skvěle korespondoval s čerstvou novinou, že počínaje sezonou 2020/2021 se stává šéfdirigentem orchestru FOK.

Nahoru | Obsah