Hudební Rozhledy

Prague Music Performance a Jonathan Powell

Vojtěch Mojžíš | 08/19 |Festivaly, koncerty

Jonathan Powell svoje vystoupení nazval „Contemporary Classics?“

Prague Music Performance, festival, založený roku 2010 Janem Bartošem a Zenonem Fishbeinem, který v březnu (17.–19. 3.) hostil Alfreda Brendela (HR 5, str. 14–15) a na červen (20. 6.) připravil pro zájemce projekt s názvem John Zorn / Bagatelles Marathon, pozval 6. 4. do kostela sv. Vavřince, tedy komorního sálu Pražského jara v Hellichově ulici na Malé Straně, klavíristu Jonathana Powella. Večer měl poněkud neobvyklou podobu. Skládal se ze dvou asi třičtvrtěhodinových bloků, oddělených od sebe hodinovou pauzou. Svůj vymezený čas Powell zaplnil klavírní tvorbou z druhé poloviny 20. století a nazval jej Jonathan Powell: Contemporary Classics? Pořadatelé k tomuto koncertu vyhotovili poměrně obsáhlý programový leták s, bohužel, nesystematickým a nesourodým anonymním obsahem. Některé méně důležité věci popisuje podrobně, mnohé důležité údaje chybí. Lze z něho však usuzovat na dramaturgický záměr večera. Pisatel programu si na úvod klade otázku: Jak dlouho může trvat, než se z hudebního díla stane „klasika“? Na toto téma pak mohl návštěvník dvojvečera dlouze uvažovat při poslechu tohoto dosti náročného programu.

V jeho první části pianista přednesl nejprve rozsáhlý Klavierstück X Karlheinze Stockhausena, následovala třívětá Sonata No. 2 „Being and nonbeing create each other“ Horatia Raduleska. Jako třetí bylo zařazeno Prelude skladatelky Kaiji Saariaho, na závěr první části večera Op. 1, Manual Franciska Guerrera. Ve druhém bloku, po „přestávce“, byly na programu rovněž čtyři klavírní kompozice čtyř skladatelů. Nejprve zazněla skladba Lemma-Icon-Epigram Briana Ferneyhoughta, po ní cyklus Six Encores Luciana Beria, následovala skladba B for Sonata Betsy Jolase. Závěr tohoto dlouhého, striktně monotematického večera patřil skladbě Mists pro sólový klavír Iannise Xenakise.
Ač byly všechny uvedené skladby zkomponovány v rozmezí 50 let, vykazují značnou příbuznost způsobů hudebního myšlení, použitých výrazových prostředků a forem. Jako by to vše napsal plus minus jeden člověk v jednu dobu. Téměř vše podstatné je řečeno již v první, současně nejdelší a nejstarší z kompozic, ve Stockhausenově Klavírním kuse č. 10. Časté je zde užití clusterů, zběsilých pasáží, hry v extrémních polohách tónového rozsahu nástroje, příkrých dynamických změn. Všichni prezentovaní skladatelé hojně předepisovali výraznou, až důmyslnou pedalizaci. Jen těch glissand nikdo nepoužil víc než sám Stockhausen ve vstupním čísle. Patrně proto v jeho skladbě hrál pianista v rukavicích. Zařazení takové „ikonické“ skladby na úplný začátek večera je možné si vyložit jako dramaturgický záměr, kdy je Klavierstück č. 10 nabídnut publiku jako jakýsi referenční vzorek. Ten by měl vnímavému posluchači posloužit ve smyslu orientační degustace kvalit jak kompozičních, tak i interpretačních prostředků, dominujících náročnému programu hned na úvod, před vyslechnutím celé řady sedmi následujících skladeb.
Neodpustím si na závěr upozornit alespoň na jeden ze společných rysů prezentované „soudobé klasiky“. Je jím rovnoměrné využití celého dvanáctitónového systému cestou volného výběru, což zbavuje posluchače možnosti kontrolovat správnost nebo účelnost tónového výběru. Tento rys jsem shledal ve vzácné shodě u všech prezentovaných autorů. Trvá-li tento kompoziční postup příliš dlouho (téměř všechny skladby večera byly ke všemu ještě zbytečně rozsáhlé), vede to k dojmu jistě nežádoucí univerzální šedi, která celý koncert pokryla.

Nahoru | Obsah