Hudební Rozhledy

Jazzfest Brno 2019

Vladimír Říha | 06/19 |Horizont

Avishai Cohen

Úvodem
Historie brněnského Jazzfestu se píše od roku 2002 a dnes je nejrozsáhlejší a nejpestřejší přehlídkou špičkové scény evropského a amerického jazzu. S tím podílem americké scény to není žádné přehánění, když připomeneme, že letos (13. 3. – 30. 4. 2019) vystoupily vedle níže recenzovaných skupin ještě se svými kapelami hvězdy jako Billy Cobham, Julian Lage, John McLaughlin či Stanley Clark. Jako každý rok opět představila svou současnou hudbou, obvykle už zaznamenanou na deskách, také česká scéna: trumpetistka Štěpánka Balcarová s česko-polskou kapelou a zpěvačkou Małgorzatou Hutek s komorní hudbou k básním Juliana Tuwima, saxofonista a klarinetista Pavel Zlámal s experimentujícím konceptem Divergent Connections Orchestra, saxofonista Ondřej Štveráček s bubeníkem stylově rozsáhlých zkušeností Genem Jacksonem nebo trio pianisty Michala Nejtka, jehož projekt s kytaristou Jiřím Šimkem zaujal na výborném CD 8 For 3 And 4. A pro úplnost: trumpetisté Theo Croker či Peter Evans, česko-slovenští vítězové česko-rakouské Central European Jazz Competition v Národní kategorii, trio Abs, a také absolutní vítěz této přeshraniční soutěže, česko-rakouští Purple Is The Color, slovenské kvinteto basisty Petera Kormana, skupina běloruského akordeonisty Romana Zabelova, britští GoGo Penguin, kvinteto Jaromíra Honzáka, mezinárodní sexteto slovenské flétnistky a zpěvačky Sisy Michalidesové s výborným polským pianistou Piotrem Wyłeżolem a magickou hudbou inspirovanou středoamerickými indiánskými mýty, jihoafrická zpěvačka Melanie Scholtzová s na naší scéně dobře známým varhaníkem Brianem Charettem. Blues band kytaristy Luboše Andršta doprovodil zpěv Petera Lipy, samostatným příběhem je účast dvou jazzových orchestrů: Kontrabandu Milana Svobody, který se začal loni na podzim opět scházet k účinkování po třiceti letech a koncem 70. let byl kapelníkovým druhým generačním orchestrálním projektem – prvním byl Pražský amatérský jazzový orchestr, později přejmenovaný na Pražský Big Band. Tím druhým big bandem na Jazzfestu byl orchestr posluchačů Katedry jazzové interpretace při Janáčkově akademii múzických umění, složený z talentovaných, často už zcela vyzrálých hudebníků. Hvězdný oblouk mezi prvním koncertem Marsalise a posledním koncertem 30. 4. prozářila vynikající zpěvačka Dianne Reeves s vlastním kvartetem, jehož členem je také vynikající basista Reginald Veal.

Kasia Pietrzko Trio
Branford Marsalis Quartet

Každá generace polských jazzmanů dokáže překvapit řadou skvělých pianistů a jistým dílem k tomu určitě přispívá i Mezinárodní festival jazzových pianistů se svými pětačtyřiceti odehranými ročníky. V roce 2015 si na něm zahrála se svým triem vedle zavedených klavíristů světové scény Donaldem Vegou, Iirou Rantalou, Giovannim Guidym či Stefanem Batagliou i vycházející hvězda polského jazzu Kasia Pietrzko. Že si její trio zahrálo před jednou z největších hvězd letošního Jazzfestu, Branfordem Marsalisem (Sono Centrum 13. 3. 2019), z něj nedělalo pouhého předskokana světové kapely: jeho vystoupení bylo velkým překvapením. Trio zahrálo čtyři skladby své pianistky; Intimacy uvádí rituálně znějící sólo bubeníka Piotra Budniaka, až do ztišené pasáže s tikotem paliček vstoupí klavír s opakující se frází, pozvolna se rozvíjející ke strhující improvizaci. Ze zamyšleného prologu v Brown vyroste melodický, lehce melancholický motiv krásné balady, o němž si klavír porozpráví s kontrabasem Corcorana Holta. Také další dvě skladby For T.S. a Dearest John potvrzovaly osobitou imaginaci hudby Kasii Pietrzkové. Debutové album Forthright Stories (KPT, 2017) je oprávněně vysoce ceněné.
Bratři Marsalisové po odpoutání se od učení v Blakeyho Jazz Messengers založili na počátku společné dráhy kvinteto, jež se stalo vůdčí kapelou hnutí mladých muzikantů označovaných jako Young Lions – Mladí lvi. Jejich cílem bylo vrátit jazz ke kořenům, k tradici, z níž tato afro-americká hudební syntéza vyrostla, a dobře to charakterizuje název jejich alba Black Code z roku 1985. Zatímco trumpetista Wynton tuto tradici repertoárem i vlastní tvorbou neustále opečovává a prokazuje její životnost i v dnešní době, jeho o čtrnáct měsíců starší bratr Branford, saxofonista, ji více konfrontuje s aktuálními podněty. Výsledkem je hudba zcela současná, přesto slyšitelně napojená na dlouhou jazzovou tradici. Do Brna Branford Marsalis přivezl kvarteto hrající už od roku 1986 a mnohaleté je i jeho současné obsazení s pianistou Joeyem Calderazzou, kontrabasistou Erikem Revisem a bubeníkem Justinem Faulknerem. Jedním ze znaků provázanosti s tradicí je hraní nejen vlastní tvorby, ale pečlivého výběru převzatých skladeb, včetně standardů. Přesně takové menu si kvarteto pro koncert na Jazzfestu připravilo. Zaznělo hned šest ze sedmi skladeb z posledního alba kapely The Secret Between The Shadow And The Soul (Marsalis Music/Okeh, 2019), dva klasické standardy (On The Sunny Side of the Street, Mood Indigo) a přídavkem byla jedna ze základních melodií jazzové historie, St. Louis Blues W. C. Handyho, která má v sobě základní kódy pro zrod jazzu – klasických blues i latinské rytmy. Že se i v době postswingové a postmoderní (míněno po završení vývoje základního jazyka jazzu free jazzem) budou rodit standardy, dokazuje svěží, latinsky živočišné téma The Windup Keitha Jarretta ze slavného alba jeho Evropského kvarteta (vhodněji spíše skandinávského) Belonging (ECM, 1974), oblíbené i kytaristy (Pat Metheny, Julian Lage), které se stalo prostorem pro improvizační erupci pianisty Calderazzy, vystřídanou free pasáží Marsalisova tenorsaxofonu. K tomu si přičtěte strhující rytmiku basů a bicích a dozvíte se vše podstatné o hudbě Marsalisova kvarteta. Samozřejmě, kvarteto zajímavým způsobem hraje i pomalé skladby, zde Conversation Among The Ruins od Calderazzy či kapelníkovo Life Filtering From The Water Flowers s dramatickým vývojem v závěru díky tenorsaxofonu – v obou případech září také klavír Joeye Calderazzy, který dostává od Marsalise zaslouženě dostatečný prostor.

NOCZ & Choir
Avishai Cohen Quartet

Zvukově i kompozičně smysluplně experimentující norsko-české kvarteto, působící na evropské scéně už deset let, hraje v obsazení Didrik Ingvaldsen – trubka, Radim Hanousek – alt a sopránsaxofon, Marian Friedl – kontrabas a Dag Magnus Narvesen – bicí nástroje. Pro festivalové vystoupení (CED – Divadlo Husa na provázku 28. 4. 2019) připravilo speciální program s desetičlenným smíšeným sborem (5+5), jehož projev se zcela vymykal představám o funkci vokálního sboru, byl doslova vokálním free jazzem, s pestrou strukturou odlišných pasáží, od „pyskování myšího hejna“ přes netradiční scatování až po polyfonní aleatoriku; projev byl zdánlivě živelný, ale fungoval podle přesných gest dirigující sopranistky Jany Vondrů, která má vlastní zkušenosti na poli soudobé a experimentální hudby. Sbor vznikl speciálně pro uváděné skladby, loni byl společný projekt už nahrán pro značku Hevhetia, zatím ale CD nevyšlo. Samozřejmě k tomu promyšlená skvělá expresivní sóla saxofonů Radima Hanouska a hra na trubku, často za hranicemi tradičního zvuku nástroje, Didrika Ingvaldsena a působivé reakce basy a bicích při vzájemných dialozích. Autory repertoáru kapely jsou Radim Hanousek, z většiny Didrik Ingvaldsen. Mimořádný projekt současné naší scény.
Avishai Cohen se narodil v Tel Avivu, po studiu v Bostonu působil mnoho let na americké jazzové scéně – často po boku svých rodáků. S rodinou se nakonec usadil na západním pobřeží Indie, kde žije v bývalé portugalské kolonii Goa. Nikoli však kvůli styku s indickou hudbou, kterou neposlouchá, ale kvůli klidu pro svůj život. Do Brna přivezl svou současnou kapelu, jak ji známe z alba Cross My Palm With Silver (ECM, 2017), pouze původního bubeníka Nasheeta Waitse nahradil v Brně i v Praze už známý Ziv Ravitz z jiných seskupení. Repertoár koncertu byl složen z témat obou alb nahraných pro ECM, tj. také ze staršího Into The Silence (2016). Hudba Avishaiova kvarteta je působivá silnou introverzí, vedle souhry celého kvarteta zde mají velký prostor osamocená sóla či dueta nástrojů, Cohenova hra má v sobě baladičnost cooljazzového Davise i expresi Enrika Ravy, efektní bylo jeho sólo hrané nad otevřeným křídlem, kdy zvuky trubky rozechvívaly struny klavíru a resonance vytvářela zvukový dojem, jakým dnes někteří pianisté elektronicky dokreslují zvuk svých akustických nástrojů. Za samostatnou připomínku stojí svérázná, občas až minimálně pojímaná hra pianisty Yonathana Avishaie, což lze už také ocenit na albu jeho vlastního tria Joys And Solitudes (ECM, 2019). Kontrabasista Barak Mori, rovněž rodák z Tel Avivu, dnes působí hlavně na newyorské jazzové scéně. Melodie skladeb kvarteta jsou nádherné, lyrické, obsah evokují často i samotné názvy – Into The Silence, „Will I Die, Miss? Will I Die?“ (otázka syrského chlapce na kolbišti nesmyslné války), Theme For Jimmy Green, Quiescence. Cohenovo kvarteto patří už několik let k nejzajímavějším skupinám současného jazzu, na jehož tváři se stylově podílí.

Nahoru | Obsah