Hudební Rozhledy

Wajsarova Tramvestie

Radmila Hrdinová | 06/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Dramaturgie Opery Národního divadla vyprofilovala v posledních letech repertoár Nové scény jako jevištní laboratoř soudobé opery. Tato linie přinesla počiny, jako je Kadeřábkova opera Žádný člověk o tragickém osudu Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné, Kučerova groteska Rudá Marie, Štědroňův Don Hrabal či Acherův Sternenhoch. I když zdaleka ne všechna díla, která takto vznikla, se zařadí do trezoru operních skvostů, je nesmírně záslužné, že možnost vzniku a jevištní prezentace nových oper existuje.
Její poslední položkou je opera Tramvestie, která vznikla na objednávku Opery Národního divadla. Její autor Petr Wajsar, skladatel, zpěvák, vokální perkusionista, textař, vedoucí osobnost vokálního souboru Skety, vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři, Konzervatoři Jaroslava Ježka i na HAMU (u Václava Riedlbaucha) a jeho dílo čítá položky hudby klasické, jazzové, populární, scénické i filmové, po stránce výrazové kombinuje klasické postupy s elektronickou hudbou a dalšími uměleckými postupy, například s videonahrávkami.

Pro svůj operní debut dlouho hledal vhodnou látku. Našel ji v básnické sbírce Pavla Novotného, inspirované jízdou tramvajové linky č. 11 mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Novotný pracoval s nahrávkami promluv cestujících, v nichž komentáře krajiny ubíhající za okny střídají výpovědi ze života, úvahy, vzpomínky, asociace a evokace vyvolané půlhodinovou jízdou, v níž se průmyslová zóna snoubí s průjezdem lesem a drsné civilizační zásahy do krajiny s romantikou přírody. V tom je tato linka unikátní a pro ty, kteří s ní zrovna nedojíždějí denně za prací, má i pochopitelný závan adrenalinového dobrodružství.
Libreto je upravenou verzí Novotného básnické sbírky. Především redukuje počet osob na čtyři. Lze v tom vidět jistou symboliku, podpořenou i tím, že postavy nejsou označeny konkrétními jmény, ale jen hlasovými obory, tj. jako soprán, alt, tenor a bas, a skladatel s nimi pracuje jako s hlasovým kvartetem, do značné míry instrumentálním způsobem.
Základní dějovou osu tvoří jednotlivé zastávky z libereckého terminálu ve Fügnerově ulici až do konečné Tyršovy sady v Jablonci nad Nisou. Jako liberecký patriot a častý uživatel této linky si dovolím podotknout, že aktuální trasa se od té operní liší, dnešní jedenáctka začíná už v zastávce Viadukt a projíždí částí Liberce, než se dostane na samotný terminál, ostatně i některé zastávky zmiňované v opeře nesou už jiná jména. Ale na tom pramálo záleží.
Každé ze zastávek se text dotkne nápovědí z krajiny za okny (zaniklé textilní kolosy Textilana a Bytex, vratislavický pivovar, kyselka, rušička radiového signálu, betonová sídliště, nevzhledné garáže i magický les), jež mají půvab pro toho, kdo trasu důvěrně zná, ale i těm druhým skládají fantaskní proud volně tekoucího vědomí.
Čtveřice cestujících umístěných na skutečné tramvajové sedačky čelem k divákům má základní charakteristiku: soprán (Jana Horáková Levicová) je nervózní paní v úřednicky upjatém kostýmku s ostinátní větou Musím se dát nějak dohromady, jinak se z toho složím, alt (Lenka Šmídová) představuje životem protřelou bezdomovkyni, která furt začíná od nuly, tenor (Dušan Růžička) je frajer, který moc dobře ví, jak to roztočit u rybníka v Proseči, protože on na to tu energii má, a bas (Jiří Sulženko) je brblající důchodce, stěžující si na samý beton, beton, beton a panely, panely, panely, kterými zhyzdili trať novodobí stavitelé garáží a teplárenských rour. Charakteristika postav je nesena nejen jejich texty, ale i hudebními motivy, a každá z nich komentuje cestu ze svého pohledu. Jakmile se ale vnoří do lesa, jejich postoje se záhadně promíchají, aby se v závěru s vjezdem do Jablonce doslova vrátily na své původní koleje.
Wajsarova hudební řeč je pestrá, kombinuje klasické vokální postupy s útržkovitými glosami krajiny za okny, hraje si se zvukomalebností slov (roury!), pracuje se slogany (Textilana obléká moderního člověka) i místními názvy, jako je Proseč či Brandl, budící lokálně sice neopodstatněné, ale textově i hudebně vděčné barokní asociace. Vychází z reichovského minimalismu, ale dotkne se v náznaku i břeskné dechovky, vtíravě melodického popu i drsnosti blues, stejně jako její autor má blízko k rapu i beat boxu, ale nepostrádá ani romantiku a v množství vtipných oživení lze zaslechnout dokonce i citaci z Janáčkovy Bystroušky. Zní v ní repetované rytmické sekvence i melodické popěvky, vedle prostě zpívaných vět má i kontrapunkticky budované pasáže a přesnou rytmiku. Navíc kombinuje nahrané mluvené slovo s hudebním proudem. Při vší zmíněné pestrosti ale nepůsobí roztříštěně. Emotivními prostředky sugeruje prožitek z jízdy neobvyklou tramvajovou linkou a v širším smyslu i lidským životem.

Všichni interpreti, především skvostná čtveřice sólistů, zaslouží obdiv za dokonalé zvládnutí nesnadné partitury, jejíž realizace je navíc vázaná na synchronně pouštěné video, jehož autorem je režisér Marek Bureš. To, že vše pevně drží pohromadě, je zásluha precizní práce dirigenta Richarda Heina v čele komorního ansámblu, složeného z hráčů Orchestru Státní opery, s využitou elektronikou.
I když Wajsarova operní jízda trvá o hodně déle než samotná cesta z Liberce do Jablonce, nudná rozhodně není. A třeba posluchače inspiruje k tomu, aby si cestu liberecko-jabloneckou jedenáctkou vyzkoušeli naživo.

Praha, Národní divadlo – Petr Wajsar: Tramvestie. Hudební nastudování a dirigent Richard Hein, režie, scéna, video a světelný design Marek Bureš, kostýmy Klára Syrůčková, zvukový design David Hysek. Světová premiéra 17. 4. 2019, Nová scéna.

Nahoru | Obsah