Hudební Rozhledy

Osterfestspiele Salzburg

Robert Rytina | 06/19 |Zahraničí

Klaus Florian Vogt (Stolzing)

Zajímá dnes ještě někoho, že Velikonoční festival v Salcburku (Osterfestspiele Salzburg) byl v roce 1967 založen Herbertem von Karajanem především jako „jarní výkladní skříň Berlínské filharmonie“? Mám za to, že sedm let po odchodu tohoto orchestru na jiné velikonoční působiště (Osterfestspiele Baden-Baden) a nástupu Staatskapelle Dresden na jeho místo už je to pouhý historický fakt, který nemá na současnou podobu festivalu žádný podstatný vliv. Snad jen takový, že základní časový i obsahový koncept zůstává v podstatě neměnný. Celý hudební hodokvas je vždy nutno vměstnat mezi předvečer Květné neděle a Velikonoční pondělí, a musí bezpodmínečně obsahovat novou operní inscenaci a tři symfonické koncerty rezidenčního tělesa. To vše se pokaždé odehraje v premiéře a jedné repríze (což je právě praxe, již kritizovali Berlínští filharmonici, kteří teď svou každoroční festivalovou operní produkci hrají nejméně čtyřikrát). Novinkou od roku 2013, tedy od příchodu uměleckého ředitele Christiana Thielemanna a jeho drážďanského orchestru, jsou pak tzv. Koncert pro Salcburk a inscenace soudobé opery, nemluvě o komorních koncertech, programech pro děti a dalších doprovodných akcích.

Jako pamětník původní „berlínské“ éry musím konstatovat, že s tou současnou je podle mého názoru spojen ze strany organizátorů i přímých protagonistů mnohem větší entuziasmus a pocit výjimečnosti. Důležitá je jistě i praktická stránka věci, kdy se festivalové inscenace obvykle dříve či později koprodukčně přesouvají na jeviště Semperovy opery, a jejich životnost se tak podstatně prodlužuje. Což je ostatně i případ letošní velké jevištní premiéry, o níž bude v tomto článku řeč především. Za zmínku ale stojí i ostatní položky z bohatého programu, na něž došlo ve Velkém festivalovém domě, Mozarteu a Aule salcburské univerzity ve dnech 6.–22. 4. 2019. O dirigentskou taktovku se v symfonických koncertech podělili Mariss Jansons, Christoph Eschenbach a už zmíněný Christian Thielemann, a mezi jejich sólisty byli například pěvci Regula Mühlemann, Venera Gemadieva, Elisabeth Kulman, Tomislav Mužek, René Pape nebo herec Tobias Moretti. Protagonistou Koncertu pro Salcburk v Bachových a Mozartových dílech se stal houslista Frank Peter Zimmermann, který se tu představil také jako dirigent drážďanské Staatskapelle. Soudobou operu pak reprezentovala Thérese skladatele Philippa Maintze v hudebním nastudování Nicolase Andrého a režii Georgese Delnona.
Vraťme se však k oné slíbené operní produkci. Po celou dobu trvání „drážďanské“ respektive Thielemannovy vlády nad festivalem je zajímavé sledovat, jak působí na diváky inscenace prvotně na obřím jevišti Grosses Festspielhaus v Salcburku a jak potom po svém přestěhování na standardní scénu Semperovy opery. Straussově Arabelle (2014) a Verdiho Otellovi (2016) zjevně více svědčilo intimnější prostředí v Drážďanech, zatímco monumentálně pojatá dvojčata Sedlák kavalír a Komedianti (2015) uchvátila mnohem víc v Salcburku a do saského divadla se přestěhovala v citelně prostorově redukované verzi. Parsifal z roku 2013 se navzdory avizované koprodukci se Semperoper v Saské státní opeře dosud neobjevil, a inscenace Valkýry (2017) a Tosky (2018) zůstaly omezeny jen na své uvedení na festivalu. Čímž máme kompletní retrospektivu úspěšně za sebou a můžeme se věnovat operní premiéře roku 2019, jíž byli v sobotu 13. 4. Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Předchozí exkurz po festivalové historii jsem podnikl především z následujícího důvodu: domnívám se totiž, že to letos bylo evidentně poprvé, kdy se salcburská premiéra stala tou méně důležitou, než bude ta, k níž má dojít v příští sezoně v Semperově opeře. Nejen že z premiéry ani z reprízy nebyl zcela výjimečně pořízen videozáznam (rakouské a německé televizní stanice také dosud vždy uváděly nové operní inscenace Velikonočního festivalu v přímých přenosech), ale samotná jevištní podoba těchto Meistersingerů už od počátku jasně sdělovala, že Salcburk je pro ně pouze přestupní stanicí.
Aby také ne – produkce renomovaného režiséra Jense-Daniela Herzoga – mimochodem čerstvě jmenovaného intendanta Staatstheater Nürnberg – nabízí hned po rozevření opony pohled do prvních řad hlediště a na charakteristický portál jeviště drážďanské Semperoper. Právě tady umělec Hans Sachs (možná šéfrežisér divadla) připravuje velmi klasickou a konzervativní inscenaci Mistrů pěvců... V jeho kanceláři, kterou díky důmyslnému otočnému systému scénografa Mathise Neidhardta můžeme později rovněž spatřit (stejně jako jevištní zákulisí, sklad rekvizit nebo ševcovskou dílnu), je ovšem na nástěnce k vidění hrací plán norimberské opery. Jsme tedy v Drážďanech, nebo v Norimberku? Jak se už brzy ukáže, jsou zde místo, čas a sama filozofická podstata obou těchto pohledů jen velmi relativními pojmy. Ačkoliv se totiž příběh zjevně odehrává v současnosti (podoba technického zázemí divadla i většina kostýmů Sibylle Gädeke o tom jasně svědčí), je ústřední koncepce „divadla na divadle“ neustále podrobována náročným zkouškám. Mezi ony vážené mistry pěvce – snad správní radu divadla – by totiž rád pronikl nový adept, rytíř Walther von Stolzing. Na rozdíl od svých názorově poněkud zkostnatělých souputníků, jimž stačí ke štěstí úcta veřejnosti a galerie jejich vlastních barevných portrétů, zavěšená u stropu, dochází Sachs k přesvědčení, že budoucnost patří mladým, progresivním a možná i trochu drzým Stolzingům. Jim je souzeno vyhrávat všechny podstatné bitvy zítřka, jim je dáno i získávat srdce žen, na která si mysleli jiní – třeba i sám Sachs... To vše si hlavní hrdina opery uvědomuje v jakémsi permanentním polosnu. Nikdy není zcela jasné, kdy se v ději ocitáme v zákulisí, kdy na jevišti uprostřed zkoušek a kdy rovnou v téměř středověce vyhlížející inscenaci Meistersingerů. Tato (vzhledem k pětihodinové délce představení velmi nápaditá a atraktivní) hra s divákem „na slepou bábu“ vyvrcholí mohutně pojatým finále, kdy v pěveckém souboji pěvců o ruku krásné Evy Pognerové zvítězí Stolzing, který obřadně předávaný vlastní portrét, jenž je symbolem jeho příslušnosti k „mistrům pěvcům“, s gustem prokopne a odejde středem s Evou ruku v ruce... Osamělému Sachsovi zbude v rukou jen zneuctěný obraz potencionálního kolegy, načež se dá do úlevného smíchu: lepšího příkladu vítězství lásky jako absolutní hodnoty nad všemi pošetilými pravidly, zákony a ambicemi se snad ani dočkat nemohl.
Tvůrčí tým inscenace, která se svou vizuální podobou hlásí ke svému budoucímu drážďanskému domovu (kde bude mít premiéru 26. 1. 2020 a kde bude pravděpodobně pořízen i onen zmíněný videozáznam), se sice při závěrečné klaněčce setkal s mnoha slyšitelnými projevy divácké nevole, ale o to více byli aplaudování všichni interpreti. V první řadě samozřejmě představitel Hanse Sachse, populární německý basista a dlouholetý sólista Semperovy opery Georg Zeppenfeld. Ideální představitel ušlechtilých vladařů a panovníků napříč operním repertoárem toho večera v roli wagnerovského ševce debutoval. Přestože Zeppenfeldův hlas nepatří k nejobjemnějším, jsou hlavními devizami jeho pěveckého projevu dokonalá artikulace, ukázkové frázování a zjevně i nevyčerpatelná energie. Charismatický bas je také výtečným hercem, což prokázal nejen v interakci s ostatními hybateli děje, ale i v obou velkých monolozích, kdy jen sama jeho přítomnost na scéně svědčila o tom, že s hloubavým a inteligentním Sachsem má Zeppenfeld osobně mnoho společných rysů. Zkrátka a dobře, pěvec dozrál k interpretaci ikonického hrdiny Mistrů pěvců úctyhodným způsobem a myslím, že má nakročeno stát se jedním z velkých a pamětihodných Hansů Sachsů budoucnosti.

Viditelným protikladem k Zeppenfeldově „šéfrežisérovi“ se stal Stolzing tenoristy Klause Floriana Vogta. Postava horkokrevného mladého muže tomuto pěvci typově dokonale seděla a jeho světlý a znělý tenor prakticky nezaznamenal známky únavy. Památnou kreaci jeho hlavního soka v lásce předvedl barytonista Adrian Eröd v úloze Beckmessera – neuchýlil se v jeho interpretaci k prvoplánové karikatuře, ale předvedl ho spíše jako tragikomickou postavu umělce s velkými ambicemi, ale se značně omezenou schopností je naplnit, což si sám bolestně uvědomuje. Mezi plejádou dalších mužských postav pak vynikl ještě Vitalij Kowaljow, jehož mohutný a krásně zabarvený bas ozdobil roli Veita Pognera, a také talentovaný tenorista Sebastian Kohlhepp (v loňském roce jsem zde připomínal jeho pozoruhodného Belmonta v Mozartově Únosu ze serailu na salcburském festivalu Mozartwoche), který zaujal pozoruhodně komplexním pěveckým i hereckým výkonem v roli Davida.
V dámské části ansámblu zazářily jak sopranistka Jacquelyn Wagner coby Eva (navzdory poněkud ostřejším výškám předvedla jinak příjemný a v ostatních polohách vyrovnaný výkon a zazářila i po herecké stránce), tak zkušená a spolehlivá sólistka Semperoper Christa Meyer v mezzosopránovém partu Magdaleny. Výrazně se zaskvěly i spojené sbory Sächsischer Staatsopernchor Dresden pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Anderesna a domácí Bachchor Salzburg, řízený Aloisem Glaßnerem.
Doslova triumfálně byli na závěr oslavováni hráči Sächsische Stastskapelle Dresden spolu se svým uměleckým ředitelem a tvůrcem hudebního nastudování Christianem Thielemannem. Naprostým právem – ve wagnerovské interpretaci najde Thielemann v současné době ve světě konkurenci jen horko těžko, a zmíněný orchestr se mu pro ni zdá být takřka dokonalým nástrojem. V dirigentově pojetí odezněla mohutná partitura v úžasném tempu, aniž by zanikl jakýkoliv její detail a aniž by byla sebeméně narušena vnitřní hudební logika jednoho z nejprokomponovanějších skladatelových jevištních děl. Po Parsifalovi a Valkýře zkrátka Thielemann předvedl na Osterfestspiele další oslnivou wagnerovskou kreaci. Co se mě týče, určitě udělám vše pro to, abych si ji mohl začátkem příštího roku v hledišti Semperovy opery zopakovat.
A na co se můžeme těšit v Salcburku o příštích Velikonocích? Přehlídku budou 4. a 13. 4. rámovat představení Verdiho Dona Carla v pozoruhodném balení: čtyřaktové verzi díla bude předcházet nově zkomponovaný Prolog z pera soudobého skladatele Manfreda Trojahna. Taktovky se pochopitelně ujme opět Christian Thielemann, zatímco režie bude svěřena Veře Nemirové. V hlavních rolích se mají objevit Yusif Eyvazov jako titulní hrdina a dále Anja Harteros (Elisabetta), Ekaterina Semenchuk (Eboli), Franco Vassallo (Rodrigo), Ildar Abdrazakov (Filip) a Carlo Colombara (Velký inkvizitor). Našince určitě potěší i jméno mladé slovenské sopranistky Slávky Zámečníkové (známe ji zejména jako Sophii v inscenaci Werthera v pražském Národním divadle) v úloze Tebalda. Za zmínku pak ještě určitě stojí, že se produkce téměř okamžitě po své salcburské premiéře přesune do Semperovy opery v Drážďanech, kde Anju Harteros nenahradí v roli Elisabetty nikdo menší než Anna Netrebko. Jak vidno, kulturní osa Salcburk–Drážďany začíná produkovat stále zajímavější hudebně divadelní skvosty, a je určitě skvělé, že blízkost Semperoper pro naše milovníky opery výrazně zvyšuje možnost se jich osobně zúčastnit. Takže nezbývá než připomenout, že vstupenky na drážďanské Mistry pěvce i Dona Carla už jsou v prodeji.

Salzburg, Osterfestspiele – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Jens-Daniel Herzog, scéna Mathis Neidhardt, kostýmy Sibylle Gädeke, světla Fabio Antocci, choreografie Ramses Siegl, sbormistři Jörn Hinnerk Anderesen a Alois Glaßner. Premiéra 13. 4. 2019, Grosses Festspielhaus.

Nahoru | Obsah