Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Otto Klemperer

Alena Sojková | 08/19 |Studie, komentáře

Otto Klemperer

„Jsem poslední z klasické školy. Když umřel Bruno Walter, musím si zvednout honorář,“ prohlásil v roce 1962 Otto Klemperer. To už byli osm let po smrti Wilhelm Furtwängler i Erich Kleiber a Ottovi Klempererovi zbývalo jedenáct let života. Zemřel v osmaosmdesáti letech v roce 1973. Dirigent, jemuž v počátcích velmi pomohl Gustav Mahler a který později vedle klasiků propagoval i Busoniho, Stravinského, Schönberga, Hindemitha či Weilla, ještě po své osmdesátce věnoval tvůrčí pozornost dílům Bouleze a Stockhausena. Vtiskl nesmazatelný obraz interpretaci hudby 20. století i dílům Beethovena, Brahmse, Brucknera a především Mahlera.

Klempererův otec Nathan pocházel z Prahy z ortodoxní židovské rodiny. Přestože projevoval velký zájem o divadlo a hudbu, musel se již v jedenácti letech stát pomocníkem v obchodní firmě. V osmnácti odešel z Prahy do Německa, aby se věnoval rozvíjení obchodů se Slezskem. Po nocích si samostudiem doplňoval své vzdělání. Po pěti letech se usadil ve slezské Vratislavi, kde potkal nastávající ženu Idu. Tam se v roce 1885 Otto Klemperer narodil. Protože oba rodiče měli hudbu rádi, Otto jí byl obklopen. Ve čtyřech letech ho matka začala učit hrát na klavír, později si přibral i housle. To už rodina žila v Hamburku, kam se přestěhovala v roce 1889.

Setkání s Mahlerem
Jejich syn Otto nejprve studoval klavír na Hochově konzervatoři ve Frankfurtu, poté na Sternově konzervatoři v Berlíně klavír, kompozici a dirigování u Jamese Kwasta a Hanse Pfitznera. Kwasta považoval za tak dobrého pedagoga, že ho následoval ještě na další tři hudební učiliště.
Zásadní pro něj byl z pozdějšího pohledu rok 1905. Tehdy osobně potkal Gustava Mahlera, kterého mladík velmi zaujal. Bylo to při provedení Mahlerovy Druhé symfonie, kdy Klemperer řídil dechy za scénou. Oba muži se spřátelili a Mahler Klemperera doporučil jako sbormistra a dirigenta do Nové německé opery v Praze slovy, že jde o mimořádného muzikanta předurčeného stát se vynikajícím dirigentem. V Praze nastoupil v roce 1907. O tři roky později, v roce 1910, asistoval Klemperer Mahlerovi při nastudování Osmé symfonie Es dur, zvané „Symfonie tisíců“. V témže roce konvertoval ke katolicismu.
Jak ovšem Klemperer ve svých vzpomínkách dosvědčuje, muže, který byl posléze jeho celoživotní inspirací, potkal náhodou na ulici v Hamburku, když mu bylo devět let: „Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Viděl jsem Mahlera na druhé straně ulice. Aniž by si mě všiml, pokračoval v chůzi. Ale já jsem věděl, že je to on! Tehdy měl strašný zvyk – pořád se mračil – a to na mě udělalo ohromný dojem. Plaše jsem ho v běhu sledoval asi deset minut a zíral jsem na něj, jako by to byla mořská obluda.“
Nelze říci, že by při prvním hudebním setkání s Mahlerem byl Klemperer již oddán jeho symfoniím. Rok předtím slyšel dirigovat Nikische „Pátou“, a to na něho neučinilo žádný hluboký dojem. Ale seznámení se skladatelem ve zmíněném roce 1905 mu obrátilo život naruby. Na Mahlerovo doporučení nastoupil do Nové německé opery v Praze a stal se z něj operní dirigent.
Do tohoto období spadá i diagnostikování nemoci, která bude Klemperera provázet po celý další život a způsobí jemu i jeho okolí nemalé problémy: manio-depresivní psychózy (dnes nazývané bipolární porucha). Tato diagnóza byla vyřčena v roce 1911 na klinice v Königsteinu, kde se léčil z chybně diagnostikované deprese.

Moderna do opery!
Po zkušenostech z Prahy a zejména díky zájmu, které jeho pražské působení vzbudilo, se Klemperer stal vyhledávaným operním dirigentem. Od roku 1910 do roku 1931 vystřídal různé pozice v operách v Hamburku, v Barmen (dnešní Wuppertal),ve Štrasburku, Kolíně nad Rýnem a ve Wiesbadenu. Během působení v kolínské opeře tu v listopadu 1918 uvedl Janáčkovu Její pastorkyňu a zasloužil se i o provedení další Janáčkovy opery: první zahraniční uvedení Káti Kabanové se zásluhou Klemperera konalo právě v Kolíně nad Rýnem.
Velkou reputaci mu přineslo vedení Krollovy opery v Berlíně. Tam se podílel nejen na řadě legendárních inscenací, jako byly Fidelio, Don Giovanni, Bludný Holanďan, Čarostřelec, Hoffmannovy povídky či Falstaff, ale projevil se i jako nadšenec pro novou hudbu a uvedl nespočet novinek – Janáčkovu operu Z mrtvého domu, Schönbergovo Očekávání, Stravinského Krále Oidipa, Křenkův Život Orestův nebo Hindemithova Cardillaka. Jak píše Norman Lebrecht, „v průběhu čtyř sezon (1927–1931) přeměnil Klemperer Krollovu operu v přední světový soubor, který uváděl klasiku v kontroverzně moderních úpravách. Za Schönberga vybíral dvojnásobné vstupné, za Stravinského třikrát tolik… Ve vřavě společenských i národnostních ideologií, které Berlínem zmítaly, každý nový proud v hudbě leckomu připadal jako nápor bolševismu a vysloužil si halasné protesty proti falšování německého kulturního dědictví.“ Za uvedení Bludného Holanďana v moderních kostýmech si vysloužil divoké protesty od Wagnerova svazu německých žen.
Mimochodem, Kroll bylo třetí berlínské operní divadlo, které mělo v čele významnou dirigentskou osobnost. Další dvě řídili Erich Kleiber a Bruno Walter. Klemperer od počátku zamýšlel učinit z Krollovy opery scénu pro širokou veřejnost s přístupným programem a dostupnými cenami.
Avšak první velké angažmá s viditelnými výsledky zahlušily okolnosti, které šly mimo dirigentovu osobnost. Jedním z důsledků vzrůstající neklidné až reakcionářské atmosféry v Berlíně bylo uzavření Krollovy opery v roce 1931. Klemperer přešel do Státní opery Pod lipami, ale setrval tam pouze do roku 1933, kdy mu po nástupu nacistů k moci byla okamžitě zrušena smlouva, protože byl označen za „exponenta kulturního bolševismu“ kvůli svému zaujetí pro soudobou hudbu a novým inscenačním postupům v divadle. Všechen majetek mu byl zkonfiskován.

Z Německa do Ameriky
Vzdálil se do Curychu, poté do Vídně, kde mohl dirigovat, několik koncertů měl i v Budapešti, v roce 1933 diriguje poprvé Los Angeles Philharmonic Orchestra. V USA pobývá, jako mnoho jiných evropských intelektuálů (Thomas Mann, Theodor Adorno, Bertolt Brecht, Arnold Schönberg), na západním pobřeží.
„Byli jsme Američanům opravdu vděční – dali nám chleba a práci. A navíc to byla země bez koncentračních táborů. Ale nemohu říci, že bych byl opravdu šťastný v zemi, kde peníze hrají v umění tak velkou roli, kde člověk musí do úmoru dirigovat Šeherezádu a kde dokonce člověk, který má velkou moc a hodně peněz, navrhuje vypustit čtvrtou větu z ‚Patetické‘, protože ‚třetí věta má přece tak nádherný konec!‘. Vyrůstal jsem v Evropě a mám evropské kulturní kořeny. Do Ameriky bych se vrátit nechtěl,“ pronesl Otto Klemperer ve svých pětaosmdesáti letech.
Před válkou se do Evropy vrátil ještě dvakrát, v roce 1936. V květnu dirigoval v Praze, Budapešti a v Moskvě, kde ho velice zaujala Šostakovičova Čtvrtá symfonie, v červnu pak ve Štrasburku a ve Vídni.
Za pobytu v Americe – roku 1939 – Klemperer těžce onemocněl. Operovali mu nádor na mozku, po zákroku mu částečně ochrnula pravá část obličeje. Zanedlouho se přidružily další komplikace po prodělané meningitidě. Bez pomoci rodiny by své velké pracovní zatížení nezvládl. Po boku mu stála jeho manželka Johanna Geislerová, s níž se oženil v roce 1919 a která se vzdala své kariéry sopranistky ve prospěch rodiny. Nenahraditelná byla i dcera Lotte, jež v budoucnu plnila roli jeho osobní tajemnice a svému otci obětovala svůj soukromý život. Kromě Lotte měl Klemperer ještě syna Wernera, jenž se stal hollywoodským hercem.
Rok po operaci mozku nastoupila silná manická fáze Klempererovy psychické choroby. Své ženě oznámil, že potřebuje rok svobody a vyrazil do New Yorku s manželkou hudebního ředitele symfonického orchestru v Utahu. V mnoha knihách a dalších zdrojích se popisuje, kolik skandálů tehdy slovutný umělec napáchal, kolika nočních pitek v barech se účastnil, dokonce byl poslán za mříže za nesplacené účty. Tyto skandály i neurvalé chování k lidem, zejména k novinářům, poškodily jeho pověst. Až za tři roky se natrvalo vrací k rodině v Los Angeles a přichází depresivní období, které potrvá až do roku 1946.

Zpět v Evropě
Poprvé po válce dirigoval Klemperer v Evropě v roce 1946 a opakovaně cestoval mezi Amerikou a Evropou. Nechtěl přijít o americké občanství, a protože neměl povolení k pobytu, musel se do Ameriky vracet. V té době vedl operu v Budapešti. A právě toto angažmá patrně způsobilo, že po jednom z návratů do USA byl vyšetřován FBI a byl mu odebrán pas. Ocitl se na černé listině a jeho dirigentská kariéra se opět propadala, přestože v Evropě dirigoval Berlínské i Vídeňské filharmoniky, Concertgebouworkest, na Salcburském festivalu...
Mladý hudební agent Ronald Wilford, který vycítil svou šanci, mu v Americe domluvil koncert v Portlandu. Klemperer tam uvedl – jak praví pamětníci – epochální Beethovenovu Sedmou symfonii v neuvěřitelném podání provinčních hudebníků, z nichž většina tuto symfonii v životě nehrála. Klemperer doslova přes noc opět získal obdiv hudební Ameriky a hlavně – získal zpátky pas.
Toho využil Walter Legge z londýnské nahrávací společnosti EMI a nabídl Klempererovi, aby řídil filharmonický orchestr, který by se prosadil nejen v koncertních sálech, ale byl schopen i kvalitních nahrávek. Klemperer jeho nabídku přijal a stal se prvním dirigentem londýnského Philharmonia Orchestra. Poprvé s tímto orchestrem hrál v roce 1948 a na programu byl Bach, Stravinskij a Beethovenova Eroica. V roce 1950 společně účinkují při slavnostním otevření Royal Festival Hall. Tehdy začínají s Walterem Leggem poprvé uvažovat o nahrávací smlouvě se společností EMI Columbia. V roce 1954 je Klemperer jmenován šéfdirigentem Philharmonia Orchestra a uskutečňuje s ním první nahrávky pro EMI. Jak důležitý byl Klemperer pro tento orchestr a co tato práce a úspěchy znamenaly pro něj, bylo mnohokrát popsáno. Díky londýnskému angažmá vystoupal Klemperer na vrchol a setrval tam až do své smrti. V roce 1964 se Legge rozhodl orchestr rozpustit. Hráči však byli proti tomu a reformovali orchestr do samosprávné organizace jako New Philharmonia Orchestra s Otto Klempererem v čele. Toto šťastné a plodné spojení přetrvalo až do roku 1972, kdy se dirigent stáhl z pódií.

Jádro umělecké jedinečnosti
Alan Blyth se v roce 1970 Klemperera zeptal, proč usazuje druhé housle zprava proti primům. Maestro odpověděl: „Protože sekundy hrají v symfonické hudbě velkou roli. Zřídka hrají unisono s primy, a proto musí být nezávislé. Ovšem pro violoncella a kontrabasy je podstatné být spolu, ty nemůžete rozdělit.“
Obdivovanou předností Klempererových provedení byla zřetelná artikulace smyčců. „Pro dirigenta je důležité si promyslet smyky a dynamiku, které bude po hráčích vyžadovat. Vždycky jsem si je zaznamenal do partitury a knihovník Philharmonia Orchestra je pak přenesl do všech partů,“ prozradil dirigent.
Ani další tajemství si nenechal pro sebe: „Musíte správně nakládat s pauzami, precizně vystavět každou frázi. Je to jako lidský dech – vy také musíte nechat hudbu dýchat tam, kde si o to řekne, ne ji nechat dospět až do posledního tažení.“
Klemperer také věřil v sílu poslední zkoušky: „Poslední dotažení, artikulace, se dějí na generálce. Přitom dirigent už svůj vliv musí uplatňovat spíše neznatelně, protože to jsou hráči, kdo tvoří muziku. Vedení orchestru musí být lehké a pohodové. Příliš velké demonstrování síly přináší hektické výsledky. Během koncertu před publikem jsme všichni pasažéry loďky na moři, kterou může cokoli potopit. Proto pokládám generálky za mnohem zajímavější než samotný koncert.“
Otto Klemperer byl oceňován za svou důkladnou znalost partitury a lpění na zápisu. Nikdy se nenechal svést prázdnými efektními gesty a vždy bezpečně ovládal hru orchestru. Měl mimořádný smysl pro vyrovnanost orchestrální hry a svou dirigentskou převahu uplatňoval v základní podstatě hudby.
Klemperer rovněž složil několik symfonií, houslový koncert, mnoho písní, pět oper a mši, kterou napsal po své konverzi ke katolicismu.
Jak píše autor jeho podrobného životopisu Peter Heyworth, prožil toho mnoho. Byl pevně spojen s Beethovenem, Mahlerem a Brahmsem, které s londýnským Philharmonia Orchestra nahrával více než sedmnáct let, prodělával vážné zdravotní a psychické problémy, avšak závěr života mu prosvětlilo získání izraelského občanství, když se po válce vrátil k judaismu. Klemperer dirigoval do posledního dechu. Na zasloužený odpočinek odešel v sedmaosmdesáti, rok nato zemřel.

Nahoru | Obsah