Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Franco Zeffirelli

Monika Holá | 08/19 |Studie, komentáře

Franco Zeffirelli

Šestého dubna 2019 převzal režisér Franco Zeffirelli z rukou předsedkyně italského senátu ocenění své celoživotní tvorby za „schopnost přenášet na nejvýznamnější divadelní scény celého světa atmosféru, ducha a emoce divadla a opery“. Na slavnostním ceremoniálu byla krátkým filmovým vstupem připomenuta celá sedmdesátiletá kariéra umělce, jenž v Itálii platí za jednu z nejvýznamnějších osobností současného divadelního umění. Prosadil se ve více oblastech: výraznou stopu zanechává především jeho režijní tvorba v opeře a činohře, úspěchy získal také ve filmu či jako scénograf.
Na své životní cestě Zeffirelli poznal jak slávu a uznání, tak i strastiplná údobí. Asi nejpalčivějším pro něj muselo být dětství, prožité bez rodičů. Umělec se narodil 12. 2. 1923 ve Florencii jako nemanželské dítě módní návrhářky Alaide Garosi Cipriani a obchodníka s látkami Ottorina Corsiho.

Protože byli oba rodiče v manželských svazcích s jinými partnery, nepřevzal jméno ani jednoho z nich: jeho příjmení je parafrází slova Zeffiretti (vánek) a k jeho užití se údajně inspirovala matka v Mozartově Idomeneovi. V šesti letech mu matka zemřela a chlapec byl odeslán na výchovu do anglicky mluvícího prostředí. Přes citovou újmu, kterou dozajista musel pociťovat (otec jej oficiálně přiznal až ve věku 16 let), mu neradostné dětství a jinošství umožnilo precizní proniknutí do tajů shakespearovského divadla i ovládnutí dalších velkých mistrů divadelní historie. Výuka anglickým pedagogem jej nasměrovala právě na anglickou kulturní historii, jejímž velkým obdivovatelem se stal, navíc přinesla také brilantní zvládnutí jazyka, což mu v budoucnu usnadnilo práci při činoherní a filmové činnosti v anglicky hovořících zemích.
Po absolutoriu střední školy se Zeffirelli zapsal na florentskou uměleckou akademii (Accademia di Belle Arti), k níž později přidal ještě studium umění a architektury na florentské univerzitě (Università degli Studi di Firenze). Válečná léta jeho studia částečně přerušila a Franco Zeffireli se angažoval jednak v partyzánském odboji, a díky jazykovému vybavení také spolupracoval jako tlumočník s britskými vojáky. Ke studiu se sice vrátil po skončení války, nicméně nezapomenutelný prožitek z inscenace Jindřicha V. v podání proslulého Laurence Oliviera jej od teorie definitivně nasměroval přímo k divadlu.
Jako herce malých rolí jej poznal italský režisér Luchino Visconti, jenž mu nabídl místo svého asistenta a návrháře výprav. Tehdy se začal projevovat jeho vytříbený estetický cit pro figurální a architektonické ztvárnění díla. Viscontiho ostatně Zeffirelli mnohokrát ve svém životě označil za nejdůležitější osobnost, která jej zásadně ovlivnila a nasměrovala v jeho uměleckých začátcích. Od roku 1950 se Zeffirelli začal věnovat samostatné divadelní a posléze i operní režii. Brzy se vypracoval na uznávaného režiséra: na počátku 60. let 20. století jako divadelní režisér hostoval v Londýně či v New Yorku, stal se z něj mj. ceněný inscenátor děl Williama Shakespeara. Toto své renomé v 60. letech korunoval úspěšnými filmovými adaptacemi shakespearovských děl: Zkrocení zlé ženy (1967) s hvězdným hollywoodským obsazením Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem v hlavních rolích (původně ovšem Zeffirelli role plánoval pro Italy Sophii Loren a Marcella Mastroianniho), a o rok později průlomovým filmovým ztvárněním Romea a Julie (1968), kdy nesmrtelný milostný příběh netradičně svěřil tehdy teenagerovskému hereckému duu, Olivii Hussey a Leonardu Whitingovi. Výsledek předčil očekávání: film autenticitou mladých hrdinů zcela fascinoval a i o půlstoletí později stále oslovuje široké spektrum diváků. K shakespearovským tématům se na filmovém plátně vrátil ještě dvakrát: v roce 1990 představil svou vizi Hamleta opět v netradičním obsazení, kdy titulní roli svěřil bouřlivákovi Melu Gibsonovi, a o čtyři roky dříve, v roce 1986, se rozhodl pro adaptaci slavného operního kusu Verdiho Otella, v němž hlavní role herecky i pěvecky ztvárnili Plácido Domingo a Katia Ricciarelli.
Poslední zmiňovanou režií Franka Zeffirelliho se dostáváme k početně sice ne enormní, významově však neopomenutelné sféře jeho produkce, a tou je filmová adaptace oper. Pomineme-li filmové či televizní přenosy oper ze světových operních scén, zpracoval Zeffirelli přímo pro filmovou kameru celkem čtyři operní inscenace: zmiňovaného Verdiho Otella, veristické evergreeny Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty a Verdiho La traviatu (všechny tři tituly v roce 1982). Zde asi nejvýraznějším dojmem zapůsobila (a dodnes působí) Traviata v podání kanadské pěvkyně Teresy Stratas, jež byla nejen pěveckými předpoklady, ale též něžnou až éterickou vizáží ideální představitelkou hlavní role. Mohu z vlastní pedagogické zkušenosti konstatovat, že tato filmová adaptace ani po více jak 35 letech neztrácí nic z dramatického a emočního náboje: i nejmladší pěvecká generace je znovu a znovu uchvácena její expresivitou. Ve filmu se plně projevuje Zeffirelliho estetické vnímání opery v celé její zdobnosti, eleganci a noblese. Navíc je filmový příběh umocněn retrospektivním pohledem: opera začíná záběrem do prostor prázdného domu Violetty Valéry, jímž hlavní protagonistka, již ve stadiu propuknuté tuberkulózy, prochází a ve vzpomínkách se vrací k časům svého společenského vrcholu.
La traviata patří vůbec k nejvýraznějším a nejfrekventovanějším operním titulům v Zeffirelliho kariéře. Operu na světových jevištích inscenoval celkem desetkrát (zmiňovaná filmová adaptace je tedy jedenáctou), přičemž hned jeho první inscenace z roku 1958 (Dallas Civic Opera) nasadila vysokou uměleckou laťku mj. i díky vystoupení legendární pěvkyně Marie Callas. Tato „prima donna assoluta“ se Zeffirellimu stala ideální představitelkou i dalších rolí: Tosky, Normy či Fiorilly, hlavní ženské postavy v Rossiniho opeře Turek v Itálii. Obdiv a úctu k interpretačnímu umění této pěvkyně režisér vložil do jednoho ze svých posledních filmů Nesmrtelná Callasová (Callas Forever, 2002) s francouzskou herečkou Fanny Ardant v titulní roli.
Ačkoliv má Traviata v srdci Zeffirelliho nepopiratelně silné postavení, v těsném závěsu stojí řada dalších, ke kterým se na jevištích pravidelně vracel: Verdiho Falstaff (režíroval desetkrát), Aida (desetkrát), Komedianti (vedle filmového uchopení ještě devětkrát), Mozartův Don Giovanni (sedmkrát), Pucciniho Bohéma (sedmkrát), Tosca (šestkrát), Bizetova Carmen (pětkrát) a další. „Moje inscenace nezůstaly v průběhu let nehybné: vyvíjely se a měnily se, protože i mé ideje s časem pokročily a objevil jsem nové způsoby, jak sloužit autorům“, vysvětluje režisér svůj přístup k opakovanému inscenování oper. Na jeho kontě jsou operní díla zejména vrcholného romantismu, nechybí ale ani kusy klasicistní či barokní. Jen 20. století v jeho režijní operní tvorbě zastoupeno není: jedinou výjimkou inscenace soudobého díla byla opera Antony and Cleopatra amerického skladatele Samuela Barbera z roku 1966, komponovaná na zakázku Metropolitní opery v New Yorku, k níž Zeffirelli krom režie sám i napsal libreto.

„Vždy jsem věřil, že opera je planeta, kde múzy pracují společně, spojují ruce a oslavují všechna umění,“ řekl režisér při novinovém interview v roce 1982. Tuto větu bychom mohli chápat jako režisérovo krédo, neboť jeho celoživotní profesní aktivity tomu nasvědčují. I když kritika jej v minulosti leckdy nešetřila, neboť dle jejího mínění přinesl málo novátorských myšlenek a jeho inscenace jsou až příliš spektakulární, pro některé snad i na hranici kýče, veřejnost Zeffirelliho miluje. Jeho historické cítění, cit pro eleganci a noblesu, přinášejí efektní řešení zejména ve scénografii, kterou si režisér ve většině sám tvoří.
Z tohoto pak v úzké návaznosti vychází režijní uchopení, které je spíše umírněné, bez větších myšlenkových výstředností, ovšem s o to větší akcentací podstatných detailů a vždy s pečlivým propracováním linie vzájemných vztahů jednajících postav. Zeffirelliho inscenace jsou z tohoto důvodu nadčasové a setrvávají na světových scénách dlouhá desetiletí: kupříkladu slavná Metropolitní opera v New Yorku stále opečovává jeho výpravnou inscenaci Turandot z roku 1987, ovšem prim pravděpodobně drží Vídeňská státní opera, která má Zeffirelliho Bohému na repertoáru již od roku 1963 (!), odehrálo se neuvěřitelných 437 představení a další jsou v plánu (nejblíže 29. 9. 2019).
Summa summarum je na Zeffirelliho kontě 61 prací pro divadlo (35 oper, 25 činoher, 1 balet) a 23 filmových prací (z toho v jednom figuruje jako herec, ve třech jako asistent slavného Luchina Viscontiho a 19 filmů sám režíroval; z nich pak výše zmíněné čtyři jsou filmovými adaptacemi slavných oper).
Neskutečně bohatý umělecký odkaz italského Maestra je živý jak díky stále uváděným inscenacím po celém světě, tak i díky jím založené Nadaci Franka Zeffirelliho (Fondazione Franco Zeffirelli), která od roku 2017 zpřístupňuje zájemcům z celého světa umělecké a kulturní dědictví režisérovy sedmdesátileté kariéry. Je situována v historickém komplexu San Firenze v režisérově rodné Florencii a prostřednictvím svého archivu, knihovny a muzea zprostředkovává veškeré dostupné dokumenty: od režijních či výtvarných náčrtků přes poznámky ke scénářům, fotografickou dokumentaci, tiskové recenze až po kostýmy z inscenací, mimo jiné i ty, které oblékala proslulá Maria Callas.
Na závěr uveďme jednu kuriozitu. V roce 2016 vyhlásil tým italských vědců, že ukončil výzkum započatý v roce 1973, jehož cílem bylo objevit, zda existují potomci slavného Leonarda da Vinciho. I když da Vinci sám nebyl ženat ani nezanechal přímého potomka, a dokonce navzdory faktu, že se nedochovaly jeho ostatky a nebylo tak možno zkoumat DNA, podařilo se vědcům z písemných dokumentů identifikovat celkem 35 dnes žijících příbuzných Leonarda da Vinciho. A Franco Zeffirelli je jedním z nich. Linie je spjata přes jeho otce z rodiny Corsiových, která se v 18. století sňatkem propojila s potomky otce Leonarda da Vinciho. Je pravda, že noblesou a nadčasovou krásou se pyšní díla obou mistrů, v tomto smyslu najdeme mnoho společných rysů v uměleckém odkazu Franka Zeffirelliho i jeho renesančního příbuzného. Nabízí se tudíž nakonec povzdech: inu, genetika se nezapře.

Nahoru | Obsah