Hudební Rozhledy

Návrat Dalibora do Národního divadla

Luděk Patrák | 08/19 |Studie, komentáře

Beno Blachut

V samém závěru sezony 2018/2019 uvede opera Národního divadla v Praze premiéru nové inscenace Smetanovy opery Dalibor. A to po plných 18 letech od minulé premiéry a po 17 letech od derniéry! Důvody této odmlky, která nemá v historii Národního divadla obdoby, byly vysvětlovány různě, nicméně žádné vysvětlení neobstojí. Tím jediným je dramaturgická krize a nezájem naší první scény o celou plejádu českých operních děl, která na jeviště ND patří, ale pražský divák je již léta neviděl. Namátkou mne napadá Šárka, Eva, Psohlavci, tedy tituly, kterých by si právě ND mělo hledět spíše než nesmyslného opakování např. Nabucca, Traviaty a Bohémy, ale též Carmen a Aidy, a to i ve dvou různých inscenacích.

Smetanova třetí opera má vůbec zajímavý osud. Premiéra 16. 5. 1868 v Novoměstském divadle následovala po slavnosti položení základního kamene ke stavbě Národního divadla. Bohužel euforie Čechů, ať už to byli Staročeši nebo Mladočeši, nevydržela od odpoledne až do večera. Jestliže běžným publikem byl Dalibor s určitými rozpaky přijat, pak většina hudební kritiky v čele se Smetanovými nepřáteli dílo doslova rozcupovala. Je prý nečeské, německé, poplatné Wagnerovi. Víme, že nic z toho v budoucnu neobstálo. Dalibor je ryze česká opera, na námět z české historie, taktéž hudba je česká, smetanovská. S němectvím může souviset jen rytířský námět, ale což v Čechách jsme snad měli rytířů málo? A poplatnost Wagnerovi už vůbec svědčí o neznalosti kritiků – jeho kompoziční styl, uplatňování příznačných motivů a odklon od oper s pompézními áriemi a spoustou hluchých míst směrem k hudebním dramatům ovládl postupně veškerou operní tvorbu. Přibližně ve stejné době složil Verdi svoji Aidu a rozdíl oproti např. Nabuccovi je obrovský. Takže jedinou smysluplnou výtkou může být poukaz na slabší libreto.
Profesor Josef Wenzig a jeho překladatel Ervín Špindler, bohužel neodvedli tak dobrou práci jako před tím Karel Sabina při textu Prodané nevěsty a nakonec i oni dva při tvorbě libreta k Libuši. I přesto se však toto libreto ukázalo životnější než většina pokusů o přepracování nebo dokonce o text nový. Takže asi nejlépe dopadla drobná úprava před nastudováním v roce 1982. Pokusy Dr. Rudolfa Vonáska o nový překlad a Pavla Drábka o zcela nový text (a částečně i děj) propadly. Hlavním problémem pro dnešní chápání textu jsou jednak archaismy, hraničící až s nesrozumitelností, a jednak v zásadě nepochopitelně opakované užívání některých slov (např. slovo „ňadra“ se vyskytuje 15x!).
Už sám historický základ není úplně přesný. Dodnes se vedou spory, zda byl Dalibor stejně jako v pověsti spravedlivý ochránce utlačovaných a mstitel bezpráví, nebo chamtivý zeman, který využil vzpoury na panství Adama z Ploskovic k rozšíření svého majetku. Nicméně podobné přizpůsobování historie ke stvoření velkého hrdiny známe i z jiných oper či literárních děl. Velmi diskutovaná bývá i otázka možné Daliborovy homosexuality.
Postava Zdeňka (původně Janka) je zde skutečně trochu přehnaně zdůrazňována, a to i ve chvílích ne zrovna vhodných (např. při vstupu Milady do žaláře ve 2. aktu). Rovněž není pochyb, že homosexualita existovala již v Daliborově době (a samozřejmě již dávno před ní). Nicméně se nelze ubránit dojmu, že v současnosti, kdy jsou obviňováni manažeři, dirigenti a herci po 30 letech ze sexuálního obtěžování a kdy se řeší dávno minulé přestupky kněží a mnichů, je podobná alternativa děje lahůdkou pro příznivce senzací. Osobně stojím za skutečností, že Zdeněk byl opravdový přítel, kamarád v boji i v míru. Přítel, který ve smyslu toho slova snad dnes již ani neexistuje. Nelze předpokládat, že by v opačném případě Dalibor tak snadno vzplanul láskou k Miladě a v závěru žalářní scény ve 3. dějství pravil o svém životě: „on dal mi přátelství a lásky květ“.
Dalibor při své premiéře výrazně neuchvátil, ale čím dál více si získával svoji pozici i své příznivce a každou další inscenací se propracovával k jedné z nejoblíbenějších a nejhranějších českých oper. Za 151 let od své premiéry (opravdu ho nemohlo ND uvést 16. 5. 2018?) zaznamenal na první scéně 12 inscenací, dále TV inscenaci, filmové zpracování, řadu provedení na Pražském hradě, v Šárce a mimo Prahu např. v Litomyšli či Kutné Hoře; několikrát byl též zaznamenán na zvukový nosič.
Premiéra 16. 5. 1868 v Novoměstském divadle již byla zmíněna. Dirigoval ji sám B. Smetana, režie J. J. Kolár, jako Dalibor vystoupil J. L. Lukes, Miladu nastudovala E. Miková-Bennewitzová. Poté byl reprízován ještě 5x a nadále už jen výjimečně.
O rehabilitaci díla se pokusil B. Smetana, který si uvědomoval, že obecenstvo operu nepochopilo, v Prozatímním divadle 2. 12. 1870, v částečně upravené verzi. Úspěch se ale opět nedostavil. Inscenace pak byla obnovena v říjnu 1879 a přes určitý počáteční příznivý ohlas po druhé repríze zmizela z repertoáru.
Prvním skutečným vítězstvím Dalibora se tak stalo jeho úvodní provedení v Národním divadle 5. 12. 1886 v úpravě V. J. Novotného (A. Čech, F. Kolár – A. Vávra, T. Arklová). Tato inscenace též dosáhla pronikavého úspěchu na Mezinárodní divadelní a hudební výstavě ve Vídni v roce 1892 a odstartovala natrvalo dráhu tohoto díla jako jedné z nejoblíbenějších českých oper.
Hned 3x byl nastudován Dalibor v éře Karla Kovařovice, a to samotným šéfem opery. Nejprve jako jeho vstupní představení 28. 7. 1900 (K. Kovařovic, R. Polák – K. Burian, R. Maturová), které i díky Karlu Burianovi v titulní roli je pokládáno za jedno z nejlepších. Dále pak 14. 5. 1903 (K. Kovařovic, R. Polák – R. Figar, A. Slavíková). V řadě představení vystoupili též K. Burian a E. Destinnová, bohužel nikdy společně… Konečně 7. 6. 1910 (K. Kovařovic, R. Polák – K. Burian, A. Slavíková) nastudoval Kovařovic Dalibora potřetí, a tato inscenace mu posloužila v roce 1919 i k rozloučení s operou Národního divadla.
Za Otakara Ostrčila byl Dalibor nově proveden pouze jednou, a to 9. 1. 1924 (O. Ostrčil, F. Pujman – T. Schütz, M. Veselá), ale patřil trvale na kmenový repertoár opery ND. Za 18 let se v hlavních rolích objevili mj. J. O. Masák, R. Kubla, Z. Ziková, v dalších B. Plaške, Vilém Zítek, S. Muž a jiní.
Ani Václav Talich za dobu svého desetiletého působení v čele opery Dalibora neopomenul a premiéra 24. 4. 1942 (V. Talich, F. Pujman – J. Vojta, M. Podvalová) byla v této pohnuté době manifestací touhy po svobodě.
Od konce války do zahájení rekonstrukce Národního divadla v roce 1977 byl Dalibor nastudován opět třikrát týmž dirigentem – Jaroslavem Krombholcem. Poprvé 2. 3. 1949 (J. Krombholc, K. Palouš – B. Blachut, M. Podvalová), podruhé 6. 5. 1955 (J. Krombholc, V. Kašlík – B. Blachut, M. Podvalová) a potřetí 20. 1. 1961 (J. Krombholc, V. Kašlík – B. Blachut, M. Podvalová). Tato poslední inscenace dosáhla velkého ohlasu v roce 1964 při zájezdu Národního divadla do skotského Edinburghu. V pěti představeních se s B. Blachutem střídal jako host V. Přibyl. V domácích představeních vystoupily mj. též L. Dvořáková (ta již 19. 2. 1956), N. Kniplová, M. Šubrtová a další. Bohužel za 16 let se inscenace silně obehrála a poté, co ji z důvodu věku opustili protagonisté a na jejich místě často vystupovali umělci za zenitem své výkonnosti, nebyl Dalibor v 70. letech tím, čím měl být.
O to více se čekalo na inscenaci novou, která přišla jako součást připravovaného Smetanova cyklu pro rok 1984 na řadu 13. 5. 1982 (Z. Košler, V. Kašlík – L. M. Vodička, L. Hrubá) v tehdejším Smetanově divadle (dnes Státní opera) a po znovuotevření historické budovy v roce 1983 byla přenesena na jeviště Národního divadla. Dílo nastudoval šéf opery Zdeněk Košler se „svým týmem“ – tedy pěvci, kteří v letech jeho vedení opery ND byli nejvíce nasazováni (L. M. Vodička, L. Hrubá, E. Děpoltová, Václav Zítek, A. Švorc, K. Průša). Premiéra měla ohromný úspěch, zejména díky Košlerovu perfektnímu hudebnímu provedení a též díky skvělému výkonu představitele titulní role, tehdy dvaatřicetiletému Leo Marianu Vodičkovi. Později též vstoupila do inscenace výtečná Eva Urbanová.

Dosud posledním a zřejmě nejméně zdařilým bylo provedení z 29. 4. 2001. (B. Kulínský, J. A. Pitínský – Jan Vacík, E. Urbanová). Velmi průměrné hudební nastudování a zbytečně provokativní režie vyvolaly při premiéře v hledišti nezvyklou bouři nevole, po níž odstoupila ze svého účinkování hlavní hvězda Eva Urbanová. Poté byla inscenace provedena bez valného zájmu publika ještě 12x, několikráte i v odpoledních představeních, až 3. 6. 2002 byla definitivně stažena z repertoáru. A od té doby nastala ona sedmnáctiletá propast...
Ačkoliv se Dalibor po prvotních problémech stal jednou z nejpopulárnějších českých oper, na zahraničních scénách kupodivu nikterak výrazně neprorazil. Přestože každé jeho nastudování mělo úspěch, nevedlo k tomu, aby se tato opera stala trvalou součástí repertoáru mimočeských divadel, což je zejména v případě Německa a Rakouska poměrně zarážející. Prvním provedením na významné scéně se stalo nastudování Gustava Mahlera ve Vídni v roce 1897, v titulní roli Hermann Winkelmann (první bayreuthský Parsifal!), později E. Schmedes, K. Burian a L. Slezak. Inscenace se hrála do roku 1925 a dosáhla 43 představení. Roku 1909 prosadila E. Destinnová uvedení v Berlíně. Pod taktovkou Lea Blecha s E. Krausem a E. Destinnovou však celkem ledabyle připravené dílo nijak významně nezaujalo. V Novém německém divadle v Praze nastudoval Dalibora v roce 1930 G. Széll. Z dalších významných zahraničních inscenací je nutno zmínit provedení ve Vídni v roce 1969 (J. Krips – L. Spiess, L. Rysanek – v němčině), které bylo, bohužel, necitlivě zkráceno o celou žalářní scénu ve 3. dějství, a dále pak koncertní uvedení v Carnegie Hall v roce 1977 (E. Queler – N. Gedda, T. Kubiak – v angličtině). V roce 1999 se uskutečnilo nastudování v Cagliari (Y. David, J. Menzel – V. Popov, E. Urbanová), v roce 2015 koncertně v Londýně (BBC Symphony orchestra, J. Bělohlávek – R. Samek, D. Burešová) a nejnověji v březnu 2019 v Opeře Frankfurt (S. Soltesz, Florentine Klepper – A. Briscein, Izabela Matuła).
Tato Smetanova opera byla samozřejmě hrána i v mimopražských divadlech a stala se ozdobou festivalů v Litomyšli, Kutné Hoře, v minulosti, jak již bylo zmíněno, se objevila na nádvoří Pražského hradu i v Šárce. V roce 1959 byl natočen film režisérem V. Krškou, poté dvě TV inscenace. Hlavním poselstvím pro současnou generaci jsou ovšem zajisté hudební nahrávky, z nichž uveďme alespoň ty, které vyšly na LP deskách a později na CD.
Zadáno pro: Národní divadlo

Nahoru | Obsah