Hudební Rozhledy

Editorial 07/19

Hana Jarolímková | 10/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
„Předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása“, napsal kdysi význačný anglický prozaik Oscar Wilde. O tom, jak je tato myšlenka hluboce pravdivá, snad ani nelze pochybovat. K umocnění tu více tu méně hlubokého prožitku z vnímání umění navíc ještě dochází, spojí-li se dvě (někdy jich je i více) umělecké discipliny a vzájemně se doplňují, jako například architektura a sochařství (popřípadě malířství), hudba a tanec apod. A to mnohdy i z různých časových období. Imponující je například bohatá barokní výzdoba jinak architektonicky strohých gotických kostelů. Tato kombinace možná „uráží“ oko do své vědy příliš zahleděného odborníka, ale na laika působí vcelku velmi příjemným dojmem.

V souvislosti se dvěma červencovými výročími, a sice naroze-ním (3. 7. 1854) i ve světě uznávaného a často hraného českého skladatele Leoše Janáčka († 12. 8. 1928) a vydáním Slezských písní (1909), jediné sbírky proslulého a dodnes poněkud záhadného básníka z rodu tzv. anarchistických buřičů Petra Bezruče (1867–1958), mne napadlo zamyslet se nad vztahem hudby a slova. Vždyť slovo provázelo hudbu odjakživa, lépe řečeno od doby dávných předkřesťanských rituálů až po tvorbu operní, později operetní a v současnosti i muzikálovou. Opomenout nelze ani tzv. hudební „popkulturu“ 20. a 21. století. Stejně jako činohra i jmenované hudební žánry měly často kromě funkce umělecké rovněž náplň sociální a mnohdy i politickou. Upozorňovaly na nešvary společnosti té či oné doby a snažily se je svým specifickým jazykem odhalovat a mnohdy ostře kritizovat či trefně karikovat.
Představovat Leoše Janáčka nějak zevrubněji považuji vcelku za zbytečné, a tak se omezím jen na několik základních informací. Budeme-li „škatulkovat“, patří Janáček do tzv. české moderny. Ovšem právě Janáčkův osobitý a originální styl, vyznačující se mimo jiné typickou melodikou vycházející z moravských lidových písní, zejména ze Slovácka a Lašska, které skladatel po celý život bedlivě studoval, dokazuje, jak je každé takové zařazování „někoho někam“ problematické. Janáčkovi navíc nechybělo ani cítění sociální, které se projevilo nejen v dílech typu Její pastorkyňa, ale také v tom, že obrátil svoji pozornost k tvorbě již zmíněného Petra Bezruče. A nebyl v tomto ohledu sám, po celé dvacáté století hledali nejen výtvarní umělci a hudebníci inspiraci právě v jeho díle. Pro skladatele byla Bezručova „zvukomalebná“ poezie zvláště přitažlivá a stranou jejich zájmu nezůstával ani sociálně kritický tón jeho básní. V této souvislosti se mi jeví spekulace o tom, že Slezské písně nenapsal Bezruč, ale jeho přítel Ondřej Boleslav Petr, jako zcela nepodstatné. Ať už sbírku vytvořil kdokoliv, je jasné, že to byl básník s velkým B. Ze skladatelů některé z básní zhudebnili např. Karel Moor (melodram Maryčka Magdónova, 1905), Jaroslav Křička (mužský sbor 70.000, 1906), Miloš Čeleda (melodram Kantor Halfar, 1906) nebo Vítězslav Novák (mužský sbor Kyjov, 1911), největší ohlas ale zaznamenala právě trojice Janáčkových mužských sborů Maryčka Magdónova (2. znění 1907), Kantor Halfar (1906) a 70.000 (1909). Z nich dokonalou symbiózou slova a hudby zaujme zejména Kantor Halfar, pohnutý příběh vlastenecky zásadového, leč s „větrnými mlýny“ marně bojujícího venkovského učitele, jenž nakonec řeší ze svého pohledu bezvýchodnou situaci tím jediným, co pokládá za možné východisko, sebevraždou.
V tomto okamžiku se nabízí paralela s životem a jeho naprosto stejným koncem skutečné postavy hudebníka a učitele, autora slavné vánoční mše „Hej mistře...“ Jakuba Jana Ryby, ale to už je jiná kapitola…

Nahoru | Obsah