Hudební Rozhledy

Kytice dobře uvitá

Jaroslav Someš | 09/19 |Události

Balady z básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice se už staly inspirací řady hudebních skladatelů, malířů, sochařů i jevištních a filmových tvůrců. Několikrát se objevily též v baletní podobě. Tak Bohuslav Martinů původně zařadil Svatební košile do svého zpívaného baletu Špalíček (později tuto závěrečnou část celého díla vypustil). Jako krátký balet zpracoval Svatební košile v roce 1955 skladatel Jan Novák. V roce 1984 měl v pražském Národním divadle premiéru celovečerní balet Kytice, dílo Josefa Páleníčka; byly do něj vybrány tři balady, Poklad, Lilie a Zlatý kolovrat. A o osm let později postavil Pavel Šmok pro Pražský komorní balet baladu Holoubek na stejnojmennou symfonickou báseň Antonína Dvořáka. Erbenova Kytice se do repertoáru Pražského komorního baletu nyní vrátila v podobě celovečerní kompozice, jejímiž tvůrci jsou skladatel Ondřej Brousek a jako autor scénáře a zároveň choreografie a režie Petr Zuska.

Premiéra proběhla s velkým ohlasem 1. 5. na scéně Stavovského divadla v Praze. Na inscenaci se dále podíleli scénograf Jan Dušek, výtvarník kostýmů Pavel Knolle, světelný designér Daniel Tesař a dramaturg Tomáš Vondrovic. Kromě členů Pražského komorního baletu účinkovali také sólisté Laterny Magiky, studenti Tanečního centra a další hosté.
V Zuskově scénáři najdeme rysy pro jeho libreta typické – variace na vztah Muže a Ženy a personifikaci jejich osudů v symbolických postavách, zde v podobě Života a Smrti. Právě Erbenova sbírka je pro jeho záměr velmi inspirativní, protože jí celou tato témata procházejí. Z třinácti balad Zuska vybírá deset. Vytváří z nich jednolité pásmo, přičemž postava Ženy je dominantní v první polovině večera a postava Muže v té druhé. Jednotlivé příběhy tudíž mohou být vyprávěny provázaně. Děj Holoubka a Pokladu se tak definitivně uzavře až ve Svatebních košilích, které v tomto pojetí končí smírně. Život překoná Smrt, takže Žena, která byla travičkou v Holoubkovi, nepozornou matkou v Pokladu a rouhající se nevěstou ve Svatebních košilích, nachází teprve teď znovu své dítě a její manžel znovu ožívá. Druhou polovinu večera otvírá Štědrý den, který tvoří samostatnou, ucelenou episodu, patřící spíše ještě k „ženské“ části večera. Osud Muže představují především dvě balady, Vrba a pak Záhořovo lože, ve kterém se Muž mění v kajícníka a v živých obrazech se mu zjevují další tři balady, Matčina kletba, Polednice a Vodník (zařazení tohoto momentu nepůsobí dramaturgicky nezbytně). Inscenaci uzavírá stejný obraz, jakým začínala – Život a Smrt spolu sedí u jednoho stolu, jen tentokrát na něm stojí také dětský pár jako symbol naděje. Motiv dítěte totiž prochází celou inscenací a možná až teprve tady si uvědomíme, v kolika Erbenových baladách hraje právě malé dítě svou velkou roli!
Promyšlené koncepci scénáře se dostalo odpovídajícího naplnění. Ondřej Brousek je dnes nejen uznávaným hercem a režisérem, ale také skladatelem. Známější je sice jako autor scénické a filmové hudby a muzikálů, ale věnuje se též komponování tzv. vážné hudby, aranžování a instrumentaci. Kytice je jeho prvním baletem, ale Petr Zuska tam našel zjevně všechno, co by měla baletní partitura choreografovi nabídnout, mj. rytmickou i náladovou proměnlivost, motivické vazby a střídání lyrických a expresivních pasáží. Opakováním hudebních motivů Brousek podtrhuje vzájemnou propojenost jednotlivých příběhů. Stylově se hlásí k evropským modernistům 20. století, jako byl třeba Stravinskij, střídmě využívá citací (např. v kombinaci svatebních pochodů nebo v lidové písni tvořící jímavý úvod ke Štědrému dni) a účinně vytváří celkový baladický ráz.
Také Petr Zuska jako režisér buduje jednoduchými scénickými prostředky inscenaci bohatou na hluboké vnitřní významy a jako choreograf svým osobitým pohybovým slovníkem „vypráví“ jednotlivé příběhy (a „vyprávění“ kratších příběhů bylo vždycky Zuskovou nejsilnější stránkou). Kytice nejvíc navazuje na jeho někdejší kompozice typu Ej, lásko a Mezi horami. Jeho choreografie je oproštěna od popisnosti a ilustrativnosti, využívá symbolů i abstrakce. V lyrických momentech působí nesmírně poeticky v kontrastu s expresivními pasážemi, jako je zejména 1. finále, Bláznivý Dance Macabre, divoký valčík, vyvolávající hudebně i tanečně strhující dojem. Baladicky strohá je také scénografie Jana Duška, nahoře holá větev „zelenající se“ přehozeným plédem a kříž ze dvou planěk s „ukřižovaným“ černým pánským kabátem, dole stůl a dvě židle (symbol soužití, v Zuskových inscenacích často používaný). A vzadu průsvitná stěna s dveřmi, za kterou se odehrávají snové výjevy a scény ve druhém plánu (výborně při nich funguje světelný design Daniela Tesaře). Velké ocenění si zasluhují výkony tanečníků, jak představitelů hlavní čtveřice rolí, tak všech ostatních. Obtížnou choreografii zvládali s plným nasazením a technickou i výrazovou intenzitou. Tereza Hloušková jako Žena a Dominik Vodička jako Muž vnášeli svými sóly (zvlášť v okamžicích zoufalství) do příběhů emocionální sílu. Jejich protipól účinně tvořili Linda Svidró jako Život a Viktor Svidró jako Smrt; nebyli jen symbolickým rámcem příběhů, ale vstupovali do nich i jako dramatičtí spoluhráči. Na zdaru premiéry má svůj podíl také Filharmonie Hradec Králové v čele s dirigentem Janem Kučerou (tištěný program chybně uvádí jméno Jiří Kučera). Opět se prokázalo, že živý orchestrální doprovod zvyšuje lesk baletních představení a hlavně přímým kontaktem dirigenta s tanečníky precizuje soulad tance a hudby. Zásluhou dirigenta a celého orchestru tak bylo společné dílo Petra Zusky, Ondřeje Brouska a Pražského komorního baletu úspěšně uvedeno v život a odměněno dlouhotrvajícím potleskem publika.

Tím překvapivěji ovšem působí oznámení, které následovalo hned po zdařilé premiéře: Pražský komorní balet ukončuje k 1. 6. 2019 svou kontinuální činnost „z důvodů naprosto nedostatečné veřejné podpory a nezájmu stávajícího vedení Ministerstva kultury České republiky o problematiku tanečního umění“. Je víc než zarážející, že to musí konstatovat právě náš nejvýznamnější nezávislý profesionální taneční soubor, který byl založen Pavlem Šmokem v roce 1975 jako nástupce legendárního Studia Balet Praha a za dobu své dosavadní existence úspěšně spolupracoval s řadou významných domácích i zahraničních choreografů. V posledních letech byly jeho provozní náklady dotovány Ministerstvem kultury jen z 25 procent, rozhodnutím Programové rady MK však byly tento rok ještě cca o polovinu sníženy, což je záměr zjevně likvidační. Ministerstvo kultury nevzalo na vědomí ani petiční akci, kterou ve prospěch Pražského komorního baletu podpořila řada předních osobností naší kultury. Premiéra Kytice se tak stává labutí písní slavného souboru.

Praha, Pražský komorní balet – Ondřej Brousek: Kytice. Scénář, choreografie a režie Petr Zuska, scéna Jan Dušek, kostýmy Pavel Knolle, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Tomáš Vondrovic, dirigent Jan Kučera. Premiéra 1. 5. 2019, Stavovské divadlo.

Nahoru | Obsah