Hudební Rozhledy

Zahájení s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky

Miloš Pokora | 10/19 |Pražské jaro

Mám ještě v dobré paměti mocně emocionální přístup Jakuba Hrůši k Smetanově Mé vlasti při zahájení festivalu v roce 2010 a přiznám se, že pod hodně postřehů na tuto interpretaci, které jsem tehdy na stránkách tohoto časopisu uvedl, bych se mohl podepsat i letos. Stalo se totiž totéž jako před devíti léty. Stejně jako Pražskou komorní filharmonii, tak i letos Bamberské symfoniky, kteří mají vzhledem ke známým poválečným událostem k české hudbě blíž než jiné německé orchestry, totiž Hrůša Mou vlast v podstatě naučil a stejně tak zůstal v obou případech, i když dirigentsky dále vyrostl, v přístupu k této repertoárové dominantě svůj. Souhlasím s německým kritikem Manuelem Brugem, že si Hrůša bamberský orchestr opravdu přivlastnil a že se pod jeho vedením zvuk tohoto tělesa stal „nezaměnitelnějším, středoevropsky měkkým a se zpívajícími dřevěnými dechy“. Znovu jsem vnímal, jak se dirigent snaží, aby úvod Vyšehradu vyzněl jako vidina slávy, která se z hlubin minulosti teprve vynořuje.

Tajemně plynoucí Largo se mu zde ideálně pojilo se subtilní dynamikou a od okamžiku, kdy se hlavního tématu zmocnila nádherně vláčná masa smyčců, jsme byli doslova zahlceni spirálou mocně vyklenutých frází, ideálně vklouzávajících do stále v rozvážném tempu odvíjeného tutti. Počínaje oddílem Allegro vivo jsme pak byli svědky přímo posedlého vršení kontrastů, přičemž závěrečnými fázemi, zejména sklouznutím do přímo uhrančivého pianissima (Più lento), z něhož se vynořily opět nesmírně volně plynoucí zdvihy hlavního tématu, završoval Hrůša tuto báseň po vroucím začátku stejně vroucím vyústěním. Co se týká detailně rozkryté Vltavy, okouzlovalo mimo jiné jak lehounké, a přitom témbrově prokrvené šestnáctinkové ševelení fléten a klarinetů, provázené prezentním pizzicatem smyčců, tak způsob, jakým bylo hlavní téma Vltavy provázeno výrazně slyšitelným houpavým figuračním rejem. Inspirativním momentem bylo, jak dirigent citlivě odstínil ono z dálky se ozývající vytrubování horen v závěru Rusalčina reje. Krajně rozběsněný vstup Šárky naznačil, že půjde o velmi nervní pojetí. Ale zase – nesmírně jímavě zvolněné sólo houslí předjímající přechod k pochodovému dílu nebo stejně jímavě vymodelovaná sóla klarinetu a cella před „nekonečnou“ generální pauzou (postup h na citlivé his před plynule rozezpívaným dílem Moderato, ma con calore), ukazoval dirigentův smysl pro všudypřítomný lyrický náboj hudby. Úvod básně Z českých luhů a hájů pojal Hrůša jako velebný obraz široširé krajiny, z níž se vynořuje na doraz zvolněné melodické vzývání přírody (klarinety). Podobný uhrančivý okamžik přišel na konci jímavě zvolněného fugata, z něhož jako by se hlavní téma básně doslova vylíhlo. Vzrušoval způsob, jakým Hrůša toto téma s plně rozezpívaným dovětkem žesťů modeloval, nebo jak si pak pohrával s mezihrami a přechody a obrazy roztančeného víru až ke shrnujícímu tématu žesťů. Ideálně odměřený pohyb na začátku Táboru, s bodově vypichovanými harmonickými posuny, stejně jako neustále se proměňující chorálové citace a následující vířivé partie, vyzněly dirigentovi díky mohutnějšímu aparátu ještě sugestivněji a úderněji (dřevěné palička tympánu) než před devíti lety. V básni Blaník pak bylo mj. zážitkem sledovat ono defilé tepajícího staccata smyčců, trefně obalované melodickými oblouky dřev, ideálně připravený vstup do hobojového sóla, které znělo spíš jako dechový kvintet se sólovým hobojem, a neskonale vroucí, melodicky vyklenutou subtilní partii smyčců a dřev, gradující k rozběsněnému víru radosti, prolnutému příkladně vymodelovaným střetem dvou základních témat cyklu. Opět to bylo vyhraněně osobité pojetí Mé vlasti, nikoli jenom elegantně defilující, ale stále o něčem naléhavém vyprávějící, v dramatických momentech nikoli efektně patetické, ale spíš úderné, a hlavně daleko více vroucí a lyrické, než jsme zvyklí. Řekl bych pojetí krásné s velkým „K“. V tom, jak přesvědčivě dokáže prosadit sedmatřicetiletý dirigent na největší českou repertoárovou dominantu svůj názor, navíc s německým orchestrem, spatřuji opravdu něco výjimečného.

Nahoru | Obsah