Hudební Rozhledy

Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma

Julius Hůlek | 10/19 |Pražské jaro

Mocným zážitkem z eruptivní orchestrální hry festivalové publikum obdařil výkon italského tělesa Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma v čele s dirigentem Antoniem Pappanem (17. 5., Smetanova síň). Orchestr od svého založení v roce 1908 funguje jako součást Národní akademie sv. Cecilie v Římě, jedné z nejstarších hudebních institucí na světě, existující už od roku 1585. Sir Antonio Pappano (1959), pocházející z italské rodiny usazené ve Velké Británii, kde se narodil, je aktivním členem Akademie a ředitelem jejího orchestru od roku 2005. Hudební studia hry na klavír, dirigování a kompozice absolvoval v USA, kam rodina přesídlila, a kromě dalších destinací po celém světě dělí své umělecké působení mezi Řím a Londýn, kde zároveň od roku 2002 zastává post hudebního ředitele Královské opery Covent Garden.

Elektrizující dojem z výkonu početného symfonického tělesa se dostavil hned s prvními takty poměrně stručného programního obrazu Noc na Lysé hoře Modesta Petroviče Musorgského provedeného v původní verzi z roku 1867. Dirigent Pappano přímo sršel energií, intenzivně prožíval děj díla, prudkými gesty stimuloval orchestrální výkon a výsledkem byla vichrná bouře rytmicky i výrazově výborně koordinovaného orchestrálního zvuku.
Pozici obvyklého koncertantního díla pro sólový nástroj s orchestrem tentokrát zaujal Koncert pro housle a orchestr č. 1 Bély Bartóka s jedinečnou exhibicí Lisy Batiashvili (1979), virtuosky gruzínského původu, od svých jedenácti let, kdy rodina Gruzii opustila, žijící v Německu a ve Francii. Sám koncert má pohnutou historii, svým způsobem je výrazem neopětované lásky a poprvé zazněl až po smrti dedikantky (1958). Formálně i náladou jde o dílo skutečně zvláštní, je dvouvětý, pomalá věta je následována větou rychlou. Poté, co na začátku hrají jen sólové housle, jsme se zadostiučiněním sledovali, jak se postupně do rostoucího orchestrálního spektra hlas houslí organicky včleňuje a zároveň roste a beze stopy překrývání se skví uměřeně velkým tónem, měkce a vláčně doprovázený pozorně vedeným kolektivem. Lyricky založená věta se odvíjela v průzračné faktuře jsouc v závěru korunována nádherným houslovým sólem s bezchybnou intonací. Prudkým kontrastem v podstatě attacca vpadla druhá věta radikálně exponující všemožné, nástrojově specifické koncertantní náležitosti, nicméně i tady skladateli zbylo dostatek místa na kantabilní a lyricky založené dílčí úseky. Subtilní L. Batiashvili se s těmito dramatickými proměnami a kontrasty dokázala vyrovnat s bohorovným klidem, neselhávající, ba naopak expresivně stupňovanou hráčskou jistotou jištěnou pevně zakotvenou technikou.
Koncert připomenul úsilí skupiny ruských skladatelů 19. století nazývané Mocná hrstka, kam vedle Musorgského patřil mj. nedostižný mistr orchestrální instrumentace Nikolaj Rimskij-Korsakov, jehož slavnou Šeherezádou, op. 35, byl koncert završen. Řekl bych, že výkon římských akademiků pod transparentním a neomylným vedením A. Pappana naplnil ideál souznění s autorovým záměrem a povahou rozsáhlého programního symfonického díla o čtyřech v popisovaném provedení téměř splývajících částech. Dirigent ani na okamžik neslevil nic ze svého i navenek impozantního a strhujícího výkonu, adekvátním důsledkem byla nezpochybnitelná kvalita orchestrální souhry a zvukového obrazu v celkových obrysech i v detailech. Děj orchestrálního pásma zdobila četná vydařená sóla, vedle určujícího houslového „Šeherezádina zpěvu“ sólo fagotové, skupiny violoncell a mnohá další, samozřejmě nutno vyzvednout jiskrný výkon dechů individuálně i v sekcích. A. Pappano, mistr velkorysého uchopení i hravosti, výrazových i agogických proměn, je skutečným mágem orchestrálního umění, jakým dokázal jedinečně podat proslulé dílo.

Nahoru | Obsah