Hudební Rozhledy

Ensemble intercontemporain

Vojtěch Mojžíš | 10/19 |Pražské jaro

Koncert Ensemblu intercontemporain na Pražském jaru 2019 se uskutečnil 27. 5. v moderním auditoriu Centra současného umění DOX+ v Praze-Holešovicích. Sólistou večera byl perkusionista Gilles Durot, soubor řídil Julien Leroy. Program byl sestaven ze čtyř kompozic. Na úvod zazněla v české premiéře Cadenza No. 1 Bruna Mantovaniho, následovala skladba Corrente Magnuse Lindberga. Po přestávce jsme vyslechli Freie Stücke Jörga Widmanna. Závěr večera patřil evropské premiéře skladby Overheathing českého skladatele Miroslava Srnky.
Ensemble intercontemporain je instrumentální soubor neobyčejně rozmanitého složení. Rozmanitost má za následek nástrojovou individualizaci, která nabízí nevyčerpatelný potenciál zvukových barev a artikulačních možností. Kdo sleduje historii Nové hudby u nás, nemůže si nevzpomenout na dobu 60. a 70. let, kdy na naší avantgardní scéně dominovaly soubory Musica nova, Sonatori di Praga, Musica viva Pragensis.

Na úrovni doby se hlásily ke stejným estetickým ideálům, jaké vyznává dnešní host Pražského jara. Blízkost s touto dávnou českou tradicí je patrna dokonce i z názvů souborů, vzpomeneme-li na jeden z nich, na seskupení Musica contemporanea. Nic na tom nemění ani fakt, že Contemporanea byla ve své době u nás jakýmsi ideovým, režimu bližším protipólem jiných, alternativních, na Západ více orientovaných souborů. Zatímco idea Nové hudby u nás v následujících letech ustoupila do pozadí, v západním světě její logický vývoj nerušeně a zdárně pokračoval. Příznivé výsledky tohoto přirozeného vývoje jsou na profilu Pierrem Boulezem v roce 1976 založeného, tedy i hodnotnou tradicí kultivovaného souboru již na první pohled a zejména poslech patrné. Je to především na naše poměry nevídaná velikost ansámblu, bohatství a kvalita rozmanitého instrumentáře, důraz na interpretační preciznost.
Všechny čtyři kompozice, jakkoliv se jejich autoři snažili být osobitými, jsou jakoby ze stejného vrhu. Jednoznačně tíhnou k témbrové složce jako dominantnímu vyjadřovacímu parametru, k melodické zkratce a k detailní práci s dynamikou. Precizně provedená Mantovaniho Cadenza No. 1 je v podstatě koncertem pro bicí nástroje a orchestr, Lindbergova Corrente velmi decentně a vkusně konfrontuje prostředky Nové hudby s hudbou starou (viz i název díla převzatý z barokní suity). Nejvíc se nad rozmanitostí výrazu a pestrostí prostředků Nové hudby zamýšlel Jörg Widmann ve své skladbě Freie Stücke. Zajímavý je kupříkladu jeho nápad využít laditelné tympány jako rezonátor, který je schopen neladitelným idiofonům dodávat do jisté míry i tónovou určitost. Miroslav Srnka je v současné době asi nejúspěšnějším českým skladatelem. Evropské premiéře jeho skladby předcházela rozsáhlá propagační kampaň ve sdělovacích prostředcích, podle sugestivního komentáře na českém internetu je skladatelem světovým. Srnkovo Přehřívání (Overheating) je pečlivě, do nejmenších detailů vypracovanou parti- turou hlubokého, i naléhavým mimohudebním programem naplněného zvukového zážitku, evokovaného neobyčejně sofistikovanou sestavou instrumentáře, ve kterém dominují bicí nástroje. Zejména ty laditelné (vibrafon, marimbafony) například účelně navazují na specifickým způsobem rozeznívaný klavír. Dílu se dostalo precizního provedení a zaslouženého aplausu z auditoria, které bylo ten večer zaplněno do posledního místa.

Nahoru | Obsah