Hudební Rozhledy

Pražští symfonikové, Terezie Fialová a Petr Eben

Vojtěch Mojžíš | 10/19 |Pražské jaro

První z letošních koncertů Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK na Pražském jaru se uskutečnil 20. 5. 2019 jako obvykle v domovském sídle orchestru, tedy ve Smetanově síni Obecního domu. Nastudoval jej a řídil současný šéfdirigent, Pietari Inkinen. Umělecká kariéra tohoto mladého finského dirigenta je rozprostřena doslova po celé planetě. V čele Pražských symfoniků stojí od sezony 2015/2016. Velmi si oblíbil českou hudbu, kterou propaguje i ve světě. Není proto divu, že byla zařazena i do programu tohoto večera.

Jednalo se o Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena, jehož sólový part strhujícím způsoben přednesla mladá brněnská pianistka Terezie Fialová. Její hra je technicky perfektní, nechybí jí sebejistota ani mladistvá razance. Koncert je dílem mladého skladatele. Eben na něm pracoval v roce 1960 jako jedenatřicetiletý. Má klasicky třívětý koncertantní půdorys Allegro risoluto, Tranquillo s dlouhým orchestrálním úvodem a konečně závěrečné Molto con brio rondové formy. Na sólistu klade mimořádně vysoké technické nároky, mimo jiné i proto, že se musí neustále s jistotou a rozhodností včleňovat do symfonicky pojatého hutného proudu orchestrálního partu. Je škoda, že se v důsledku nedostatečné zvukové vyváženosti většina bravurních, patrně perfektně zvládnutých pasáží v husté instrumentaci bezúčelně ztrácela.
Na úvod večera zazněla tvorba pocházející z dirigentovy vlasti, v české premiéře uvedená orchestrální suita, op. 27 ze scénické hudby ke hře Král Kristian II. dramatika Adolfa Paula od finského skladatele Jeana Sibelia. S adaptovaným, původně fragmentárním materiálem své scénické hudby autor pracoval ku prospěchu věci velmi volně, takže dosáhl logicky sevřených tvarů. Vytvořil tak zcela autonomní pětidílnou kompozici, v níž převládají dlouhé, lyrismem překypující epické melodické oblouky.
Vyvrcholením koncertu, na němž náš orchestr podal vskutku skvělý výkon, bylo provedení Symfonie č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče. Po doznění dravé Ebenovy koncertantní kompozice, která byla zařazena před přestávku, se do Smetanovy síně navrátila širokodechá, apartně instrumentovaná epická melodika. Na rozdíl od Sibeliova přístupu, který přináší hudbu lahodnou a plnou pohody, Šostakovičova hudba je jiná. Reflektuje tragiku, hrůzný obraz ruských dějin v době sovětského stalinismu konce 30. let 20. století. Dirigent se i zde projevil jako suverénní architekt velkých ploch, kterým dodal dílu sugestivní dramatické napětí ve všech dynamických rovinách.

Nahoru | Obsah