Hudební Rozhledy

Večer s Isabelle Faust patřil k vrcholům festivalu

Julius Hůlek | 07/19 |Pražské jaro

Recitál jednoho hudebníka, ke všemu ještě věnovaný sólovým houslím bez doprovodu a se ženou „v hlavní roli“ – i tak lze charakterizovat koncert, na jehož programu byl jednolitý cyklus jednoho skladatele (18. 5., Dvořákova síň). Ten jedinečný večer byl unikátní díky soubornému provedení proslulé šestice Sonát a partit pro sólové housle (BWV 1001–1006) Johanna Sebastiana Bacha německou virtuoskou Isabelle Faust (1972). Cyklus vznikl roku 1720 v Köthenu a zde během několika let jeho autor napsal i další svá přímo ikonická instrumentální díla věnovaná hudebnímu provozu tamějšího dvora. Sonáty a partity jsou členěny tak, že sonátám přísluší lichá a partitám sudá čísla v rámci cyklu. Dodnes se vedou spory, jaký s nimi měl Bach záměr. Máme je podle toho považovat za instruktivní literaturu, anebo jde o autonomní, plnohodnotnou uměleckou tvorbu? Domnívám se, že jejich permanentní přítomnost na koncertních pódiích jednoznačně mluví ve prospěch druhé alternativy. I. Faust celý komplet provedla nikoliv v pořadí, v jakém jsou číslovány, ale v impozantním uspořádání podle vlastní volby.

Nicméně začátek programu večera se se začátkem cyklu přece jen kryl. Tím zřejmě – ale jen zčásti – řekla své ano i autorovu záměru. Sonátou I g moll (BWV 1001) vše začalo v křehkém nasazení, předešleme, že s naprostou absencí vibrata (to ovšem platí pro celek večera vůbec), s jemně, avšak bohatě propracovanou dynamikou, také polyfonie byla pojednána decentně. Mírná dynamická diferenciace drobných ploch a úsporný výraz dodaly dílu přemýšlivý ráz. Partita I h moll (BWV 1002) už byla průraznější a dalo by se říci, že tím byl plněn i kompoziční plán. Upozorňovaly na sebe bezchybné dvojhmaty a akordika vůbec, výrazněji se přidala agogika. Náležitě byl vyostřen tempový kontrast zklidněný kapriciózní sarabandou, vystřídaný přímo rozmarným veselím závěru. Rezolutnost, jež v průběhu celé skladby sílila, tu navíc plnila i kritérium poutavosti. Šíře takto koncipované obsahovosti pokračovala Sonátou II a moll (BWV 1003), nejdříve výrazovou hloubkou první věty, vystřídanou účinnou a polyfonně krásně vygradovanou progresí následující fugy. K pestrému vyznění přispěly vynalézavě pojaté přiznávky předposlední i terasovitá dynamika a tempový kontrast poslední věty.
Při poslechu Partity III E dur (BWV 1006) po přestávce jsme si znovu připomenuli, jak účelně, působivě a efektivně I. Faust pracuje s diferenciací malých ploch a v tomto smyslu každé větě dává jednoznačný, zřetelně čitelný řád. Oproti první polovině programu exponovala relativně velký zvuk a našla prostor k výrazově individualizovanější spontánnosti. Dvojice menuetů byla pěkným příkladem úsilí o obsahové ozvláštnění relativně jednoduchých vět. Podání první věty Sonáty III C dur (BWV 1005) nenechalo nikoho na pochybách, že máme co do činění s jednou z nanejvýš originálních vět cyklu. Postupující kontemplativní ponor se ztišeným závěrem měl účin vpravdě mystický. I posluchačsky náročná skladba vrcholila přímo ďábelským tempem a virtuozitou. Bylo jasné, že I. Faust je opravdu „schopná všeho“, přitom nejevila sebemenší náznak únavy a s neztenčeným elánem se pustila i do závěrečné části programu, do Partity II d moll (BWV 1004). Vůbec ne s nadsázkou si dovoluji tvrdit, že tu nejen zdůraznila, ale i odhalila další významové vrstvy cyklu – v rámci frází doslova „upozorňovala“ na jednotlivé tóny, zvláště v polyfonním předivu, kontemplace tu paradoxně nabývala na neokázalosti, o to však byla účinnější. Hrála se stejným klidem a nadhledem, jako když koncert začínal. Diferenciace vět nabývala na intenzitě, právě Sarabandou předvedla vysokou míru možné individualizace věty a toto vše, včetně technicky naprosto čisté, až závratné virtuozity korunovala proslulou Ciacconou. Nikdy jsem ji v tak subjektivně pokorné i navenek podmanivé podobě neslyšel. K festivalovému vystoupení I. Faust dalšího komentáře netřeba a osměluji se říci, že bylo dominantou letošního ročníku Pražského jara.

Nahoru | Obsah