Hudební Rozhledy

Pocta těreminu

Julius Hůlek | 10/19 |Pražské jaro

Příští rok tomu bude rovných sto let, co byl vynalezen na pohled, zvukem i ovládáním zvláštní hudební nástroj zvaný těremin, svým vzhledem eventuálně podobný dřívějšímu radiopřijímači. Pojmenován je po svém ruském vynálezci Lvu Sergejeviči Těrmenovi (1896–1993), jehož početné vynálezy i osudy během úctyhodně dlouhého žití jsou neméně zajímavé jak nástroj sám. Jde o elektrofonický bezdotykový instrument, ovládaný pouze pohyby paží, dlaní a prstů. Jeho zvuk může připomínat lidský hlas, violoncello, popřípadě fagot. Odhlédneme-li od možností uplatnění těreminu jako nástroje ryze sólového nebo zvukově ilustrativního, pak jeho specifikum při využití v takzvaně klasické nebo vážné hudbě vynikne v kombinaci s jinými hudebními nástroji, zejména v oblasti komorní hudby. Za celé století své existence existuje nezanedbatelná vrstva hudební tvorby s ním spojená a o pozoruhodný vhled se pokusila i letošní festivalová dramaturgie v rámci úvodního koncertu Víkendu komorní hudby (24. 5., Dvořákova síň). Program dotyčného koncertu byl ovšem povýtce hybridní, dramaturgii držela pohromadě především vybraná sestava zúčastněných interpretů.

Úvodní programová položka náležela Bennewitzovu kvartetu (Jakub Fišer a Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello), a sice nejdříve se Smyčcovým kvartetem G dur, op. 17/5 (Hob. III:29) Josepha Haydna. Hned zpočátku dali kvartetisté najevo, že nabízející se akademismus eliminují živelností, ovšem klasicistně uměřenou a ukázněnou. V následujícím menuetu naplnili autorův vtipný záměr a pomalou větu obdařili hloubkou výrazu a hutným kvartetním souzvukem výtečně intonovaným, což ostatně platí pro jejich výkon v celkovém rozsahu. Ve finále se blýskli brilantní technikou ovládající jak robustní úseky, tak titěrné pasáže. Třívětý Smyčcový kvartet č. 3 (H 183) Bohuslava Martinů odhalil další imponující devizu souboru – spolehlivou orientaci jak v chaosu, tak v řádu, jejichž dualitu dílo interpretům jako výzvu nabízí, konkrétně v míře individualizace i propojení zúčastněných nástrojů.
Očekávaná prezentace těreminu došla naplnění dvěma skladbami stejného obsazení, napsanými však různými autory ve stylově i časově naprosto odlišném kontextu. Ještě před přestávkou došlo ke světové premiéře skladby jednoho z předních českých progresivistů Jakuba Rataje (1984). Skladba má poněkud záhadný název oether a je určena pro těremin, smyčcové kvarteto, hoboj a klavír. Byla napsána na objednávku Pražského jara. Kromě členů Bennewitzova kvarteta se na jejím provedení podíleli hobojistka Alžběta Jamborová, klavírista Karel Košárek a „královna těreminu“, instrumentalistka německo-srbského původu Carolina Eyck (1987), která kromě těreminu hraje na housle, violu a klavír, ale především je přední představitelkou hry na tento nástroj, jeho propagátorkou, metodičkou a pedagožkou v celosvětovém měřítku. Vzhledem k nárokům partitury provedení díla řídil dirigent Petr Louženský. Název Ratajovy skladby naznačuje významové souvislosti s pojmem éteru, prostoru apod. ve smyslu kategorií filozofického charakteru. Živý tvar díla předznamenal radikálně expresivní vstup plný disonancí. V interpretačně, souhrou i poslechem nelehké, zřetelně existenciálně laděné výpovědi se běžný návštěvník koncertů obtížně orientuje, avšak právě převážně naříkavé tóny těreminu, ústrojně propojené s hobojem, mu k tomu mohly být oporou. Stylově radikální kompozice, v níž part těreminu je organickou součástí celku, publikum evidentně zaujala. Zcela jinak – samozřejmě i s ohledem na časový odstup několika desítek let – se k využití těreminu postavil Bohuslav Martinů v jednověté Fantazii pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír (H 301). Nikoliv jako k prostředku experimentu, ale k možnosti zkusit to s ním jako s plnohodnotným nástrojem. Současné provedení Fantazie, poměrně uměřeného a tradičně napsaného díla, jež celý koncert myšlený jako „poctu těreminu“ uzavřelo, mj. ex post ozřejmilo programové východisko Ratajova počinu, jakož i diapason, jenž se mezi skladbami stejného obsazení klene.
Jméno B. Martinů se na programu objevilo i předtím, když jeho triptych Motýli a rajky – Tři kusy pro klavír (H 127), pocházející z autorova raného „českého“ období, konkrétně z roku 1920, provedl Karel Košárek. Učinil tak s bezprecedentní odpovědností a svědomitostí sobě vlastní, vytříbenou kulturou úhozu, pečlivým modelováním jak velkoryse koncipovaných úseků, tak drobných frází a sebemenších detailů. Jeho interpretace byla napínavým příběhem vrcholícím bezděčně plynoucí, o to však podmanivější virtuozitou. V Košárkově výkonu spatřuji tu pravou hodnotovou dominantu večera.

Nahoru | Obsah