Hudební Rozhledy

Filmový varhaník u sv. Víta s novou hudbou

Vladimír Říha | 07/19 |Pražské jaro

Je dobrým zvykem festivalu, že se vrací k tradici zařazovat občas i promítání starých němých filmů s nově napsanou hudbou. To je tendence, která se v posledních letech často objevuje na filmových festivalech (kupř. v Karlových Varech ad.) či v pražském kině Lucerna, kde je k vidění občas kratší přehlídka soustředěná na tvorbu jednoho režiséra či jedné kinematografie a vždy se těší dobré návštěvnosti. V konkurenci se zahraničními kinematografiemi se ani náš němý film nemusí stydět, a proto bylo dobře, že Pražské jaro vybralo klasické dílo českého filmu, snímek Varhaník u sv. Víta režiséra Martina Friče z roku 1929.

V pořadí druhý film našeho nejproduktivnějšího režiséra zemřelého těsně po invazi v srpnu 1968 (málo je známo, že to vlastně byla zvolená sebevražda starého pána, jenž už nechtěl žít v další okupaci a totalitním režimu) je i dnes vynikajícím dílem. Není to zdaleka jen sentimentální příběh, jaké se tehdy točily. Frič (ze slavné pražské rodiny Fričů) si vždy volil skvělé spolupracovníky a k námětu Václava Wassermana a vlastnímu povolal jako scenáristu básníka Vítězslava Nezvala. Ten z něho veškerý nádech „červené knihovny“ odstranil a vznikl příběh Kláry, nalezené dcery mrtvého přítele starého varhaníka. Příběh má však trochu hororové pozadí, jak bylo u surrealisty Nezvala typické (mrtvola je zakopána v podzemí kostela!). Frič do filmu obsadil vynikající herce v čele s Karlem Hašlerem v hlavní roli varhaníka nebo Suzanne Marwille jako Klárou, a o dnes oceňovanou úroveň snímku se postaral i kameraman Jaroslav Blažek s obrázky tehdejší Prahy včetně Pražského hradu.
Hudbu napsal nově Jan Rybář, který při promítání v zaplněném kině Lucerna 23. 5. i řídil malý Instrumentální soubor a ženský pěvecký sbor Bubureza, oba umístěné pod plátnem na pódiu. Původně ji psal pro premiéru v kině Ponrepo přede dvěma lety, tentokrát ji trochu rozšířil a zapojil různé styly (jazz, kramářská píseň, gregoriánský chorál). Vzniklá hudba není jen ilustrativní, může existovat i sama o sobě a místy se i povedlo její rozpohybování po sále (kupř. sbor v pravé uličce).
Uvedení snímku bylo jednoznačným úspěchem a skladateli i účinkujícím se dostalo zaslouženého ohlasu.

Nahoru | Obsah