Hudební Rozhledy

Leonard Bernstein: „Nikdy se nevzdám melodie.“

Jiří Štilec | 07/19 |Studie, komentáře

V loňském roce jsme si spolu s celou světovou hudební veřejností připomínali jubileum Leonarda Bernsteina (1918–1990), osobnosti tak košaté, že je jen obtížné začít jednou z jeho charakteristik. Dirigent, skladatel, klavírista, pedagog, popularizátor, humanista. Jeho dcera Jamie dodává ještě jednu charakteristiku – věčně po vědomostech dychtivý „student“. Píše o tom zajímavě ve svých vzpomínkách:
„Lidé často říkají, že Leonard Bernstein byl rozeným učitelem, ale vlastně daleko přesnější by bylo říci, že byl rozeným studentem, který neuměl čekat s tím, co se naučil, a musel to někomu sdělit. Po celý svůj život nikdy nepřestal studovat. Jako mladý student se vzdělával na latinské škole v Bostonu, na Harvardské univerzitě a na Curtis Institut of Music ve Filadelfii. Později získal mnoho vědomostí od nejdůležitějších učitelů svého života – Dimitri Mitropoulos, Serge Koussevitzky a Aaron Copland. V sedmdesátých letech se dokonce vrátil do svých studentských let a začal působit na Harvardu jako učitel, ale zároveň i jako student. Zabýval se a studoval lingvistiku Noama Chomského a snažil se poznatky této oblasti aplikovat na hudbu. Nikdy nebyl tak šťastný jako těch osmnáct měsíců na Harvardu v dvojité roli studenta a učitele...“

Praha měla příležitost vidět a slyšet tohoto geniálního umělce osobně dvakrát. Pokaždé na festivalu Pražské jaro. V roce 1946 v době, kdy byl ještě poměrně neznámou osobností. I když zde představil svoji Symfonii č. 1 a šokoval schopností „zaskočit“ na zkoušce za nepřítomného klavíristu v Gershwinově Rhapsody in Blue, své nejznámější a pravděpodobně nejpopulárnější dílo West Side Story píše až v roce 1957. Šéfem Filharmonie New York se stává až v roce 1958. Podruhé dirigoval Českou filharmonii v Praze několik měsíců před smrtí na vrcholu své závratné kariéry v červnu 1990. V této souvislosti si dovolím malou osobní vzpomínku: na tomto památném koncertě, na němž zazněla Symfonie č. 9 Ludwiga van Beethovena, jsem měl možnost slyšet a vidět Leonarda Bernsteina na vlastní uši a oči. To provedení bylo v pravém slova smyslu nezapomenutelné! I když taková slova čteme a někdy možná i píšeme příliš často, v tomto případě nevím, jak jinak tento zážitek popsat. Elektrizující osobnost, dirigent, který dokázal v Beethovenovi objevit a rozpohybovat nikdy nevídaný tep a napětí. Vedle určitého patosu a nálady po událostech z roku 1989 tam byly úžasné hudební momenty. Na prvním místě celkové tempové a výrazové rozvržení kompozice, otázku tempa řešil Bernstein i v jiných dílech velmi intenzivně. Jednak věřil, že správné tempo je jedním z rozhodujících kritérií pro „správný“ výklad a pochopení hudebního díla, jednak dokázal tempo upravovat v souvislosti s akustikou sálu, v němž koncert probíhal. Asi nejvíce na mne ale zapůsobila závěrečná věta Symfonie č. 9. Nejen kvůli humanistickému poselství, které Bernstein dokázal mistrně zdůraznit. Ale je tam před závěrem plocha v B dur s označením Allegro assai vivace, kde se objevuje 6/8 takt a hudba přechází v dřevech a žestích do jakéhosi stylizovaného pochodu. Arthur Honegger ve své knize Zaříkání zkamenělin toto místo zmiňuje jako reminiscenci na zvuk vojenského pochodu. Tuto plochu přednesl Bernstein úplně jinak než většina dirigentů, s neuvěřitelnou lehkostí a spíše jako rozjásaný taneční žánr. Ten pochod jakoby se proměnil v nádhernou taneční pasáž. Bylo to úchvatné a do konce života nezapomenu na jeho výkon i sílu vyzařování, kterou předvedl. Leonard Bernstein jako by měl něco z poselství Gustava Mahlera. Nechci rozebírat jeho „východní původ“ a fakt, že rodiče patřili k východoevropským židovským emigrantům, ale jejich hudební směřování i typologie osobnosti měly některé společné rysy. Na prvním místě to byla samozřejmě kombinace dvou profesí – dirigentské a skladatelské. Možná tedy bylo symbolické, že Bernsteinova skutečná dirigentská dráha začala záskokem za Mahlerova přítele, chráněnce a vykladače Bruna Waltera, který onemocněl a nemohl dirigovat koncert 14. listopadu 1943 s Filharmonií New York. Leonard Bernstein prokázal maximální pohotovost a bez jediné zkoušky dirigoval beze změny ohlášený program. Upoutal tím pozornost a odborná i širší veřejnost si tohoto tehdy mladého dirigenta poprvé všimla. A byl to právě Bernstein, který se svými nahrávkami a spoluprací s Vídeňskou filharmonií nejvíce zasloužil o „návrat Gustava Mahlera“ do Vídně a do celé Evropy. Myslím si, že jako málokterý dirigent dokázal pochopit obsah Mahlerovy hudby, jeho myšlenky i moderní „střihové“ formování nejrůznějších hudebních intonací. Tento originální mix mu byl velmi blízký nejen jako dirigentovi, když dokázal prosazovat podobně specifické rysy americké hudby, ale i jako velkému skladateli, který rovněž ve své tvorbě vychází z nejrůznějších intonačních a především metrorytmických vrstev toho, co do USA přinesly různé vlivy a různé hudební kultury. Na rozdíl od Mahlera, jehož dirigentské umění můžeme hodnotit jen zprostředkovaně nebo z kritik, v případě Leonarda Bernsteina máme k dispozici nejen nepřímá písemná nebo verbální svědectví z jeho koncertů, ale neuvěřitelné množství záznamů a nahrávek – jeho stránky evidují téměř tisíc nahrávek pro nejrůznější nahrávací společnosti, Youtube přináší stovky záznamů jeho výkonů i mnoho záznamů zkoušek a samozřejmě i záznamy jeho cyklů, kterými přivedl ke klasické hudbě tisíce Američanů, ale i dalších obyvatel naší planety. Po pořadu Omnibus se staly celosvětovou záležitostí jeho hovory s mladými posluchači ve Filharmonii New York Young People´s Concerts – série televizních pořadů od roku 1958 do roku 1972. Domnívám se, že je nejvíce cenné, že Leonard Bernstein dokázal v těchto pořadech nejen ukázat svoje pojetí hudby jako obsahově a významově bohatého umění (hledal vždy u každé skladby její „příběh“, to pak bylo důležité i v případě jeho dirigentské práce), ale dokázal i složitá fakta vysvětlit laickému posluchači tak, aby mu porozuměl a navíc uměl udržet kontakt s dobou – proto i příklady z písní Beatles a Elvise Presleyho. Navíc tyto pořady vyvolaly další takové projekty, i v tehdejším Československu vznikl pořad Česká filharmonie hovoří s dirigentem Václavem Neumannem a jeden z následovníků a žáků Leonarda Bernsteina Michael Tilson Thomas v podobném duchu produkuje pořad Keeping score.
Samotný způsob Bernsteinovy dirigentské práce, gestiky a vedení orchestru na zkouškách a koncertech procházel od prvních zkušeností ze čtyřicátých let až do konce osmdesátých let vývojem. Samozřejmě, že zůstal typem výbušného, energeticky nabitého a dynamického, impulzivního dirigenta. Dokázal pracovat nejen manuální gestikou, ale de facto celým tělem. Často samozřejmě podporoval metrorytmickou vrstvu zejména americké synkopované a off-beatové hudby takřka tanečními pohyby, ale na Youtube je i záznam jeho „dirigování“ poslední věty jedné Haydnovy symfonie, kterou diriguje jen mimikou své tváře a očima. Samozřejmě do jisté míry je to jen účinná a úsměvná hříčka, ale hodně napovídá o jeho charismatu a schopnosti vést orchestr, v tomto případě bravurní Vídeňskou filharmonii.

Při dirigování byl však především typem, který vycházel z nesmírně důkladné analýzy a znalosti prováděného díla, nebyl ani trochu typem rutinéra. Jakmile se mu podařilo o skladbě zjistit nějaká nová fakta nebo jakmile zjistil, že předchozí pojetí nebylo adekvátní záměru tvůrce, okamžitě předělal svoji koncepci a studoval celou kompozici jako by znovu od začátku a jinak. Svědčí o tom i vzpomínka jeho asistentky Marin Alsop:
„Nikdy nezapomenu na to, jak jsem tehdy šla na zkoušku, na které Leonard Bernstein s Filharmonií New York prováděli Symfonii č. 5 Petra Iljiče Čajkovského. Představovala jsem si předtím, kolikrát asi Bernstein toto dílo dirigoval a tak mne zajímalo, jakým způsobem ho bude dirigovat. Ty dvě hodiny, které jsem tam zažila, pro mne byly největším objevem a získala, jsem neuvěřitelně přesný pohled na to, jakým byl Bernstein dirigentem. Jeho absolutní prioritou a nejpřísnějším imperativem byla úcta k tvůrci, ke skladateli. Vše podřídil až s urputnou snahou skladatelovu záměru. Dovedete si představit mé překvapení, když tehdy předstoupil před filharmoniky a sdělil jim, že po celou předchozí dobu dirigoval symfonii Čajkovského chybně? Ochota a touha znovu nazkoušet a vyložit jakoukoliv skladbu, přinést čerstvý pohled a nový názor na provedení díla, to odlišovalo Bernsteina od jakéhokoliv jiného dirigenta. Jeden z největších darů Bernsteina, který jsem od něj získala, byla důležitost „příběhu“. Fakt, že podle něj měla každá skladba, každé hudební dílo, inherentní příběh a že každý skladatel se po celý svůj život snažil vyslovit a přesně artikulovat svůj osobní „příběh“ a odpovědět na základní existenciální otázky, které pro něj byly relevantní. Vždy jsem byla moc ráda, když Bernstein zastavil zkoušku a řekl, chcete znát příběh této symfonie? V tu chvíli se těch sedmdesát členů orchestru proměnilo v malé děti a opravdu jejich oči jako by říkaly, ano chceme znát ten příběh...“
I když byl Leonard Bernstein široce rozvinutou komplexní osobností, myslím si, že profese dirigenta a skladatele se asi doplňovaly v jeho případě nejvíce, tvořily jakousi komplementaritu. Jeho výklad hudebních děl při dirigování a jeho hudebně estetický názor a volba hudebně výrazových prostředků úzce souvisely, je to i důvod trvalé obliby jeho děl a trvalé platnosti jeho dirigentských výkonů na nahrávkách. V závěru dejme tedy ještě jednou slovo dceři Leonarda Bernsteina Jamie, která o tom napsala:
„Mohlo to možná působit až komicky, když můj otec pobrukoval některé nápěvky populárních písní. Ale zároveň to signalizovalo, že Leonard Bernstein poslouchal současnou pop music a že se mu líbí. To v tehdejší době znamenalo hodně. Rodiče obvykle nad hudbou Beatles, Elvise Presleyho a Motown ohrnovali nos a takzvaní experti kritizovali populární hudbu jako tupou a škodlivou. A najednou: Leonard Bernstein si myslí, že Beatles jsou skvělí. A Supremes také a také Rolling Stones, africké bojové písně, Louis Armstrong, Gamelan atd. Takže to ve výsledku znamenalo: Leonard Bernstein miluje hudbu. Veškerou hudbu! A navíc tím dal najevo, že je úplně v pořádku, když posluchači mají také rádi veškerou hudbu a nedávají nějaká hodnotová měřitka nebo odsouzení jen podle žánru nebo nedávají přednost jednomu žánru před druhým. Táta byl „nejnesnobštější“ osobností, jakou byste kdy mohli potkat. Měl moc rád lidi a byl nesmírně zvídavý ve všech oblastech. To jsou skvělé vlastnosti pro učitele. A ve svých vlastních kompozicích se můj otec projevoval stejně, vyznával absolutně shodné krédo. Psal jazzovou hudbu pro koncertní sály a symfonickou hudbu pro Broadway. A samozřejmě, každý posluchač tento typ komplexního crossoveru, „opylení jednoho druhu jiným“ velmi vítal – s jedinou možnou výjimkou, a tou byl Bernstein sám. Jeho reputace jako skladatele do značné míry tehdy utrpěla tím, že odmítl být jednoznačně orientován nebo psát jen jedním stylem. V polovině dvacátého století skladatel klasické hudby, který chtěl být „brán vážně“ hudebním akademickým a odborným prostředím, musel rezignovat na rozšířenou tonalitu nebo tonalitu vůbec ve prospěch dodekafonní techniky a hudby. Řečeno ve zkratce, musel komponovat bez tonality a melodie. Buď jste tehdy psal dodekafonní hudbu nebo jste nebyl „vážný“ skladatel. Můj otec udělal a znamenal hodně pro řadu akademických institucí a určitě patří do panteonu největších osobností tohoto prostředí, ale v žádném případě se nemohl donutit k tomu, aby přestal psát melodickou hudbu, nebo dokonce přestat psát „krásné“ melodie. A nejsme dnes šťastní, že se nevzdal této své nejsilnější zbraně? Vlastně právě proto ho obdivujeme jako osobnost, která věřila svému instinktu a která psala hudbu vycházející z jeho srdce, mluvila svou přirozenou vlastní řečí, i když to v době, o níž píšu, znamenalo ztrátu respektu. Jeho odvaha jít vlastní cestou přes všechny překážky je nejlepším příkladem pro studenty i pro nás všechny.“

Nahoru | Obsah