Hudební Rozhledy

Einojuhani Rautavaara: největší z Finů po Sibeliovi

Milan Bátor | 10/19 |Studie, komentáře

Jméno Einojuhani Rautavaara u nás není skloňováno tak často jako jména známějších představitelů experimentálních koncepcí Xenakis, Stockhausen, Nono či Boulez. Je to škoda, protože se jedná o autora, který dospěl k nesmírně originální syntéze, aniž by rezignoval na základní postuláty dávných funkcí hudby jako něčeho archetypálního, tajemného, evokativního a fascinujícího. Neznalost Rautavaarovy hudby je o to trudnější, když víme, že ve světě tento skladatel patří k nejuznávanějším a nejpřístupnějším skladatelským osobnostem po Alfredu Schnittkem.

Známe dostatečně dobře finskou hudbu? Na rozdíl od zemí, které nás obklopují, a tradičních kontaktů s Francií, Itálií či Španělskem hudba země tisíců jezer a ostrovů byla a je českému publiku spíše velkou neznámou. Nic na tom nemění fakt, že na koncertech občas zaslechneme houslový koncert, symfonii a vzácně symfonickou báseň zakladatele finské klasické hudby Jeana Sibelia. Dál odvaha dramaturgů nesahá, a proto jsme se rozhodli pootevřít dveře tajuplné a fascinující finské hudební kultury, jejímž vrcholným představitelem byl až do nedávné minulosti Einojuhani Rautavaara.
Jean Sibelius položil svým dílem pevné základy finské národní hudby, nicméně setrval ponořen v hudební estetice 19. století. Odpověď na otázky atonality a dodekafonie, které nastolil Arnold Schönberg, našel ve finské hudbě až Aarre Merikanto (1893–1958). Tento generační vrstevník Bohuslava Martinů prodělal zajímavý stylový vývoj, směřující od zvukové radikality k polytonalitě, folklorním kořenům a zpětně k neoklasicismu. Merikanteho hudba je v nejlepších skladbách (Pan, Symfonie č. 3) příznačná výraznou melodikou, zvukovou monumentalitou a dokonalým strukturováním hudební myšlenky. Merikanto byl také znamenitý pedagog. Z jeho skladatelské třídy na Sibeliově akademii v Helsinkách vzešly nejvýznamnější osobnosti následujících generací: Aulis Sallinen, Usko Aatos Meriläinen, Paavo Johannes Heininen a zejména Einojuhani Rautavaara.

Tak touží všichni andělé
„Když mi bylo osm nebo devět, spatřil jsem ve snu zjevení. Byla to temná, obrovská bytost veliká jako hora, která se ke mně pomalu přibližovala. Strašně jsem se jí bál a bojoval s ní, vracelo se to každou noc a objalo mne to. Později při četbě Rilkeho jsem pochopil, že to byl můj anděl.“ Tato vzpomínka pochází z rozhovoru s Rautavaarou krátce před jeho smrtí. Skladatel v něm přehlíží celý svůj dlouhý život, bilancuje s obdivuhodnou objektivitou, vyrovnaností a nadhledem. Je mu téměř pětaosmdesát a už jednou se se smrtí setkal tváří v tvář, ale jeho anděl tehdy stál při něm. Na otázku redaktora, jak se cítí, odpovídá: „Je mi skvěle. Ano. To, co teď žiju, je báječné. Nemůžu říci, že lituji něčeho, co jsem udělal.“ Odkud se vzala a proč Rautavaaru navštěvovala ona tajemná bytost? Existuje souvislost mezi touto znepokojivou vizí a jeho tvorbou?
Einojuhani Rautavaara se narodil 9. 10. 1928 v Helsinkách. Otec Eino se živil jako operní pěvec, matka Elsa byla lékařka. Osud Rautavaarovi přichystal krutou ránu. Oba rodiče brzy zemřeli a o šestnáctiletého chlapce se starala jeho teta. První úspěch přišel v roce 1954, kdy Rautavaara vyhrál skladatelskou soutěž se svou skladbou Requiem našeho času (1954). Mladíka a jeho hudby si všiml nestor finské hudby Jean Sibelius, okamžitě rozpoznal jeho talent a učinil věc, která připomíná vstřícné gesto Johannese Brahmse v záležitosti stipendia pro Antonína Dvořáka. Sibelius napsal dopis dirigentu Sergeji Kusevickému s doporučením, aby Rautavaaru přijali jako stipendistu na Juilliard School v New Yorku. Tady se Rautavaara seznámil s Vincentem Persichettim, u nás téměř neznámým skladatelem, který je autorem pozoruhodných děl (vynikající klavírní a cembalové sonáty a komorní tvorba). Jeho vývoj ovlivnily i další ikonické postavy americké hudby, jako symfonik Roger Sessions a zejména neoklasický a panteistický Aaron Copland, jejichž kurzy Rautavaara navštěvoval v proslulém Tanglewoodu.
Další zkušenosti finský talent sbíral vlastní tvorbou, v níž přirozeně reflektoval vše, s čím se ve svém životě setkal. Po neoromantismu a neoklasicismu si vyzkoušel experimentální hudební techniky, které však dlouhodobě nevyhovovaly jeho senzitivní povaze. Inspiraci serialismem, dodekafonií a dalšími kompozičními metodami však dokázal dílčím způsobem využít neortodoxně. Postupně se v souvislosti s hodnocením jeho tvorby začal objevovat pojem „mysticismus“, ten ale nepostihuje jeho stylově neuvěřitelně rozmanité dílo, které si v každém hudebním druhu a nástroji hledá osobitý a osobní vztah a transparentní řešení problémů.

Pustit se, být jen tak
Rautavaarova cesta k mimořádné, okamžitě rozpoznatelné osobitosti směřovala už počátkem 60. let 20. století k něčemu zcela nečekanému a podvědomému. Vyznat se v době, kdy se v Americe rodil minimalismus a východní inspirace, z obdivu k Antonu Brucknerovi, mohla tehdejší skladatelská obec vnímat jako projev čirého bláznovství. Rautavaara však věděl dobře, co činí, což dokládá jeho 3. symfonie, která by mohla nést podtitul „brucknerovská“. Najdeme zde práci s řadou, wagnerovské tuby i quasi citát z Brucknerovy 4. symfonie. To všechno ovšem jsou pouze zástupné symboly, neboť to podstatné se u Rautavaary odehrává v rovině hudební psychologie, která se manifestuje pomocí základních hudebních vlastností: výšky, síly, délky a barvy v dokonale syntetizujícím poměru. Rautavaara svou hudbu cíleně učinil přístupnou, přitom se nedá jednoduše označit nálepkou „hudební tradicionalista“. Bližší zkoumání jeho skladeb odhalí rafinované tvarování a gradování jednotlivých bloků, skvělou výstavbu vrcholů a jejich antiklimaxů, které vycházejí z jeho temperamentu a obrovského citu pro orchestrální barvy a jejich instrumentaci.
Řadu vynikajících skladeb svěřil sólovému klavíru, z nich zaujaly nejprve Etudy pro klavír z konce 60. let. Souzvuky septakordů střídají virtuózní figurace, častým jevem je bipolarita durového a mollového tónorodu, polytonální vrstvení a příznačné sekvenční řady rozloženého tvrdě velkého septakordu. Rautavaara znamenitě pracuje s časovým rozměrem hudebních myšlenek a jejich parcelací. V jednotlivých číslech též uplatňuje různé interpretační problémy, jeho etudy jsou výzvou i technicky nejvíce disponovaným pianistům. Souvislý poslech odhalí vnitřní prokomponovanost a tvarovou koncíznost celku. Vedle zmíněných etud svou energií strhuje Klavírní sonáta č. 2 (Kázání ohně), která má řadu styčných konotací s prvním klavírním koncertem a dokáže svou intenzitou vyvolat velké napětí.
Rautavaarově osobní spiritualitě je bytostně blízká také vyjadřovací forma s účastí vokální složky. Hlasu a hlasům jsou určeny desítky jeho kompozic pro různá obsazení, z nichž stojí za pozornost zejména progresivní Ludus verbalis č. 1–4, skvělá kantáta Pravda a lež jednorožce, sólovým hlasům svěřil své nejintimnější lyrické myšlenky v písňových cyklech Sonetů apod. Komorní skladby reprezentují především 4 smyčcové kvartety (1952, 1958, 1965, 1975), v nichž je zachyceno uzrávání jeho hudební originality. Vrcholnými komorními díly jsou pak oba smyčcové kvintety (1997 a 2013) a Ztracené krajiny (2005) pro housle a klavír, které jsou velmi intimní rezonancí osudových míst, jež skladatel v životě navštívil.

Co ve snách pochopíš
Jednou z nejslavnějších kompozic je Cantus Arcticus, známý také pod názvem Koncert pro ptáky a orchestr. Rautavaara jej koncipoval jako poctu fascinujícímu labyrintu ornitologické říše. Zvuky ptáků si nahrával na různých místech, mimo jiné také v oblasti polárního kruhu. K tomuto samplu, který prostupuje každou ze tří vět, dotváří jeho hudba osobní, mysteriózní a nadčasovou apoteózu života. Tektonicky vyrůstá Rautavaarova skladba ze souvislého, pomalu plynoucího a velebného zvukového proudu, který se neustále transformuje a vyvíjí v klenutou archetypální melodii. Vzpomněl jsem si na vyprávění jedné ornitoložky, která při práci na výzkumném projektu trávila dlouhé dny mimo civilizaci u řeky. Když slyšela Cantus Arcticus, řekla: „Jeho hudba mi vrací všechno zpátky. Světlo, vzduch a tajemnou ‚jinakost‘ tolika volně žijících živočichů, kteří jsou tady tisíce let mimo zrak a myšlenky na člověka. Rautavaarova hudba zde pro mne zachycuje hlubokou, tajemnou, živou energii života, která je smutná i působivá a naprosto okouzlující.“
Rautavaara je autorem mnoha znamenitých koncertů, které patří k nejlepším dílům posledních desetiletí. Na čelním místě stojí dnes už kultovní Koncert pro klavír a orchestr č. 1 (1969). Na jeho výjimečnost upozornil už Vladimir Ashkenazy a v současnosti špičková finská pianistka mladé generace Laura Imola Mikkola, která Rautavaarovo klavírní dílo nahrává pro společnost Naxos. Koncert přináší naprosto revoluční hudební barvy v clusterových trsech sólového klavíru, střety tonality s polytonalitou i monumentální zvukovost. Z klavírního koncertu vane nekonečný prostor, bezdeché tajemství a pravá metafyzika, abychom citovali výstižný termín filozofa Bertranda Russella.
Sláva prvního klavírního koncertu zastínila (jak to někdy u klavírních koncertů bývá!) následující dva koncerty, z nichž zejména Koncert pro klavír a orchestr č. 3 (1998) s podtitulem „Dar snění“ patří k vrcholným dílům světového repertoáru. S přirozeným a mimořádným citem pro nástrojovou sazbu, specifické zvukové danosti nástroje a obdivuhodnou hudební fantazii Rautavaara vytvořil četné další koncerty, které věnoval různým nástrojům (flétně, violoncellu, houslím, varhanám, kontrabasu, harfě, klarinetu i perkusím). V podstatě každým dalším koncertním dílem skladatel vytvořil mimořádné dílo, které se setkává s vřelým ohlasem veřejnosti a uznáním interpretů, které těší, že hrají díla, jež jsou pro ně interpretační výzvou i duchovním obohacením.
Zajímavá analogie k maďarské hudbě se táhne Rautavaarovým dílem určeným smyčcům. Nalezneme zde několik skladeb věnovaných slavnému trojhvězdí Liszt, Bartók, Kodály. Dokládá to např. skladba Hommage à Kodály Zoltán (1982) s podtitulem Zahrada ptáků, která užívá nejen atonální a atematické postupy, ale i punktualismus a rotaci melodických jader a atematických ploch. Rautavaara i ve zvukově nejdrsnějších a nejexperimentálnějších okamžicích nezapomíná na to, že skladatel je v prvé řadě muzikant a píše pro živé lidi, nikoli pro vynálezce, hudební vědce a experimentátory. Proto jeho hudba neztrácí díky skvělé práci s dynamickými konturami a vnitřním dramatismem posluchačskou atraktivitu, sugestivitu a sdílnost.
Rautavaara vytvořil devět oper, z nichž zejména poslední pětice je všeobecně vnímána jako nesporné obohacení světové operní produkce. Ve vynikajících symfoniích se zastavil na čísle 8, čímž o jedno předstihl svého mentora Jeana Sibelia. Rautavaara však nikdy necítil potřebu s někým soutěžit. Byl skromný, fascinovala ho literatura a byl rád, když našel souvislosti mezi svou hudbou a díly velkých spisovatelů 20. století Thomase Manna, Rainera Marii Rilkeho a dalších. Když postřehl řešení podobných problémů jinými uměleckými prostředky.
Od komponování jej neodradila ani vážná nemoc. Je obdivuhodné, že při obrovské košatosti své hudby si dokázal uchovat originalitu a bohatou invenci, která není repetitivně únavná. Rautavaarova hudba je vzdálená odosobněné spiritualitě Arva Pärta či naopak přepjatému mysticismu jiných autorů. Každé jeho dílo je osobním svědectvím o zázraku života a konfrontací s tajemstvím smrti a věčnosti. Svou enigmatičností naznačuje, že stále existují otázky, na které ani ve světě plném technických vymožeností nedokážeme odpovědět. Otázky, které už svou podstatou přesahují naši fyzickou existenci, a právě hudbou je lze mimořádně sugestivně rozeznít. Odtud pramení i jeho pokorný vztah k vlastnímu dílu, který připomíná spíše partnerství než majetnickou hrdost.

Ty ale, ty jsi strom
Einojuhani Rautavaara zemřel v požehnaném věku 88 let v náruči své druhé ženy Sini, která byla pro něj „světlem života“. Vzpomínáte na jeho zvláštní, opakující se snovou vizi anděla? Nebyla to zářivá bílá bytost, jak ji známe z kostelů. Byla to děsivá vize a Rautavaara se jí celý život skrze četbu Rilkeho a vlastní hudbu snažil pochopit. Jeho dílo provází velmi důležité přívlastky: fascinace, emanace a transformace. „Časem konečně pochopíte, proč se něco stalo,“ svěřil se skladatel těsně před svou smrtí. Jeho anděl na něj už čekal s otevřenou náručí. A pokud se podobal tomu z Rilkeho básně Slova andělova, pak se Rautavaara nemýlil: „Já rozepjal jsem křídla v let: ta dálka daleká! Mým obřím šatem zato teď tvůj domek přetéká. A přec mě nevidíš v těch zdech a nic v nich není krom tvé samoty: jsem vánek, dech, ty ale, ty jsi strom.“

Nahoru | Obsah