Hudební Rozhledy

Golfský proud jazzové muziky

Vladimír Kouřil | 07/19 |Studie, komentáře

Letos vyšlo pod hlavičkou ECM kapelnické album pianisty Yonathana Avishaie s názvem Joy and Solitudes. Nebyl to přímo jeho debut na této mnichovské značce – u klavíru byl už při předchozím nahrávání dvou alb trumpetisty Avishaie Cohena, jehož kvarteta i kvinteta je dlouho členem. Jak už bývá samozřejmostí, album je autorskou záležitostí pianisty. Ale nahrávku přesto otvírá skladba převzatá, patřící ke standardům jazzové muziky už od dob swingových a napsaná rovněž pianistou, kterým nebyl nikdo menší než Duke Ellington: Mood Indigo. Současně je někdy také uváděno spoluautorství Barneye Bigarda, mnohaletého klarinetisty a tenorsaxofonisty orchestru Dukea Ellingtona. To je zajímavý fakt, který přiznává spoluautorství díky jeho sólovému vstupu do skladby. Píseň s verši Irvinga Millse byla napsána už v roce 1930 pod názvem Dreamy Blues, definitivní název Nálada v temně modré evokuje Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka, připusťme, i hudební atmosférou.

Proč se tak zeširoka o skladbě zmiňuji. Nejmladší nahrávka skladby v Avishaiově podání opět připomíná, že jazzové standardy nepatří minulosti jazzové historie, jak si často myslí každá obrazoborecky naladěná nastupující generace jazzových muzikantů. S tím vším souvisí také dvě letošní jarní výročí jedné z největších postav jazzové historie, pianisty a kapelníka, samozřejmě také skladatele, připomínající autora desítek skladeb zařazených mezi standardy a hrané v nekonečných proměnách všech vývojových etap jazzu – Dukea Ellingtona. Narodil se totiž 29. 4. 1899, zemřel 24. 5. 1974. Budeme-li hranici mezi 19. a 20. stoletím považovat za nultý bod dějin jazzu, můžeme o tom přemýšlet právě nad kolébkami Ellingtona a dalších významných mimin jazzových počátků, příštích skladatelů a instrumentalistů: zpěváka a pianisty Hoagyho Carmichaela (1899), klarinetisty a saxofonisty Mezze Mezzrowa (1899), trombonisty Juana Tizola (1900), saxofonisty Franka Tumbauera (1901), zpěváka a pianisty Jimmyho Rushinga (1901) či Louise Armstronga (1901). Každý z nich si získal důležité místo v jazzové historii, ale to nejzásadnější vzešlo od dvou – Louise Armstronga a Dukea Ellingtona. Ta podstatnost jejich hudby spočívá ve faktu, že jejich hudba je prorostlá s nejstarší historii jazzu. Platí i při vzrůstající kompoziční a aranžérské náročnosti hudby Dukea Ellingtona, že má stále blízko k lidovým kořenům jazzu. K nim se v dalším průběhu vývoje moderního jazzu musí vždy jednou za čas vracet – a začít znovu, černošská avantgarda. Ellington ve svých počátcích stvořil vlastní styl, který byl pojmenován jungle music – hudba džungle, a tento zvuk orchestru pak rozvíjel po celou dobu svého života. Doporučuji poslechnout si jeho nahrávku archeologického kousku jazzu, jazzové klasiky hrané všemi styly klasického i moderního jazzu: Basin Street Blues, která vznikla rok před Dukeovým úmrtím. Autorem skladby je Spencer Davis, pianista, zpěvák a skladatel tehdejší populární hudby z New Orleansu. Ellington se ke skladbě stále vracel, poprvé ji však nahrával s orchestrem až v roce 1952. Poslední verze je dokonce z roku 1973, z posledního dožitého roku jeho života. Předtím vznikla celá řada nahrávek v různých obsazeních Ellingtonovy kapely, jež vydány nebyly, až konečně ta z 1. 12. 1973 pro RCA Victor. Její „divokost“, včetně krátkého orchestrálního „klastru“ v úvodu, jednoznačně odkazuje k neworleanské dixielandové tradici více než k mnohým nahrávkám skladby swingovými orchestry.
Ve svých Jazzových praktikách 1 (druhé, rozšířené vydání, Panton, 1983) se ke standardům vyjadřuje Karel Velebný: „Základem každého hudebníka by měla být zásoba standardních jazzových skladeb, to znamená, že by měl znát několik skladeb těchto autorů: G. Gershwina, D. Ellingtona, R. Rodgerse, H. Arlena, V. Duka atd., z novějších Ch. Parkera, D. Gillespieho, T. Monka, B. Golsona, H. Silvera, M. Jacksona, J. Coltranea, M. Davise, G. Mulligana, B. Evanse, J. C. Adderleyho aj.“ Hudebně explodující 60. léta pak přinesla žeň modernějších standardů od nové generace moderního jazzu, například od H. Hancocka, W. Shortera, Ch. Corey, K. Jarretta, a tak to pokračuje s každým dalším desetiletím, s každou další generací skladatelů. Znalost stovek písní s jejich harmoniemi, melodiemi a rytmickými nápady byla a je předpokladem komunikace mezi muzikanty na jam sessions, které jsou mízou jazzu, spojením s jeho lidovou podstatou. Každý muzikant, který přijde do styku s americkými jazzmany, potvrdí, že na pódiu při jamu se člověk musí umět „chytit“ a nevyptávat se, co má hrát.
Když už jsme zmínili letošní Ellingtonova výročí, tak ještě pár životopisných poznámek k němu a jazzu jeho doby. Ellingtonova hudba je odrazem kultivace sociálního a kulturního života potomků afrických otroků na území Spojených států. Hrálo v tom úlohu také rychlé šíření jazzu z jižních států Mexického zálivu, ze států Mississippi, Alabama, Louisiana, Texas a Giorgia všemi směry. Kupodivu nikoli z pevninského výběžku Florida, který záliv uzavírá, neboť zde černošská komunita byla vždy malá, ještě v současnosti tvoří jen asi šestinu obyvatel. Jazz se šířil od své kolébky rovněž po východním pobřeží Spojených států, až se také dostal do města Washington, od roku 1800 hlavního města federace. Na konci 19. století ve městě žilo více černošských obyvatel než bělochů, což podpořilo vznik střední třídy Afroameričanů. K ní patřila také rodina Ellingtonova, otec byl služebníkem na vládním úřadu, později byl mistrem v tiskárně ministerstva námořnictva. Syn Edward díky výchově v rodině chodil pečlivě oblékaný, takže už v chlapeckých letech získal od svých vrstevníků přezdívku Duke. Byl nadaný výtvarně, ale ze studií zběhl k jazzové hudbě, vyškolil se jako pianista ragtimu a vznikající swingové populární hudby. Vědom si svého talentu zamířil dále po pobřeží do New Yorku, který už v té době byl ohniskem jazzových evolučních výbojů. V roce 1924 převzal vedení orchestru The Washingtonians. Pak získal několikaleté angažmá v proslulém Cotton Clubu, v kapele – již pod jeho jménem – se scházeli výteční muzikanti a Duke psal jednu skvělou melodii za druhou. Podle mínění mnohých znalců stíral hranice mezi jazzem a evropskou klasickou hudbou, přičemž se nikdy nevzdálil kořenům jazzu. Na jaře roku 1970 se Ellington rozhodl vzdát hold městu a muzikantům, od nichž se historie jazzu odvíjí – napsal devítidílnou New Orleans Suite (vyšla dokonce v supraphonském Gramofonovém klubu).
Proč mluvit o „golfském“ proudu v jazzové historii. Tím „golfským“ proudem je obrazně míněn hlavní proud jazzové hudby, mainstream, jehož síla spočívá právě v tom, že ctí kořeny jazzu, že absorbuje to nejzásadnější a nejlepší z jazzové historie, k čemuž patří i velká studnice standardů. Jazz i Golfský proud vznikají v Mexickém zálivu. A podobně jako u onoho oceánského proudu, i z toho hlavního jazzového se odklánějí či vybočují vedlejší proudy směřující ke kontinentům východně od Ameriky. Ellington koncem 30. let přivedl jazzový „golfský“ proud na londýnská a skandinávská pódia a od té doby ohromená Evropa věděla, že jazz není jen Paul Whitman či George Gershwin.
Nejvíce standardního repertoáru stvořili autoři swingové éry, kteří chrlili písně k muzikálům, revuím či přímo pro konkrétní zpěváky. Proto mívají skladby klasické písňové formy, většinou harmonicky bohaté, což je skvělým materiálem pro svobodné hrátky aranžérů a sólistů. Avantgarda moderního jazzu později přispěla s pojmem témat – často jen několikataktových melodií, třeba s rytmicky ozvláštněnou strukturou, které pak muzikanti v interpretaci a sólech rozvíjejí. Na rozdíl od swingové populární hudby moderní populární hudba rock’n’rollové a post-rockové hudby novými standardy jazzový repertoár nijak nezavalila, v tomto prochází jazz spíše dlouhodobým hledáním. Je očekávatelné, že je už dávno pro jazzmany zajímavá tvorba Beatles, právě pro hudební neotřelost. V tom je ze současných hvězd velmi důsledný a umělecky přesvědčivý například pianista Brad Mehldau. Současná populární scéna zase inspiruje spíše rytmy různých funky stylů, včetně hip hopu.
Vraťme se k hudbě Ellingtona, tvůrce množství skladeb, jež se staly součástí standardního jazzového repertoáru. Patří k těm, co v jazzovém „golfském“ proudu, obdobně jako v tom oceánském, způsobuje jeho zvýšenou teplotu a rychlost – právě vlivem afroamerických kořenů. Ještě v raných dobách moderního jazzu bylo běžné, že si muzikanti zařazovali do repertoáru skladby kolegů, pokud se jim zdály nápadité, něčím zajímavé, na čem mohli stavět vlastní podání. Nebylo to vnímáno jako skladatelská řevnivost. Už v roce 1955 ocenil Ellingtonovu skladatelskou tvorbu jeden z tvůrců moderního jazzu, autor desítek skladeb hraných rovněž dodnes jako standardy, pianista Thelonious Monk. Tehdy v triu s basistou Oscarem Pettifordem a bubeníkem Kennym Clarkem nahrál LP s osmi Ellingtonovými skladbami a možná stojí za to je vyjmenovat, neboť s nimi se budou vyrovnávat všechny nástupnické generace jazzové historie: It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got That Swing, 1931), Sophisticated Lady (1932), I Got It Bad And That Ain’t Good (1941), Black And Ten Fantasy (1927), Mood Indigo (1930), I Let a Song Go Out of My Heart (1938), Solitude (1934), Caravan (1936). V závorce jsou uvedena data vzniku songů. Ve skutečnosti Ellingtonových písní hraných dodnes jako standardy je mnohem více, vydaly by na několik dlouhohrajících desek – LP mělo svůj časový rozsah omezený. V roce 1962 nahrálo trio Ellington – Charlie Mingus – Max Roach na LP Money Jungle něžnou melodii Fleurette Africaine. Budeme-li jazzrockovou syntézu považovat za úvod jazzové postmoderny, můžeme konstatovat, že také tento elektrizovaný proud jazzu dokáže vyhmátnout duch Dukeovy tvorby. Kvarteto vibrafonisty Garyho Burtona s elektrickou kytarou Larryho Coryella a elektrickou baskytarou Stevea Swallowa dokázalo přenést původní lyrickou náladu v novém zvuku, včetně expresivity části kytarového chorusu, na LP Lofty Fake Anaram (RCA, 1967). Obdobně Ellingtonově tvorbě vzdal hold mág jazzrockové kytary John McLaughlin, když na své album After the Rain (Verve/Polydor, 1995) zařadil skladbu Take the Coltrane. Tu Ellington napsal pro pětihvězdičkové album Duke Ellington & John Coltrane, nahrané v kvartetu v roce 1962 (Impulse). Coltrane se tehdy vyjádřil, že tato spolupráce mu byla velkou ctí a zkušeností. Nastražíme-li uši směrem ke hvězdám jazzu určujícím jeho dnešní znění, nemůžeme přeslechnout nahrávku další Ellingtonovy skladby z LP Concert in The Village Islands (Reprise, 1965) pianistou Vijayem Iyerem. Název si upravil na The Village of the Virgin, neboť propojil úvodní dvě skladby Dukeova alba Island Virgin a Virgin Jungle (Vijay Iyer: Accelerando, ACT, 2012). Inspirací pro vznik původní nahrávky byla Ellingtonovi koncertní šňůra po Panenských ostrovech v Karibském moři. A z domácích luhů můžeme připomenout nahrávku Ellington in Prague (Arta, 1999) dnes už neexistujícího Velebandu řízeného pianistou Janem Hálou.
A jak tuto stať o standardech z Ellingtonovy dílny ukončit? 18. 5. 2019 vysílala Česká televize americký film Whiplesh/Bičování, uvedený na nezávislém festivalu Sundance v roce 2014 a ověnčený Oscarem za zvuk. V dramatu z jazzového prostředí hraje významnou úlohu skladba Caravan, jejíž expresivní podání propojené s katarzí dějové linie film v závěrečné scéně uzavírá. Pro úplnost: režie Damien Chazalle, v hlavních muzikantských rolích Milles Teller hrající bubeníka a J. K. Simmons, hrající pianistu a talenty „bičujícího“ dirigenta jazzového orchestru. Téhož roku vyšlo rovněž album pojmenované po standardu Irvinga Berlina Cheek To Cheek (Columbia) dvou generačně a typově od sebe vzdálených zpěváků Tonyho Bennetta a Lady Gaga, kteří v neskonale dokonalém souznění spolu desku uzavírají Ellingtonovou písní It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got That Swing) a Bennett k tomu ještě přidal sólově Sophisticated Lady!

Nahoru | Obsah