Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí 1989 dodnes

Jakub Zahradník | 10/19 |Svět hudebních nástrojů

Dovolil jsem si laskavého čtenáře provést přibližně posledními sto padesáti lety existence průmyslové výroby pian v českých zemích. Tento příběh naštěstí nekončí. Možná zbývají odpovědi na některé otázky, které se čas od času objevují – totiž „co by bylo, kdyby...“ Je škoda, že zanikly mnohé původní továrny a dílny? To je vždycky škoda. Ještě před sto léty jich tu bylo přes sto. Ovšem ruku na srdce, piana světové úrovně zde tehdy stavěly hlavně podniky Scholze, August Förster, PETROF a blížil se tomu Rösler. Samozřejmě nevíme, jak by se jim vedlo za normálních okolností. Arciť by nedošlo k druhé světové válce a znárodnění, těžko by dodnes v českých zemích zbyl třeba tucet autonomních firem, tolik jich není dohromady ani v Evropě, například v USA zůstaly jen tři... Kvůli neprolomitelnosti data 25. 2. 1948 se restituční nároky po roce 1989 nemohly týkat potomků firem českých Němců. Z těch větších tedy například firem Rösler (tato firma vyráběla po válce krátce piana v západoněmeckém Cadolzburgu), Scholze, Koch & Korselt, Hofmann & Czerny, E. Raehse resp. REPIA, Lorenz a další. Rodina Försterů, která dějinnými okolnostmi přišla o svou českou fabriku v Jiříkově, naštěstí jako jediná ze zmíněných pokračuje kousek za našimi hranicemi, v Lobavě (Löbau).

Faktem zůstává, že o obnovu svých značek – s výjimkou rodiny Petrofů – se nepokusili ani případní potomci českých rodin, které o své provozy přišly znárodněním po zmíněném datu. Mám na mysli především rodinu Brožovu, Kašparovu, Lídlovu a Velíkovu, Marhovu, případné potomky příslušející ke značce Dalibor. František Rous s manželkou podle všeho neměli děti. Autor těchto řádků narazil například na jednoho ze tří synů Bohumila Janouše ze Žatce (který tam převzal výrobnu Leonarda Siebera). Bratři Janoušovi byli v oboru vyučeni, dva se mu i věnovali po celý život, ale o obnově rodinné značky prý ani neuvažovali. Bylo by to zajímavé téma: Osudy českých a německých klavírnických rodin, které přišly o majetek vinou války a znárodnění. Ví někdo, co se s nimi stalo? Je jistě škoda, že zanikla tradiční výroba pian ve středních a severních Čechách a na jižní Moravě. Jenže, jak už bylo vzpomenuto, pokusy všech firem (PETROF, Bohemia Piano, Klíma Piano, Seidl & Sohn i C. Bechstein Europe) udržet výrobu v regionech selhaly. Jestliže se objevuje kritika, nebo spíš nostalgie, týkající se rozpadu Československých hudebních nástrojů, je neoprávněná. Podnik ČSHN byl neobroditelný. Na jeho Generálním ředitelství a v OZ Piana sedělo přes 500 úředníků (!), kteří žili v realitě socialistického hospodářství a rozhodně neuměli uvažovat v intencích dejme tomu firmy Yamaha. Nikdo tak kvalifikovaný a bohatý, s rozhledem, schopný převzít výrobu všech typů hudebních nástrojů tu nebyl. V okamžiku, kdy nad výrobou hudebních nástrojů přestal držet ruku stát, osamostatněné provozy se staly slabými hráči na globálním trhu, který navíc v té době již začali ovládat Asiaté. Že se rodině Petrofů poštěstilo najít schopné pokračovatele tradice, kteří po čtyřiceti létech zvedli korouhev a provedli svůj podnik proměnou navzdory problémům ohrožujícím existenci firmy, je zázrak. Když to porovnáme s ostatními výrobci hudebních nástrojů v českých zemích, vidíme, že to tak vůbec nemuselo dopadnout. Nejsmutnějším příkladem je docela nedávný zánik největšího evropského výrobce kostelních varhan, značky Rieger-Kloss... Musely skončit firmy Bohemia Piano, Klíma Piano a Seidl & Sohn? Ano. Bohužel přišly do nevhodné doby, kdy výroba v Evropě souhrnně klesala z desetitisíců na tisíce pian ročně (a tento stav již zůstal). Byly podkapitalizované, na pozice světových, léta zavedených značek neměly, a levný segment trhu obsadili asijští výrobci s dumpingovými cenami. Levná asijská piana byla sice zvukově a technicky horší (až mizerná), avšak jejich okázale naleštěné skříně zlákaly nejednoho kupujícího, a to i z řad profesionálů (například hudebních škol, které pak dost často litovaly). Také se změnily návyky zákazníků: Na počátku nového milénia začali lidé více kupovat elektrická piana než ta klasická. V neposlední řadě všichni zmínění aktéři byli dětmi průmyslové výroby a nikdo z nich asi nepřemýšlel o možnosti přejít na exkluzivní výrobu kusovou – nebyli na to zavedeni. Přece jenom „fabričtí“ pracovníci jsou zvyklí spíše na systém práce v soukolí továrny, kde se jede podle směrnic, nežli na bádání nad novými řešeními a nejistotu takového podnikání. Jestliže se firma Seidl & Sohn pokusila prosadit na obsazeném trhu pianin s vlastními designovanými výrobky solidní kvality za relativně nízkou cenu, Milan Klíma k obdobnému výrobnímu plánu přišel navíc s nápadem výroby polotovarů – kvalitních pianinových akustických elementů –, které mohl využít kterýkoli výrobce pro jakoukoli značku. Pamětníci vzpomínají, že Klímovým snem bylo prosadit se i s křídly, ale zůstalo jen u zbožného přání, bylo mu dopřáno postavit jen jedno. Jak podnikání v té době vypadalo, ale i o životních motivacích a čemu čelil se svou firmou Bohemia Piano, vylíčil autoru těchto řádků její bývalý majitel Stanislav Křemenák: „Pocházím z Litomyšle a původně jsem se hlásil na konzervatoř na harmoniku a piano, nebyl jsem však na to dostatečně dobrý. V tu chvíli se zčistajasna v mém životě objevil jistý pan Struna (už jen to jméno!), který mi doporučil klavírnický obor. Tam jsem se našel. Měl jsem po vyučení nastoupit u pana Vaníčka v Hořicích, ale musel jsem ještě na vojnu, a když jsem tam po ní přijel, zjistil jsem, že je pan Vaníček již po smrti, a tak jsem nastoupil do ČSHN. V závodě PETROF jsem se vypracoval od dělníka přes mistra, technologa, vedoucího provozu až po náměstka ředitele. Když jsme po převratu na schůzi zástupců všech provozů ČSHN požádali o vyjmutí z tohoto zastřešujícího podniku, byl to pro všechny šok.

Nakonec se našeho příkladu rozhodly následovat i ostatní složky ČSHN. Zástupci klavírních filiálek v Jiříkově, Liberci, České Lípě, Moravském Krumlově ovšem přišli s tím, zda by nemohli být součástí nového závodu PETROF. Jen František Červenec z Jihlavy požádal o osamostatnění. Marně jsme se ho tehdy snažili přesvědčit o setrvání ve společném podniku. Založil firmu Českomoravská piana, kterou jsem paradoxně o pár let později převzal... V novém závodě PETROF jsme se mezitím dostávali pod veliký tlak zaměstnanců. Lidé z rozpuštěného Generálního ředitelství a z vedení OZ Piana byli zvyklí na jednoduchý život, jaký jim skýtaly jejich vysoké posty. Snažili se dostat do závodu PETROF, který tehdy měl na pořadu dne řešení potíží se zásobováním, technologií, konstrukcí aj. Byli jsme nuceni tyto lidi přijímat a místo důležitějších věcí se bojovalo o posty. Byla to hektická doba. Když už jsme si s tím nevěděli rady, vymysleli jsme na vedení personální audit – na každou pozici se vyhlásilo výběrové řízení s tím, že vznikne posudková komise; vypracovali jsme schéma organizační struktury. Současně bylo naším úkolem dovyzbrojovat PETROF, aby byl schopen samostatného fungování. Produktivita byla na dně a pracovalo se s obrovskými energetickými náklady – linková výroba byl nesmysl. Satelitní provozy měly sice nižší energetické náklady, ale neinvestovalo se do nich zdaleka tolik, zato Hradec Králové byl za socialismu vybudované divadlo pro naivní zákazníky. Jakmile proběhlo zmíněné výběrové řízení, zjistil jsem, že některým lidem z původního vedení se podařilo členy posudkové komise zaangažovat ve svůj prospěch, což mě namíchlo, a tak jsem odešel. Velmi dobrým počinem byl příchod Zuzany Ceralové Petrofové do vedení, ta má rozhodující podíl na konsolidaci závodu. Jsem rád, že na tom dnes PETROF je tak dobře. Zasloužili si to. Po odchodu jsem chvíli opravoval s kolegou klavíry a přivydělával si restaurováním starožitného nábytku. Věděl jsem ale, že to není pro mě, a přemýšlel jsem, že vybuduji od nuly firmu na výrobu pian. Měl jsem už dokonce v Hradci Králové vyhlídnuté prostory. Od Petrofů tehdy odcházelo mnoho lidí, takže ti by byli. V tu chvíli se mi do ruky dostaly noviny s inzerátem, kde stálo, že klavírní fabrika v Jihlavě je na prodej. Zúčastnil jsem se výběrového řízení obálkovou metodou – na Fond národního majetku jste do obálky napsal částku, kolik jste za to ochoten dát – a vyhrál jsem. Až teprve potom jsem řešil, kde na to vzít... O nic nešlo, neskládala se ani záloha! Kdybych byl peníze nesehnal, vybrali by dalšího. Věděl jsem jen, že firma dociluje nějaký zisk, ale nebyly předány všechny údaje. Společnost IFM poskytla leasing, což byla tehdy úplně nová a dříve neznámá věc – a stala se na přechodnou dobu majitelem. Až poté se mi dostalo do ruky účetnictví a zhrozil jsem se. Dnes už bych do toho nevlezl... K nákupní ceně 25 milionů přibylo 18 milionů nedobytných pohledávek. Užívaná značka Hofmann & Czerny nebyla registrována, chytil se toho jeden podvodník z Vídně a bombardoval firmu výhrůžkami. Můj předchůdce jeho dopisy neotevíral a našel jsem jich po něm plné šuple. Z tohoto důvodu jsme rychle začali užívat značku Rieger-Kloss, kterou mi z přátelství poskytl přítel, šéf této firmy z Krnova, ale to nebylo na dlouho. Podobně to bylo se značkou Schlögl. Pak přišla ing. Schramlová s nápadem názvu Bohemia Piano. Začali jsme původně tak, že jsme brali hlavní stavební součásti pian od korejské firmy Young Chang, ale postupně jsme vypracovali vlastní kompletní řadu nástrojů díky staviteli panu Tauchmanovi, který pracoval již v Českomoravských pianech Jihlava, kam odešel v době personálního chaosu při rozpadu ČSHN. Menzury pocházely z Försterových pian a Němci, když to počítali, udělali asi tři chyby, které pan Tauchmann objevil. Změnil úplně konstrukci. Dařilo se nám. Paní ing. Schramlová byla schopná, měla obchodní kontakty a dokázala vybudovat v Praze prestižní showroom. Po 4–5 létech jsme měli vše splacené, a v tu dobu najednou došlo k nečekanému zpevnění naší měny... Nevím, zda to nebyl nějaký úmysl, ale pro export, na kterém je prodej pian závislý, tedy pro nás, to byla naprostá katastrofa. Česká koruna náhle skokově posílila – místo 36 korun za euro bylo najednou jen 24, místo za 27 – 28 korun za dolar bylo najednou 18 a my jsme to nemohli pokrýt. Zdražili jsme a nesli obrovský pokles zisku, měli zastavené investice, byli bez růstu mezd atd. Problém zasáhl všechny klavírní fabriky, a ty menší už se z toho nedostaly. Hledal jsem řešení, jenže na čem v pianě chcete ještě ušetřit? A tak jsem skončil u Číňanů a začali jsme od nich brát některé součástky, hlavně ty kovové, což bylo komické – oni tehdy neuměli ani anglicky, ale obchod se i přesto uskutečňoval. Do toho nám začaly komplikovat život nové okolnosti, o které dříve nikdo moc nedbal... Náš provoz v Jihlavě byl původně mlýnem přestavěným v 19. století na fabriku. Za socialismu se do něho neinvestovalo. A najednou jsme měli na krku ‚hygienu‘ a ‚životní prostředí‘ – měli jsme opravdu primitivní sociální zařízení, naše odpadové hospodářství bylo v rozporu se zákonem, k tomu připočtěte nehospodárný systém topení a z komínů se kouřilo přímo pod okna paneláků. Začal se také projevovat nedostatek pracovních sil – lidé nám stárli, a navíc byli pouze přes pianina, neměli jsme odborníky na stavbu křídel. Jediné kloudné řešení bylo tuto fabriku opustit a postavit jinou, a sice v Hradci Králové, kde se ještě nacházeli perspektivní lidé pro obor. Proto jsme tam začali vyrábět křídla a v kooperaci s firmou z Týniště tam postupně převáděli výrobu. Sám jsem se v té době ocitl v předdůchodovém věku a rozplynula se i vidina rodového pokračovatele pro vedení podniku. Nechtěl jsem, aby naše fabrika skončila, a tak se jako přirozená volba vyvinula spolupráce s firmou Bechstein, ze které se postupně stalo částečné podílnictví, a nakonec to vyústilo v prodej. S výsledkem jsem spokojený. Většina lidí, co tam pracuje, jsou moji celoživotní spolupracovníci, a cítil jsem za ně zodpovědnost. Klavírnický obor byl zachován a o práci nepřišlo 170 lidí. Odhaduji, že jsme za naši existenci vyprodukovali – a prodali – něco kolem 30 000 pianin a bezmála 1500 křídel.“ A autor těchto řádků dodává: Takové vyústění nečekalo pouze pana Křemenáka s firmou Bohemia Piano, ale stalo se typickým, ba dokonce tím nejběžnějším vývojovým procesem platným pro drtivou většinu všech klavírních provozů v Evropě i v Americe. A tento trend probíhající ve „starém světě“ již sto let, zdá se, nekončí. Mnohé druhdy nejslavnější hrdé značky se staletou tradicí a vybudovaným zázemím došly do stejného bodu: Buď skončit, nabídnout podílnictví, nebo rovnou přejít do rukou silnějších. A o tom bude další pokračování našeho seriálu. Buďme tedy upřímně vděčni za dvě světové firmy – PETROF a C. BECHSTEIN –, které doposud drží tradiční výrobu pian v českých zemích a jsou v rukou Evropanů.

Nahoru | Obsah