Hudební Rozhledy

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka 2019

Karla Hofmannová | 10/19 |Události

ÚVODEM
V Ostravě se od 28. května rozezněly tóny krásné hudby a pokračovaly až do 1. července, kdy byl festival ukončen na Hukvaldech, v rodišti skladatele Leoše Janáčka. Mezitím nebyla opomenuta ani významná kulturní místa v kraji, jako je Opava, Frýdek-Místek, Bohuslavice, Ludgeřovice, Bohumín, Krnov, Hlučín, Příbor a Mikołów, která nabízejí prostory k setkávání posluchačů s krásnou hudbou. Není možné obsáhnout celý program festivalu ani fyzicky, ani v jedné recenzi. Pět týdnů, dvanáct měst, 33 koncertů, na kterých se představily interpretační špičky současného koncertního umění, to byl maraton a přehlídka vynikajících interpretů. Zasvěcený a kultivovaný projev vynikajícího moderátora Jiřího Vejvody dokázal dát v úvodu každému večeru slavnostní ráz.

ZAHÁJENÍ
Zahájení festivalu (28. 5., Dům kultury města Ostravy) tentokrát patřilo Symfonickému orchestru Českého rozhlasu v čele s estonským dirigentem Kristjanem Järvim. Vyrostl a působil v New Yorku a jeho nezkrotná muzikalita ho přivedla k experimentování s mnohými žánry; jako producent nahrál mnoho skladeb i filmové hudby. Provedení úvodní české hymny předznamenávalo hudební cítění tendující k romantismu. Sinfoniettu pojal jako zčásti civilizační a zčásti romantické dílo, které líčí pulzování života a jeho apoteózu a dirigent si užíval proud hudby v tanečním projevu, který připomínal hollywoodské filmy. Po přestávce nastoupila hudba ruská, nejprve jednovětý Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10 Sergeje Prokofjeva. Koncert má tři kratší části, Allegro briosso, Andante assai, Allegro scherzando, které jsou silně kontrastní jak výrazově, tak rytmicky. Klavír zde dostává nové technické možnosti a prezentuje se nejen jako součást orchestru, ale rovněž sólovými částmi, které jiskří virtuózní brilancí a vtipem. Klavírista Jan Bartoš dal do provedení díla obrovskou dávku energie i virtuozity a hudební invence. Posledním číslem koncertu byly Symfonické tance, op. 45 Sergeje Rachmaninova. Dílo je plné emocí a ruských motivů, zvukomalebné, dává příležitosti pro sólové nástroje. Poněkud bizarní valčík si pohrává s agogikou, synkopami a smyslem pro efekty a je poněkud rozevlátý, pokračuje fanfárami a částí plnou energie, gradující do fortissima. Dirigent dal do provedení všechnu svoji nevyčerpatelnou muzikalitu a vyzdvihl v díle právě ty části a momenty, které jsou životné a promlouvají k duši a strhl orchestr k vynikajícímu výkonu.

HONEGGERŮV KRÁL DAVID
Vokálně instrumentální koncert 30. 5. rovněž v Domě kultury města Ostravy přinesl klenot v podobě díla Artura Honeggera, které právě v Ostravě zažilo podivný osud. Král David, H 37, oratorium pro vypravěče, sóla, smíšený sbor a instrumentální ansámbl, byl na repertoáru filharmonie již před 46 lety a měl ho dirigovat dr. Otakar Trhlík. Několik dní před koncertem přišel zákaz a dirigent si musel na pár dní lehnout do nemocnice. Nejspíš to tehdy doopravdy odstonal. Tentokrát žádný zákaz nepřišel a koncert se konal. A patřil k tomu nejlepšímu, co festival nabízel. Pražský komorní instrumentální ansámbl a Pražský filharmonický sbor, oba s dirigentem Lukášem Vasilkem, si přizvali ke spolupráci pěvce Kateřinu Kněžíkovou, která svým zvonivým a v nadýchaných piánech hladivým sopránem brala za srdce, Markétu Cukrovou, jejíž klidný a medový mezzosoprán působil prostě a odevzdaně, zejména v partu královny Batšeby, tenoristu Martina Slavíka, jehož David má potřebnou razanci i bohabojnost, a vypravěče Jaromíra Medunu, který dal celému dílu důstojný a přesvědčivý rámec a výsledkem byl úchvatný niterný umělecký zážitek. Dílo o třech částech má 27 čísel a byla uvedena jeho druhá verze ze tří existujících. Autor pracoval s maximálně úspornými prostředky, 10 dechových nástrojů, klavír, varhany, tympány, kontrabas a perkuse dokázaly vytvořit zvukomalebnou a dech beroucí atmosféru. Pražský komorní instrumentální ansámbl, složený pro tento projekt z nejlepších orchestrálních hráčů, a záměr se vyplatil. Soustředění a zaujetí a dokonalá souhra není pro takováto „účelová“ uskupení samozřejmostí, o to větší uznání si zaslouží. Důležitou úlohu v oratoriu má sbor, který se představil jako kompaktní a profesionálně zdatné těleso s jemnými a jásavými soprány a hutnými basy, jehož dokonalá sezpívanost dala základ skvělému vyznění všech částí, zejména Alleluja. Lukáš Vasilek zde jako sbormistr i jako dirigent prokázal smysl pro charakter díla i jeho jímavou interpretaci. Nejen ve fortissimu sboru, znějícím plně, ale především v pianových částech, které barevně doplňovaly a dokreslovaly sólové party.

PIANISTA TOMÁŠ KAČO NA MHF LEOŠE JANÁČKA
Milan Bátor
Měl to být návrat ve velkém stylu, alespoň všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Klavírista Tomáš Kačo během posledního roku stihl opravdu hodně aktivit. Vydal svou zásadní nahrávku s příznačným názvem My home, získal Moravskoslezskou kulturní cenu Jantar, udělil mnoho rozhovorů a také se vrátil koncertně do Ostravy na MHF Leoše Janáčka. Město, ve kterém kdysi zahájil svou hudební dráhu na Janáčkově konzervatoři jako posluchač pedagoga Pavla Motlocha, jej v samostatném celovečerním koncertu slyšelo vlastně poprvé. Tomáš Kačo svůj klavírní recitál odehrál 4. 6. před zaplněným velkým sálem Domu kultury města Ostrava za přítomnosti České televize. Sympatický mladík malého vzrůstu pochází z početné romské rodiny a jeho cesta ke klavíru je poměrně přímočará. S podobnou bezprostředností zahájil Kačo také svůj recitál vlastními autorskými kompozicemi, které jsou syntézou jazzu a klasické hudby. Pianista nezapomněl ani na své oblíbené lidové a umělé písně, jejichž zdařilé coververze rozhodně nepatří k plejádě nevkusných adaptací, kterými se hemží internetové hudební servery. Možná byl Tomáš Kačo místy trochu nervózní: televize, mnoho přátel a rodina v publiku, kteří přišli na svého „Tomáška“, způsobily, že pianista v některých skladbách postrádal technický nadhled a soustředěnost. Ale to je velmi cenná zkušenost, na druhou stranu si Kačo recitál prostřednictvím mikrofonu sám pěkně uvedl a povedlo se mu několikrát i rozesmát publikum. Nemohu po vyslechnutí jeho recitálu prostě napsat: Ano. Tomáš Kačo je natolik mimořádný pianista, že vystoupení v Carnegie Hall je logickým vyústěním. Je tomu trochu jinak. Tomáš Kačo je jistě nesmírně ambiciózní a má výborný PR management. A to jsou klíče, které dnes otevírají dveře do různých sálů. Mladý pianista má ještě všechno před sebou. Přejme mu zájem publika, od většiny klasických pianistů jej odlišuje i kompoziční talent a aranžérský cit. Pokud se mu podaří stejnou přirozenost, s jakou skládá svou hudbu a upravuje známé popové a jazzové standardy i lidové písně, vložit i do svého interpretačního projevu, bude skutečně mimořádným úkazem na pomezí hudebních žánrů. Právě on totiž může svou otevřeností vůči širokému spektru hudby přilákat ke klasické hudbě posluchače, kteří by se o ni jinak nezajímali. A samozřejmě naopak. To není vůbec marné.

TOULOUSE POPRVÉ V OSTRAVĚ
Orchestre National Du Capitole de Toulouse a mladý dirigent Tugan Sochiev z Osetie, který působí po celé Evropě i USA, se představili 5. 6. v Domě kultury města Ostravy. Spojení francouzského orchestru s ruským dirigentem bylo umocněno francouzským houslistou Renaudem Capuçonem.
Koncert byl zahájen skladbou ruského skladatele Alexandra Borodina. Symfonický obraz Ve stepích střední Asie uplatnil lidovou hudebnost ruskou i obyvatel pouště Asie, kudy cestovaly obchodní karavany. Splývají zde dva hudební světy, dvě melodická témata, která spojuje kontrapunkt v závěru v jeden mohutný malebný hudební proud. Už v této skladbě bylo znát, že orchestr je skvěle sehraný a je schopen naplnit sál hutným, a přitom měkkým zvukem. Druhou skladbou byl Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka. Houslista dokázal využít všech virtuózních i melodických částí k předvedení skvělé techniky a schopnosti ponořit se do výrazu, přestože hrál z not. Orchestr měl příležitost rozvinout svoje schopnosti v kompaktnosti zvuku a v pevných, melodických frázích, které dirigent nepustil do romantické agogiky, takže poněkud postrádaly dvořákovskou vroucnost a niternou muzikalitu.
Po přestávce zazněla skladba Clauda Debussyho Moře (tři symfonické skici), která je sugestivně ilustrativní a zvukomalebná. Prolínání zvukových vln navozuje představu vlnícího se moře, je tu hra slunečního světla na vodě, stejně jako téměř autentické vykreslení bouře a vzájemného působení moře a větru. V této skladbě se umocnily možnosti orchestru, se kterými dirigent čaroval. Zvláštní způsob dirigování, uměřený, až strohý, a přesto kolorovaný, zachycující každý nástup i s představou zvuku. Schopnost dirigenta pohyby rukou ilustrovat hudební projev je velmi ojedinělý. Závěrečná skladba, Pták Ohnivák, baletní suita (2. verze z r. 1919) Igora Stravinského, kterou autor napsal pro Ruský balet Sergeje Ďagileva, se stala prvním moderním baletem 20. století a předlohou bylo libreto Michajla Fokina. Hudba na motivy ruské melodičnosti s orientálními prvky skvěle posloužila k impresionistickému vyjádření a předvedení barevných možností symfonického orchestru. I v poněkud diskutabilní akustice víceúčelového sálu se dokázal předvést jako výjimečné těleso s jedinečným charakteristickým zvukem. Přídavkem byla předehra k Bizetově opeře Carmen a byla příležitostí k bezprostřednímu muzicírování s radostí a hravostí, a přitom profesionální přesností.

FESTIVAL OPRÁŠIL I ZAPOMENUTOU KOMPOZICI KARLA DITTERSE
Milan Bátor
Že se mohlo jednat o novodobou premiéru, o tom svědčí poslední doložené záznamy o provedení scénického oratoria Il Tribunale di Giove, které Dittersdorf napsal k narozeninám krále Friedricha II. Dílo bylo v premiéře uvedeno v Berlíně roku 1775. O dva roky později se hrálo opět ve Vratislavi, o dalších provedeních však není nic známo a je velmi pravděpodobné, že nastudování souboru Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka bylo v jistém smyslu exkluzivitou. Téměř tříhodinové dílo je filozofickou alegorií v otázkách počestnosti, mravnosti a cti a na Hukvaldech se rozeznělo 7. 6. v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. V hukvaldské hradní Mottě je na podobné produkce velmi dobrá akustika, na druhou stranu venkovní rozptylové podmínky slušně pracovaly s historickými nástroji souboru Ensemble Damian, což se místy podepsalo na intonaci. Kompromisem byla rovněž náhrada za kladívkový klavír v podobě elektronického piana zn. Roland, který sice disponuje autentickým samplem kladívkového klavíru, ale jeho kvalita nebyla příliš vábná. Přesto orchestr pod vedením dirigenta Tomáše Hanzlíka představil provedení koncizní, které drželo pohromadě, mělo dostatek elánu a energie v orchestrálních předehrách i jednotlivých sólových výstupech (chválím zejména žesťové nástroje). Sólové party byly svěřeny zpěvákům, kteří se na interpretaci staré hudby zaměřují a mají už značné zkušenosti. Na prvním místě musím vyzdvihnout vybroušený pěvecký výkon sopranistky Kristýny Vylíčilové. Její sametově hebký hlas, precizní technika a přiléhavá koncepce frází patřily k největším zážitkům večera. Spolehlivý výkon představila také sopranistka Lucie Kaňková, příjemným překvapením byl vytříbený alt Moniky Jägerové. Jakkoli dámy zpívaly jako o život, slávu jim pro ten večer uzmul kontratenor Leandro Lafont, jehož hvězda stále stoupá a na Hukvaldech se rozzářila v plném jasu. Lafont je specialista na starou hudbu a svou povahou i celou bytostí jako by se teleportoval v čase z minulosti. Jeho zevnějšek a komplexní způsob hereckého a pěveckého podání z něj činí úkaz a v podobném duchu také kraloval na jevišti v Hukvaldech. Jedno je jisté: Ditters je autor pozoruhodných skladeb, které si kvalitou nezadají s vrcholnými představiteli klasicismu. Je jen otázkou času, kdy se to na tohoto slavného hudebníka 18. věku víc „provalí“. Il Tribunale di Giove takto na první dobrou bylo díky všem zúčastněným velkým zážitkem.

JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA A DÉNES VÁRJON
Ludvík Kašpárek
Hudební svátek takového rozsahu, jakým je Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, musí během pětitýdenního trvání počítat s nejrůznějšími typy a změnami počasí počínaje posledními záchvěvy chladného jara až po kratší či delší vpády tropických teplot, často provázených nevypočitatelnými dešti a bouřkami. Zejména programy situované do amfiteátru hukvaldské obory musí být v tomto směru pro organizátory trvalou noční můrou. Během mého krátkého ostravského pobytu ovšem zářilo slunce z blankytně modré oblohy naplno a do obou koncertních sálů pronikal z venkovního prostředí jen červnový letní žár.
Právě v samotné polovině festivalu se uskutečnily dva významné koncerty, na nichž se představili renomovaní sólisté s domácí Janáčkovou filharmonií Ostrava a Lisztovým komorním orchestrem z Budapešti.
V rámci koncertu ostravských filharmoniků 11. 6., dramaturgií nazvaném Večer německých klasiků, se pozornost posluchačů upínala na oba hosty – na klavíristu i na dirigenta, nicméně očekávání z nich splnil pouze jeden – Maďar Dénes Várjon v Schumannově Koncertě pro klavír a orchestr a moll, op. 54. Várjon zaujímá v mezinárodním hudebním životě excelentní postavení především jako prvotřídní sólista, ale neméně výrazně se prezentuje v komorní interpretaci ve spolupráci s renomovanými partnery. Jména Kim Kashkashian, András Schiff, Leonidas Kavakos nebo Joshua Bell hovoří sama za sebe! Stejně imponující jsou jeho pozvání do věhlasných koncertních sálů od newyorské Carnegie Hall po vídeňský Konzerthaus či Wigmore Hall v Londýně. Na Várjonově uměleckém profilu pak nechybí spolupráce s četnými elitními symfonickými tělesy a paralelně rovněž s velkými dirigentskými osobnostmi. Schumannův Klavírní koncert Várjon interpretuje v plnokrevném zvuku, s pravým romantickým vzletem a v široké dynamické škále. Jeho hra imponuje muzikalitou i dokonale zřetelnou pianistickou technikou, takže intenzivnímu hudebnímu prožitku nemohlo stát vůbec nic v cestě. A přece si myslím, že posluchačský účinek mohl být ještě silnější, pokud by měl u dirigentského pultu zkušenější a vnímavější individualitu. Sedmatřicetiletý Francouz Victor Aviat, rodák z Montpellieru, je stále ještě na začátku své profesionální dráhy a umělecké zkušenosti teprve sbírá. Jako finalista Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award z roku 2014 má ovšem jistě předpoklady k další úspěšné kariéře, a patří proto k důležitým záměrům každého festivalu sledovat vývoj podobných nadějných mladých umělců. Pokud ho podporovaly a ovlivňují dirigentské osobnosti, jakými byli Claudo Abbado a Nicolaus Harnoncourt či Emmanuel Krivine a Iván Fischer, má Aviat před sebou další umělecký růst. Zatím ovšem jeho spolupráce s Dénesem Várjonem neměla potřebnou přesnost, jasné kontury a zejména s ním nenavázal užší kontakt, který by nejen ve vypjatých pasážích Schumannova Koncertu umožnil sólistovi výkon, na který je zvyklý. Předehra k Weberově opeře Oberon, kterou zvolil Aviat na úvod večera, bývá díky své mistrovské instrumentaci příležitostí okouzlit posluchače širokou škálou orchestrálních barev a krásné melodiky. Dirigent však nepůsobil příliš jistě a zákonitě přenesl nervozitu i na orchestr, takže dílo odeznělo bez výraznějšího ohlasu posluchačů.
Janáčkova filharmonie Ostrava je znamenité těleso, které znám z řady vystoupení. Proto jsem se těšil na její interpretaci jednoho z vrcholných děl světového symfonického repertoáru – Symfonii č. 1 c moll Johannesa Brahmse. Orchestr v Brahmsově velkolepém díle také dokumentoval svou hráčskou vyrovnanost a kvalitu, nicméně pro pregnantnější vyznění – jako každý jiný orchestr – potřebuje pevnější a jasnější dirigentské vedení. Hned v tragickém úvodu 1. věty dirigent málo diferencoval dynamiku jednotlivých nástrojových skupin, takže samotný začátek symfonie bezprostředně po úderech tympánu působil až chaoticky. V dalším průběhu věty Aviat našel jistotu a vcelku působivě vystihl také niternou hloubku Andante sostenuta 2. věty (až na bezradný závěr). Pro Aviatovu interpretaci bylo vůbec příznačné, že v průběhu symfonie střídal zdařilá a výrazově prožitá místa s rozpačitými, rytmicky nejasnými a nezvládnutými pasážemi. Zejména v pomalých a pianissimových pasážích ztrácelo dílo napětí. Brahmsovu První známe z nesčetných interpretací a nahrávek a každý, zejména mladý dirigent, je v nezáviděníhodné konfrontaci. Jeho interpretace tak skončila na půli cesty. Pro svá příští vystoupení Aviat potřebuje především energičtější přístup a více vnitřního zaujetí, kterým by dokázal tlumočit velkolepou symfonii a přenést její poselství přesvědčivějším způsobem na orchestr i obecenstvo.

LISZTŮV KOMORNÍ ORCHESTR S VILÉMEM VEVERKOU
Ludvík Kašpárek
Festivalový koncert Lisztova komorního orchestru s uměleckým vedoucím Peterem Tfirstem (12. 6.) situovali pořadatelé do překrásného a prostorného secesního sálu Národního domu ve Frýdku-Místku, kde vyprodané auditorium připravilo hostům z Budapešti zasloužené ovace. Lisztův sedmnáctičlenný smyčcový orchestr, založený v roce 1963, náleží po dlouhá desetiletí mezi světovou elitu a představuje sestavu dokonale vybavených vynikajících hudebníků. Zdobí je výjimečná zvuková kvalita, ideální souhra a hráčská angažovanost.
Na úvod zvolili přitažlivý a často uváděný Schubertův Smyčcový kvartet d moll „Smrt a dívka“, ovšem v úpravě Gustava Mahlera pro komorní orchestr. Hráli znamenitě, v plném nasazení, ale přesto jsem se neubránil úvaze, že velké smyčcové obsazení nedosahuje hloubkou a niterností sílu Schubertova kvartetního originálu. Mahlerova úprava, po níž rády sahají komorní orchestry, má své opodstatnění i své příznivce, ale dodává dílu extrovertnější rozměr, více vzdálený původní kompozici raného romantika. Do pauzy dostal ještě první příležitost sólista večera Vilém Veverka, který v krátkém Koncertě pro hoboj, smyčce a basso continuo Georga Philipa Telemanna exceloval nádherně klenutou kantilénou i technicky svrchovanou brilancí.
Ve druhé části večera maďarští hosté nejprve sáhli do svého zlatého fondu a zahráli repertoárový kus – proslulé Divertimento D dur, KV 136 W. A. Mozarta – a vůbec to nebylo odpočinkové rutinní provedení, jak mnohdy u jiných ansámblů zažíváme. Naopak: kompozice šestnáctiletého mistra zazněla – přes extrémní teplotu sále – v naprosté koncentraci, jako by ji hráli poprvé. Mozart dýchal bez forzírování, lahodně, s půvabem a se samozřejmou virtuozitou. Finální skladba programu pak byla zároveň světovou premiérou! Orchestr se ochotně ujal nového díla, které sólistovi Vilému Veverkovi nabídl k prvnímu provedení Josef Vejvoda (nar. 1945). Třívěté Concertino pro hoboj a smyčce je zdařilá a posluchačsky zajímavá skladba, v níž autor zhodnocuje své zkušenosti z jazzové hudby. Vkusně a bez podbízení v široké dynamické škále střídá různé nálady a rytmy, a především poskytuje skvělou příležitost sólistovi uplatnit celou škálu výrazových prostředků. Najdeme zde svěží taneční pasáž (1. věta), zpěvnou pomalou větu, v níž můžeme zaregistrovat možná až decentní revuální podtext a samozřejmě brilantně koncipovaný sólový part závěrečného Allegra giocosa. Četná hobojová sóla ovšem prostupují celým Concertinem jako důkaz Vejvodovy tvůrčí invence a znalosti hobojové techniky. Přičteme-li k tomu Veverkovu instrumentální suverenitu a umělecký nadhled ve spojení s výborně připraveným, přesným a angažovaným výkonem Lisztova orchestru, ani nepřekvapilo, že ohlas obecenstva ve Frýdku-Místku byl spontánní a mimořádný. Jednou větou: zdařilý koncert, který se zařadil k úspěšným počinům Janáčkova festivalu.

PĚVECKÝ DVOJRECITÁL PETRA NEKORANCE A ZDISLAVY BOČKOVÉ
Festival Leoše Janáčka nabídl 19. 6. rovněž pěvecký recitál dvou zástupců mladé generace. Tenorista Petr Nekoranec a sopranistka Zdislava Bočková jsou oba velkým příslibem a představili se na Janáčkově konzervatoři v samostatných pěveckých číslech a v závěru také společně, přičemž klavírní doprovod jim obstaral americký pianista William Kelley. Oba protagonisté zazpívali velice pestrý repertoár různých skladatelů, který před cyklickou jednotou preferoval žánrovou pestrost. Nekoranec nejvíc zabodoval svým Rachmaninovem, v jehož pěti písních představil bezvadnou ruštinu, velkou pěveckou senzitivitu a intuici, s níž se dovedně přizpůsoboval smyslu pronášených vět. Bohužel méně přesvědčivý byl jeho Janáček v několika útržcích Zápisníku zmizelého. Už samotná volba vybrat z dramaticky prokomponované kantáty několik částí příliš nefungovala. Navíc bylo zřejmé, že Nekoranec k Janáčkově výbušné zkratkovitosti a specifické hovorové intonaci nějak nedospěl. Bočková do své písňové interpretace vnesla možná zbytečně přehnané teatrální gesto, což naštěstí nijak nezastřelo fakt, že sopranistka vládne nádherně zabarveným hlasem dosahujícím velkého rozpětí. Jednotlivé písně Roberta Schumanna, Edvarda Hagerupa Griega či Jeana Sibelia měly v jejím podání temperament, šarm i duchaplný výraz. Na závěr spojili Nekoranec a Bočková své síly ve čtyřech Moravských dvojzpěvech Antonína Dvořáka. V nich se trochu ukázalo, že si umělci se zodpovědnějším společným zkoušením příliš hlavu nelámali. Jinak by byli bývali přišli na to, že jejich hlasy nejsou vyrovnané v dynamice ani v gradacích. Nekoranec Bočkovou častěji zastiňoval, než aby zpíval spolu a komorněji. S velkým otazníkem vyzněla také korepetice Williama Kelleyho, který se s tímto tenoristou představuje pravidelně již několik let. Když si totiž vzpomenu na Martina Kasíka s Kateřinou Kněžíkovou, Ivo Kahánka s Martinou Jankovou a další dvojice, které jsem za poslední dobu viděla a slyšela, nemohu vnímat kreaci klavíristy Kelleyho jako adekvátní. Jeho schopnost pomocí běžných výrazových prostředků (pedalizace, agogika, frázování apod.) vykreslit osobité a diametrálně odlišné tvůrčí poetiky různých skladatelů byla toho večera prostě nedostatečná. Pěvecký dvojrecitál měl i přes určité mladistvé nedotaženosti velký úspěch. Naše pěvecké mládí se má ještě co učit, protože zanechalo blažené a spokojené publikum i po trojím návratu na pódium bez kolektivně očekávaného přídavku.

LIDOVÉ BALADY V HUDBĚ
Milan Bátor
Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v neděli 23. 6. pokračoval koncertem v amfiteátru hukvaldské obory nazvaným Lidové balady v hudbě, který přivedl na jedno pódium více než 150 účinkujících. Na provedení se podílela Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Taneční soubor Hradišťan, operní sbor Národního divadla moravskoslezského, dětský holešovický sbor Moravské děti a sólisté Markéta Cukrová, Lucie Silkenová, Tomáš Kořínek a Roman Hoza. Na programu byla pouze dvě díla. Nejprve zazněla symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka, kterou sugestivním způsobem zahrála zlínská filharmonie pod taktovkou talentovaného dirigenta Marka Prášila. Škoda jen, že první skladbu večera nedoprovodila žádná choreografická a výtvarná složka, když už se tak náročné těleso v hukvaldském amfiteátru sešlo. Kompletní sestava účinkujících se objevila až v následující Kytici Bohuslava Martinů, která byla ozvláštněna scénickým provedením a působivým videoartem. Režie Aleny Vaňákové, překrásné kostýmy a vizualizace Evy Jiřikovské a choreografie Ladislavy Košíkové vytvořily integrální vjem, jehož synergie byla velmi působivá a podílel se na ní velkou mírou výtvarně nádherný videoart Tomáše Hrůzy, zpodobňující umělecky přesvědčivě obilí. Výkony tanečníků byly v dokonalém souladu s hudbou Martinů, jejich synchronizace a celková koncepce zanechaly opravdu hluboký dojem. Také v Kytici podala Filharmonie Bohuslava Martinů výborný umělecký výkon, který byl korunován pěveckými výkony. Jako by toho večera byla v čistém hukvaldském vzduchu nějaká tajuplná síla. Přesvědčivě zněly sólové výkony skvělé Markéty Cukrové a Lucie Silkenové, pozadu nezůstal ani tenor Tomáše Kořínka a barevně nádherně disponovaný baryton Tomáše Hozy. Za největší přidanou hodnotu koncertu považuji právě jeho integrační potenciál, který divákům nabídl nejen hudební, ale i taneční a výtvarné ztvárnění na špičkové audiovizuální úrovni. Všechny umělecké složky spolu výborným způsobem komunikovaly, byly sladěné, sehrané a vycházely z hudební podstaty. Nebyly na ni roubovány uměle a násilně. Takový přístup k nádherné české klasice Dvořáka a Martinů se opravdu sluší pochválit a ocenit. Lidové balady na Hukvaldech byly velkým zážitkem a jedním z nejzajímavějších a nejvydařenějších koncertů letošního festivalu Leoše Janáčka. Podobnými speciálními projekty by se tento festival mohl prezentovat i častěji, neboť právě jimi by se definoval a odlišil od republikového standardu a průměru.

ZÁVĚREČNÝ KONCERT NA HUKVALDECH
Koncerty se realizovaly v krásných prostorách měst, ale, jak už bylo několikrát zmíněno, i v Janáčkově rodišti, na Hukvaldech. Ve zdejší oboře (30. 6.), v jejím působivém amfiteátru se uskutečnil i vokálně instrumentální koncert (po němž následoval ještě Festivalový epilog v rodné škole Leoše Janáčka), na kterém se představili další čeští autoři i interpreti. V nádherném prostředí obory se pódium i lavičky pro posluchače dostaly pod nemilosrdné paprsky sálajícího slunce. Ozvučení areálu nemá zdaleka parametry koncertního sálu, a proto účinkující byli v nelehké situaci. Přestože jich bylo velmi mnoho, zvuk se v obrovském přírodním prostoru ztrácel. Ext-rémní podmínky nevzaly účinkujícím chuť k muzicírování a posluchačům dobrou pohodu. Janáčkova filharmonie Ostrava, Ženský sbor B. Martinů (Ondřej Pastrňák), Canticum Ostrava (Jurij Galatenko), Pěvecké sdružení moravských učitelů (Jiří Šimáček), Koncertní sbor Permoník (Martina Juríková) a sólisté Michaela Zajmi (soprán), Marek Olbrzymek (tenor), Roman Hoza (baryton), to vše musel „ukočírovat“ dirigent Stanislav Vavřínek. A vedli si všichni nadmíru statečně a profesionálně.
Koncert zahájil Žalm 149, op.79 Antonína Dvořáka (2. verze), gradující od oslavného kánonu až k chorálnímu hymnu. K jubileu ostravského skladatele Milana Báchorka zazněla jeho Hukvaldská poéma pro soprán, tenor, baryton, dětský sbor, ženský sbor a velký orchestr na slova Karla Vůjtka, kterou skladatel napsal v roce 1987. Silně janáčkovsky laděná skladba, plná poetiky, oslavy přírody i inspirovaná folklorním koloritem, je naplněna milostným příběhem. Využitím sólového i sborového zpěvu i recitace a orchestrálních ploch dostává skladba plastičnost a dramatičnost. Sólové party byly nazvučené, a působily tedy přesvědčivě, i když zvukově zkresleně, a proto je nelze recenzovat, stejně jako výkony sborů, byť byly rytmicky i intonačně precizní. Závěrečná Smetanova Česká píseň, kantáta pro smíšený sbor a orchestr na slova Jindřicha Jana z Hvězdy, zněla v podání všech přítomných sborů i orchestru kompaktně a důstojně a zakončila tak úspěšný Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v roce 2019.

MLADÍ SKLADATELÉ NA MHF LEOŠE JANÁČKA OPĚT ZAUJALI
Milan Bátor
Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka (dříve Janáčkův máj) od roku 1979 organizačně zajišťuje i mezinárodní soutěž skladatelů do 30 let, od počátku spojenou se jménem předního českého skladatele Milana Báchorka a nazvanou Generace. Letos se na ní prezentovala nejnovější díla mladých skladatelů ze zemí Visegrádské skupiny, z nichž ta vítězná byla představena v rámci koncertu 17. 6. na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
Jako první zazněly Trhliny v časoprostoru Soni Vetché. Hudba této mladé autorky není Ostravě neznámá – zazněla na Generaci už v loňském roce. I tentokrát Vetchá představila zajímavou kompozici, v níž variabilním způsobem pracovala s výrazovými možnostmi smyčcových nástrojů. Nejvíc si kompozice pohrála s hudební barvou a nástrojovou sazbou exponovanou do neobvyklých a krajních možností. Autorka potvrdila schopnost stmelit skladbu výraznou psychologií, která se odrážela v motivické oblasti, práci s hudební kinetikou a časovým rozložením skladby. Originálně Vetchá uplatnila i názvuky na durmollovou tonalitu a potvrdila svůj nevšední talent. Druhou skladbou byly Výkřiky Tímey Maščákové, které skutečně dostály svému expresivnímu a výtvarně evokativnímu názvu. Hutnější faktura, častější uplatnění glissand, kontrastní rytmické skupiny a důraz na alikvotní barvu jsou součástí její vypjaté hudby, která ukázala místy i svou drsnější a brutálnější výrazovou podobu. Po dvou dámách přišla chvíle pro muže. Jan Rösler představil svou kompozici nazvanou jednoduše Skladba pro trombon, smyčce a bicí nástroje. Sólového partu se ujal výborný pozounista Pavel Debef, kromě smyčcové sekce zvuk skladby výrazně dotvářely perkuse Daniela Bury. Kompozice zaujala ponejvíc zvukovou barvou a jakýmsi tónovým „minimalismem“, který se nejvíc odrážel v sólovém partu, jenž byl utkán z několika málo tónů. Je evidentní, že autorovi nešlo o virtuózní aspekt ani o melodiku, jako spíše o hledání a zjišťování toho, co všechno nástroj po dynamické a zvukové stránce dokáže. Závěr Generace patřil hudbě Bulata Abdurakhimova. Jeho kompozice Symfonic Poem in F přivítala na pódiu největší nástrojové obsazení. Abdurakhimov ukázal v minulosti svůj talent jako nadějný a multižánrový pianista, ale v Ostravě se ukázal také jeho výrazný skladatelský talent. Symphonic Poem zahájila ponurá introdukce, v níž se zvukově spájela flétna, smyčce a arpeggia kytary. Vrstvení napětí, zahušťování faktury a důraz na zvukovou kvalitu mně místy připomněl skladby Luboše Fišera. Kompozice ukázala přirozené hudební cítění, kterému nejde o systémové konstrukce, ale o výsledný účin. Samotná tónina F byla naznačena pouze v basu, další nástroje ji samostatnými hlasy a pásmy obohatily.
Stejně jako v loňském roce musím ocenit kvalitu provedení všech čtyř kompozic. Benda quartet ukázal, že soudobá hudba pro hráče nepředstavuje problém, nýbrž interpretační výzvu, kterou je dobré podstoupit. Spolehlivou hrou zaujal rovněž kontrabasista Jan Dvořák, pianista Jiří Janík, flétnistka Petra Olajcová, trumpetista Tomáš Buček a klarinetista Daniel Svoboda. Své nikoli nepodstatné místo měla v Abdurakhimově skladbě kytara Jakuba Sivka a pod přehledným a soustředěným provedením se podepsal i dirigent Tomáš Stanček.

Nahoru | Obsah