Hudební Rozhledy

Festival komorní hudby Kutná Hora 2019

Julius Hůlek | 08/19 |Festivaly, koncerty

Letošní již dvanáctý ročník Festivalu komorní hudby Kutná Hora (1. – 9. 6.) se i tentokrát dramaturgicky opíral o uvedení děl významných zjevů světové a české hudby, přičemž rozhodující motivaci ani nemusela hrát okolnost jejich jubileí. O to větší důraz byl kladen na aspekt monografický. Leoše Janáčka ještě před zahajovacím koncertem připomenula originální stylizace Listy důvěrné v podobě úryvků různých Janáčkových textů přednesených hercem Josefem Somrem za klavírního doprovodu Terezie Fialové. Program vlastního zahájení festivalu tvořily vrcholné koncertantní skladby Ludwiga van Beethovena. Následovala komorní tvorba Johannesa Brahmse, zvláště jeho odkaz klavírní. V rámci festivalu se také úspěšně prezentovaly regionální soubory – Musica Minore z Valašských Klobouk a kutnohorský Učitelský smíšený pěvecký sbor Tyl a studentský sbor Gaudeamus, jež provedly komorní kantátu současného lotyšského autora Pēterise Vaskse na text Matky Terezy v rámci symbolicky nazvaného koncertu Okna v sousedství děl Petra Ebena a Dmitrije Šostakoviče. Ebenovy skladby – varhanní Prolog a Okna pro trubku a varhany s trumpetistou Markem Zvolánkem a Michaelou Káčerkovou u varhan – byly pochvalně reflektovány skladatelovým synem Kryštofem Ebenem přítomným v publiku.

Nebývale vynalézavý přístup projevili zahraniční umělci, houslistka Corinne Chapelle a klavírista Konstantin Lifschitz, když interpretačně střídavě propojili jednotlivé věty Bachových Sonát pro housle a klavír a druhé řady Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku do jediného kompaktního celku.
Spiritualita, umocněná navíc experimentem, našla rovněž uplatnění v projektu Folk, klasika anebo fúze? multižánrové umělkyně Gabriely Vermelho a její skupiny GaRe už v Preludiu prvního festivalového dne. Naopak poslední den festivalu, již tradiční Postludium, poskytlo jedinečný zážitek z poslechu skladeb pro sólové violoncello, sólové housle a duo obou nástrojů Johanna Sebastiana Bacha a Maurice Ravela.
Naše recenze se zaměří na poslední, závěrečnou třetinu festivalové dramaturgie, věnované z hlediska stylového i interpretačního navzájem velice různorodě zastoupeným žánrům komorní hudby. Vyšlo jako optimální řešení, když ve večeru věnovaném odkazu Antonína Dvořáka a proslulého, dnes nejvíce hraného argentinského skladatele minulého století Ástora Piazzolly (6. 6.) odpadlo provedení původně plánované první řady Dvořákových Slovanských tanců v originální verzi pro čtyřruční klavír. V první polovině programu je nahradilo šestidílné Klavírní trio, op. 90 „Dumky“ téhož autora. Tím, díky Terezii Fialové (klavír), Romanu Patočkovi (housle) a Jiřímu Bártovi (violoncello), došlo k naprosto jedinečné možnosti srovnání časově, stylově i zeměpisně vzdálených, a přece v lecčems až překvapivě spřízněných tvůrčích projevů reprezentovaných vedle Dvořáka Piazzollovým cyklem Čtvero ročních dob v Buenos Aires. Na prvním místě budiž řečeno, že provedení obou děl jednotila vzorná interpretace, zvláště po stránce proporčně akustické vyváženosti, která je hlavním úskalím žánru klavírního tria. Oba autoři byli především geniálními instrumentátory a melodiky – právě tyto obsahově transparentní rysy přímo burcovaly interprety k vskutku kreativním výkonům. R. Patočka s J. Bártou dokonale ladili intonačně i výrazem, nehledě na individuálně tvořivou iniciativu zejména v Piazzollovi. Samostatným, ale také maximálně ohleduplným partnerem jim byl klavír T. Fialové. Právě v kolektivní spolupráci se náležitě projevila a zúročila dosavadní, již mnohaletá vzájemná zkušenost zúčastněných interpretů. Zatímco v muzikantsky temperamentním ztvárnění Dvořáka převažovala jak líbeznost, tak muzikantsky relativně uměřený drajv, pak v Piazzollovi se výrazové kontrasty náležitě prohloubily a vyústily až drasticky vypjatými, neodolatelnými momenty. Světově proslulý klavírista Lukáš Vondráček (32) svůj loňský slib dodržel a do Kutné Hory letos opět zavítal, aby tu vystoupil s nejen interpretačně, ale i dramaturgicky až překvapivě účinným, ba dokonce v optimálním smyslu slova efektním programem (7. 6.). Úvodní Sonáta pro klavír č. 10 C dur (KV 330) Wolfganga Amadea Mozarta transparentně poukázala na nepřekonatelný, ovšem v pozitivním významu uplatněný detailismus diferencovaného úhozu v porovnání obou rukou i v agogice; nádherný příklad umění, jak z prostinké prostřední věty učinit skutečnou „záležitost“. Poslední třetí věta nabídla kontrast vedoucí od šetrné dynamiky k výrazovému dojmu takřka beethovenovskému. Následující Dětské scény, op. 15 Roberta Schumanna naprosto překonaly vzorec vzorně prokresleného cyklu třinácti obrázků či scenérií a svět biedermeieru nechaly daleko za sebou. Vondráčkovo pojetí bych charakterizoval co do podrobností i dramatické velkorysosti jako narativně propracované podání příběhu, v němž brzy poté, kdy vyprávění skromně začne, dochází k překvapivému zvrásnění, a hlavně charakteristickému neklidu, provázenému tu zcela mírným, tu radikálním napětím. Ovšem roli skutečného interpretačního skvostu sehrála druhá polovina večera po přestávce, věnovaná pouze českému klavírnímu umění. Zvlášť záslužné bylo provedení zřídkakdy slýchaných třívětých Vzpomínek, op. 6 Vítězslava Nováka. Toto rané Novákovo dílo zůstává pro klavíristy trvalou výzvou a L. Vondráček ji nejen splnil, ale i překonal – počínaje neklidem první věty přes výrazovou a virtuozitou překypující větu druhou až po kontrast velkorysé gradace, prudkost i hravost finále. Píseň lásky, op. 7 Josefa Suka, opět rané dílo svého autora, nadchlo vláčnou klavírní melodikou, smělým výrazovým obloukem a různorodostí stylizace. Na závěr publikum s nadšením vyslechlo a aplaudovalo výběr tří z druhé řady Českých tanců – Cibulička, Hulán, Skočná – Bedřicha Smetany. Protagonista večera tu stanul na samém vrcholu mistrovství smetanovské klavírní stylizace.
Závěrečný festivalový koncert (8. 6.), tak jako předchozí dva situovaný do chrámu sv. Barbory, byl skutečným galavečerem, neboť kromě jiného demonstroval mistrovství komorní souhry a virtuozity jak v oboru dechových, tak smyčcových nástrojů, navíc prostřednictvím nevšedních kompozic svého druhu. Nejdříve Serenáda pro dechové nástroje č. 11 Es dur (KV 375) Wolfganga Amadea Mozarta dala prostřednictvím souboru PhilHarmonia Octet Prague nahlédnout do světa dobově proslulého žánru tzv. dechové harmonie s párovým obsazením nástrojů, jenž ve své době výrazně spoluurčoval charakter vídeňského klasicismu. V technicky i výrazově důkladně propracovaném podání vynikal podíl prvního hoboje reprezentovaného Vilémem Veverkou, zároveň účinným lídrem skvělého kolektivu. Zcela zvláštní lahůdkou po poslechové i poznávací stránce se stalo provedení třívětého Smyčcového kvintetu A dur „Kreutzer“, op. 47 Ludwiga van Beethovena, který ovšem není ničím jiným než úpravou známé Beethovenovy houslové Kreutzerovy sonáty. Roman Patočka a Matouš Pěruška (housle), Karel Untermüller (viola), Kristina Vocetková a Jiří Bárta (violoncello) v souhře i individuální iniciativě podali obdivuhodný výkon, plný napínavého děje i instrumentačních zvláštností, přičemž posluchač mohl nabýt oprávněného názoru, že poutavost „kvintetové“ verze předčí autorský originál. Aby zvláštnostem bylo do třetice učiněno zadost a celý festival náležitě vyvrcholil, dramaturgie na závěr zařadila v podstatě neznámou čtyřvětou Serenádu pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44 Antonína Dvořáka, slavnostně působivou, místy uměřeně dramatickou i selankovitou kompozici, která nezapře sousedství Slovanských tanců.

Nahoru | Obsah