Hudební Rozhledy

Láska ke třem pomerančům jen napůl

Helena Havlíková | 10/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Lásku ke třem pomerančům zkomponoval Sergej Prokofjev po svém (sovětskými úřady schváleném) odjezdu do Spojených států pro chicagskou operu, kde měla premiéru v roce 1921. Základem libreta je Mejercholdova adaptace pohádkové grotesky italského dramatika Carla Gozziho, který v ní prostřednictvím postav komedie dell’arte chtěl zesměšnit své literární konkurenty, například Carla Goldoniho. Ve své Krátké autobiografii ale Prokofjev popřel, že by mu v tomto díle šlo o posměch, provokaci nebo grotesku, s níž by se vysmíval obecenstvu, opeře nebo těm, kdo nemají smysl pro humor – prý nechtěl napsat nic víc než zábavnou operu. Láska ke třem pomerančům odráží umělecký kvas avantgardy 20. let a Prokofjev v něm s odlehčenou nenuceností a kompoziční zručností kombinuje nejrůznější hudební styly od přehledného klasicismu přes impresionistickou lyriku po brutální futurismus v pestré paletě hudebních barev a energicky tepajícího rytmu.

Děj je bláznivý. Operu uvádí hádka zastánců různých divadelních žánrů (podobný princip použil Richard Strauss v Ariadně na Naxu). Příběh se pak točí kolem hypochondrického Prince, kterého má šašek Truffaldino vyléčit smíchem. Sotva se mu to podaří, Prince očaruje kouzelnice Fata Morgana tak, že zahoří neodolatelnou touhou po třech pomerančích, které ovšem střeží zlá Kuchařka. S pomocí čaroděje Celia Princ i Truffaldino překonají žízeň na poušti i další úklady a operu uzavírá svatba Prince s milovanou princeznou vysvobozenou z jednoho z pomerančů.
Režisér a choreograf inscenace Radim Vizváry, jehož doménou je pantomima, jako by příliš uvěřil Prokofjevově vlastní charakterizaci své opery. Omezil se na pouhou zábavnost. Nechal se unést svým nesporným talentem pohybové imaginace, s níž rozpohyboval především sbor, a spokojil se s mišmašem scén rozehraným na vnějškový efekt. Využil, či spíše zneužil, že opera svou pohádkovou bizarností otevírá prostor pro cokoli. Takže v kostýmech Natalie Kitamikado může mít Princ americké kovbojské boty a klobouk a zároveň husarský kabátek jako příslušník carského vojska nebo Michael Jackson a k tomu červené brýle, nejspíš mámení (vždyť ruský skladatel psal pohádkovou operu podle italského námětu pro americké publikum). Kouzelník Celio zase může připomínat Gandalfa z Pána prstenů nebo Čaroděje z Harryho Pottera, Kuchařka (pojatá jako travesti role obsazená basistou) je obdařena hned třemi ňadry a zlá kouzelnice Fata Morgana může být za rockovou dámu v černém. A je na vkusu diváků, nakolik jsou pro ně vtipné pomeranče v podobě obřích ženských ňader, ve kterých jsou ukryté princezny. Pokud pojetí prostoru jako soudu mělo „přeznačkovat“ Prokofjevovu parafrázi komedie dell’arte na souboj mezi dobrem a zlem, postavy, jejichž rodokmen se táhne až k artušovským legendám, se takovému zjednodušení vzpírají. Vizvárymu se celek rozpadal do nesourodého pelmelu.
Své choreografické zkušenosti Vizváry uplatnil tak, že vlastní opera zůstala v pozadí. Do inscenace multifunkčně implantoval akrobaty Losers Cirque Company (akcentoval je už ve své choreografii do Špinarovy režie Brittenovy opery Billy Budd). Nicméně toto novocirkusové uskupení na sebe strhává pozornost dynamikou své brilantní akrobatické exhibice na úkor ostatních postav a situací.
Dirigent Christopher Ward, který v Národním divadle už nastudoval Brittenova Billyho Budda, prokázal mnohem větší pochopení pro Prokofjevův kompoziční styl. I tentokrát rozehrál partituru s jiskrou stylových kontrastů v široké škále výrazu, byť Orchestr Národního divadla k méně silné dynamice nepřiměl. Zněl místy příliš hřmotně, a parádní Marš provázející královské scény tak působil zatěžkaně.

Sólisty ovšem vedl Ward po hudební stránce s přehledem. Tenorista Aleš Briscein vystihl vývoj Prince od ukňouraného hypochondra, kterého výstupy kejklířů nudí a rozesměje ho až pád zlé Faty Morgany, po láskyplného milovníka své vytoužené princezny – ta byla v podání Marie Fajtové vskutku půvabná se zvonivým sopránem. Ačkoli by šašek Truffaldino mohl skýtat spoustu příležitostí ke komice a Jaroslav Březina má k takovým rolím vedle pěvecké všestrannosti dar humoru, Vizváry mu nad rámec fádního pitvoření příliš nepomohl. Zdeněk Plech využil svůj buffo bas výrazněji v travesti roli směšně hrozivé Kuchařky než jako ustaraný Král. S dvojrolemi intrikánek a princezen, které zemřou žízní, si díky vyrovnanému mezzosopránu poradila suverénně Jana Sýkorová, zatímco Andrea Tögel Kalivodová ve snaze o patetickou nadsázku nepotlačila nadměrné chvění svého hlasu. Jako zlá čarodějnice Fata Morgana se s přesnou dávkou suchého humoru uplatnila Eva Urbanová. Z mnoha dalších rolí svůj debut v Národním divadle skvěle využil Csaba Kotlár coby „ďábelský“ Farfarello, který se pohybově dokázal zapojit mezi akrobaty.
Ani ne měsíc před pražskou premiérou Lásky ke třem pomerančům jsme díky streamu přímého přenosu ze Stuttgartu mohli vidět tamní novou inscenaci. Axel Ranisch, režisér v Německu oblíbených televizních dětských seriálů, ji pojal jako videohru „Orange Desert III“ s reminiscencí její podoby z 90. let na počítačích Commodore 64 s rozostřenými pixely. Desetileté holčičce s joystickem v ruce se ale hra postupně vymkne, sama se stává součástí dystopického světa ovládaného v tu chvíli zlou čarodějnicí Fatou Morganou a snaží se zachránit nejen postavy hry, ale i samu sebe. Jakkoli ani ve stuttgartské inscenaci nebylo po komedii dell’arte ani památky, projekce imitující počítačové hry a pestré kostýmy z opery udělaly dobrodružnou podívanou pro celou rodinu s mírně zdviženým prstem nad riziky závislosti na počítačových hrách.
Když pražské Národní divadlo v roce 1963 uvedlo Lásku ke třem pomerančům v českých zemích vůbec poprvé (ve Smetanově divadle v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce a v režii Georgije Pavloviče Ansimova), inscenace se stala mimořádnou událostí Pražského jara, navíc v rámci cyklu s dalšími Prokofjevovými operami. A dnes se nám zdá téměř neuvěřitelné, že Prokofjevovy opery u nás patřily od konce 50. let do 80. let k běžné součásti repertoáru našich divadel, v jedné sezoně některou z nich nastudovalo i pět souborů. Také tentokrát byla premiéra Lásky ke třem pomerančům součástí tohoto renomovaného festivalu. Mimořádnou událostí se ovšem nestala.

Praha, Národní divadlo – Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům (L’amour des trois oranges). Hudební nastudování Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado, animace Kateřina Karhánková, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Marek Zelinka, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 16. 5. 2019.

Nahoru | Obsah