Hudební Rozhledy

Rozpohybované obrazy Charlotte Salomon

Helena Havlíková | 10/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Na Nové scéně v Praze (1. a 2. 7.) a na festivalu Smetanova Litomyšl (5. 7.) byl uveden mezinárodní divadelní projekt Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy, kterého se přede dvěma lety produkčně ujalo torontské Divadlo želva / Theaturtle. Jeho iniciátorkou je britská scénografka a režisérka Pamela Howard. Známe ji i u nás nejen ze scénografické přehlídky Pražské Quadriennale, ale také díky jejím nápaditým režiím Ženitby Bohuslava Martinů a Janáčkových Výletů pana Broučka do Měsíce v Brně. Tým Pamely Howard pro Charlotte dále tvořil libretista Alon Nashman, kanadský performer a spisovatel, a český skladatel Aleš Březina.

Inscenace je pojmenována po Charlotte Salomon (1917–1943). Byla (vedle u nás známější Anny Frankové) další z židovských německých dívek, které dospívaly v době pronásledování Židů po nástupu nacismu a za druhé světové války zahynuly v německých koncentračních táborech. Charlotte Solomon se vyjadřovala především výtvarně a svůj život shrnula do obrazového deníku 769 kvašů s názvem Život? nebo divadlo? Charlotte bystře a občas s až nadrzlými komentáři popsala nejen dětství v zámožné rodině berlínského chirurga, nacistické perzekuce, ale i utajované rodinné tragédie, po smrti matky druhý otcův sňatek se slavnou operní divou Paulou Lindberg, která se zapletla s ministrem propagandy, aby zachránila svého muže. Přiznala i situaci, kdy sexuální obtěžování svého dědečka vyřešila tím, že ho otrávila omeletou. V obrazech také vyjádřila svou touhu umělecky se prosadit a svěřila se i se svými erotickými sny. Nakolik jsou její obrazové deníky věrohodné, není podstatné, nesporná je jejich umělecká kvalita a reflexe šílenosti zvrácené doby. Výstavy a publikace jejích obrazů se, počínaje šedesátými lety, staly uměleckou senzací, vznikla podle nich řada divadelních inscenací, filmů, baletů a knih.
Další část názvu inscenace odkazuje na tři barvy, které Charlotte při malování svých kvašů používala – červenou, žlutou a modrou. A východiskem pro přístup Pamely Howard k převedení kvašů Charlotte do divadelního tvaru byly texty a hudební odkazy, které Charlotte na své obrazy vpisovala. Do názvu svého cyklu připojila slovo singespiel (s vloženým „e“), odkazující na singspiel, tedy hru se zpěvy. Tento žánr se stal pro tvůrce inscenace východiskem pro střídání hudebních a pěveckých čísel s dialogy (jakkoli ho v podtitulu označili jako komorní operní muzikál).
Aleš Březina však až příliš potlačil vlastní invenci, která směřuje k muzikálově odlehčenějšímu stylu, ve prospěch hudební ilustrace scén. Výsledkem je umné pasticcio pro čtveřici hudebníků na scéně v obsazení klávesy, trubka, klarinety a violoncello. Pasticcio by mohlo docela dobře sloužit i jako poslechový test z dějin hudby: zazní útržky z Bizetovy Carmen, z Gluckova Orfea, z Wagnerovy jízdy Valkýr, z Johanna Sebastiana Bacha, ze Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Použil také kabaretní popěvky, názvuky jazzu nebo klezmeru, koloraturní árie, tyrolskou písničku.
Pamela Howard ovšem kopie Charlottiných obrazů ve výtvarném konceptu nepoužila – i kvůli drahým autorským právům, které ke kvašům vlastní amsterdamská Nadace Charlotte Salomon. Podobně jako Charlotte prostřednictvím štětce, Howard prostřednictvím divadelních prostředků na scéně s interiérem pokoje v Amsterdamu, kde se rodina za války ukrývala, ve vlastní interpretaci rozehrála a propojila v devatenácti scénách s prologem a epilogem vybrané okamžiky ze života senzitivní dívky dospívající v komplikovaných rodinných vztazích v době nacismu.
I když většina herců, kteří v inscenaci vytvářejí i několik rolí, má muzikálové zkušenosti, v krátkých prezentacích stihli jen načrtnout základní charakteristiky postav z Charlottina okolí a mezzosopranistka Ariana Chriss měla k hlasu operní divy Pauly Lindberg dost daleko. Herečka a frontmanka electro-pop kapely Ghost Caravan Shaina Silver-Baird, typově skvěle vybraná pro titulní roli, zpodobnila Charlotte jako křehkou i vzpurnou holku, dívku a mladou ženu s pronikavým pozorovacím talentem a zranitelností bohatého vnitřního světa představ vtipně humorných i nepříjemně výstižných.
Projekt Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy považuje Pamela Howard za svůj nejvýznamnější: „Je o moci umění. I když Charlotte v pouhých 26 letech zavraždili v koncentračním táboře v Osvětimi, umění se zabít nedá.“ I když sílu autenticity Charlottiných kvašů jejich převedení do divadelní podoby nemělo, stala se inscenace významným poselstvím a mementem pro naši současnost.

Praha, Národní divadlo – Aleš Březina, Alon Nashman a Pamela Howard: Charlotte: A Tri-Coloured Play with Music (Tříbarevná hra se zpěvy). Hudební nastudování Peter Tiefenbach, režie a scéna Pamela Howard, kostýmy Danielle Levy, choreografie Marie-Josér Chartier, světelný design Patrick Lavender. Hostování kanadského divadla Theaturtle. Psáno z prvního představení 1. 7. 2019, Nová scéna.

Nahoru | Obsah