Hudební Rozhledy

Julietta – sen o lásce Bohuslava Martinů

Karla Hofmannová | 12/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Premiéra 11. 4. 2019 v ostravské opeře byla o snech, vzpomínkách a o nedosažitelné touze a lásce. Juliettu Bohuslava Martinů, surrealistickou operu o pomíjivosti všeho a především lidské paměti, spletenou z pavučin a světla, uvedli na jeviště divadla A. Dvořáka v Ostravě režisérské duo SKUTR a dirigent Jakub Klecker.
Paříž na konci 30. let minulého století byla pro české umělce velkou inspirací a Bohuslav Martinů nebyl výjimkou. Jeho Julietta vznikla právě zde, je jeho osmou operou a pražské Národní divadlo ji ještě před válkou v roce 1938 stačilo uvést. Inspirací byl surrealismus a impresionismus, náplní vlastní vnitřní prožitky, spekuluje se o autobiografii. Balancování na hranici snu a skutečnosti, touhy, nespolehlivosti a pomíjivosti lidské paměti, to vše podloženo křehkou a při tom naléhavě emotivní hudbou činí z Julietty výjimečný operní titul.

Jeho inscenace není jednoduchá, připouští sice mnohé přístupy, ale především vyžaduje imaginaci a snovou křehkost. Režijní duo SKUTR, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, kterým byla realizace svěřena, se rozhodli pro pohled poněkud drsnější, s dávkou hravosti i recese. Do týmu měli scénografa Martina Chocholouška, který zvolil funkcionalistickou scénu, strohou a neosobní, v barevnosti černá, bílá, šedá, od které se odráží všechny nakupené a prosazující se barevné snové postavy a výjevy. K „odkrytí karet“ dochází již na počátku opery. Hlavní postava, cestující knihkupec Michel, přichází na nádraží v pyžamu a bos a na pyžamu má rozepnutý kabát. Je to jasný vzkaz pro diváka – ještě jsem se neměl čas probudit, jsem někde na půl cesty mezi snem a realitou. Překvapením je, že do role je obsazen tenorista Luciano Mastro, až dosud využívaný do italských, především veristických oper pro italskou hlasovou školu bel canta, s velkým volumenem a průrazností, rodem Ital. V roli ovšem přišel na jeviště herec v civilu, který jako by vypadl z oka činohernímu herci Ondřeji Vetchému, jehož gesta i mimiku také převzal. Mate diváka také skvělou češtinou s precizní deklamací a jeho práce s hlasem je zde spíše deklamační. Je to neuvěřitelná proměna, která pěvce představila v úplně jiné rovině. To, že je až příliš realistický, téměř detektivní, ho klade do protikladu s ostatními postavami, se kterými se potkává, což nevadí, jen potvrzuje režijní záměr. Podívat se na inscenaci s odstupem a z nadhledu současného racionálního člověka. Že se vytrácí snovost a poetičnost, to je daň zvolenému pojetí. Bílé zářivky a kužely reflektorů do očí publika zabíjejí veškerý sen, spíš navádí do nějaké léčebny.
Snový a poetický moment je scéna s klavírním křídlem, které vláčí sem a tam po scéně basista Jan Šťáva v roli trestance. Překlopením křídla na bok vzniká secesní obraz, neboť sklopená deska je porostlá trávou a květinami a Julietta se zjevuje za strunami na pozadí. Obraz hodný francouzských impresionistů, nicméně jsem se neubránila jakémusi dejà vu. Julietta je bytost rozpolcená a rozmarná, vznášející se a přitom tak skutečná. Její žlutá róba je náležitě obnošená a ušmudlaná, přesto dává roli patinu a styl. Kateřina Kněžíková ji vybavila ohebným a svěžím sopránem, plným příslibů a emočních hnutí a křehkostí i zemitostí současně a rozmarnou hravostí. Opera je naplněna spoustou neskutečných a fantaskních postav, které se chvíli zdají být skutečné, aby vzápětí projevily svoji neskutečnou podstatu. Jsou to skvělé herecké studie a příležitosti, které si všichni pěvci náležitě užívali. Postavy zde byly zredukovány a každý herec hraje postav několik. Všichni do nich vkládají maximum a odvádějí výborné pěvecké i herecké výkony. Obchodník se vzpomínkami v podání Jakuba Kettnera, Alžběta Vomáčková hádá z ruky minulost, kancelář pro sny patří Václavu Morysovi, trio obchodnic s ptáky a rybami je skvěle pitoreskní, mladý Arab v podání Markéty Cukrové, komisař a listonoš Ondřeje Koplíka, ti všichni si své role naplno užívali.
Dirigent Jakub Klecker dal hudbě Bohuslava Martinů poetiku a noblesu, lesk i emoční náboj. Snad jen místy byla až příliš konkrétní, a občas proto postrádala snovost a pastelovou barevnost. Sbor evokuje funkci antického chóru, který upozorňuje na protiklad reality a snu oblečením do šedivých kabátů a buřinek. Absurdita a nemožnost se z ní vymanit, sen, ze kterého se nelze probudit. Kupte si vzpomínky, vzpomínky na prodej… vždyť ale tady žádný vlak nejezdí… Ale do Ostravy se přece dá jet i jinak, než vlakem a na Juliettu to stojí za to.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Bohuslav Martinů: Juliette ou la clé des songes (Julietta aneb Snář). Hudební nastudování Jakub Klecker, režie SKUTR, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 11. 4. 2019, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah