Hudební Rozhledy

Salzburger Festspiele Pfingsten 2019

Robert Rytina | 08/19 |Zahraničí

Úvodem
„Jeden Bůh, jeden Farinelli...“ Tak zněl název předmluvy, kterou napsala umělecká ředitelka Cecilia Bartoli do tiskovin, určených pro letošní ročník Salcburského svatodušního festivalu (Salzburger Festspiele Pfingsten). V textu se vrátila k fenoménu, podle nějž tentokrát dostal tento čtyřdenní „předskokan“ Salcburských letních her svůj tematický název. Přehlídka s titulem „Hlasy z nebes“ totiž ve dnech 7.–10. 6. 2019 připomněla zapomenuté pěvecké umění kastrátů, neboli svrchovaných pěveckých hvězd 17. a značné části 18. století. Bartoli se jejich umění i hudbě, která pro ně vznikala, velmi fundovaně věnuje od vzniku svého nahrávacího a koncertního programu Sacrificium před deseti lety. „Sluší se vůbec připomínat hudební estetiku, vykoupenou tak krutými obětmi?“, ptá se Bartoli a zároveň si i odpovídá: „O historii kastrátů a jejich utrpení je rozhodně třeba vědět. A s tímto vědomím je pak třeba hledět i na onu hudbu plnou nevšední krásy a vášnivosti, kterou pro tyto pěvce komponovali často ti nejvýznamnější skladatelé.“

Do světa dávných hlasových virtuosů zavedla Cecilia Bartoli návštěvníky svatodušního (nebo též letnicového) festivalu prostřednictvím více než bohatého programu. Přehlídka začala v pátek 7. 6. premiérou nové inscenace Händelovy Alciny v Haus für Mozart (podrobněji se této produkci budeme ještě věnovat.). Druhý den pokračovala veřejnou debatou s kontratenoristy a hudebními znalci právě o otázce kastrátů, dále koncertním provedením opery Polifemo Nicoly Porpory s Yuriyem Mynenkem, Maxem Emanuelem Cencicem, Julií Lezhnevou a dalšími hvězdami ve Felsenreitschule, a konečně galakoncertem Farinelli & Friends v Grosses Festspielhaus. Cecilia Bartoli, Rolando Villazón, Patricia Petibon, Vivica Genaux, Philippe Jaroussky a další zde vzdali hold pěvci, jehož jméno je pro výraz „kastrát“ téměř synonymem. V neděli bylo možné zhlédnout nejen reprízu Alciny, ale také oratorium Antonia Caldary La Morte d’Abel, Stabat mater skladatele Arva Pärta nebo speciální projekci filmu Farinelli. V pondělí 10. 6. zakončilo festival uvedení slavného Stabat mater Giovanniho Battisty Pergolesiho v podání Cecilie Bartoli a Franka Fagioliho, následované ještě v salcburském Dómu koncertem z děl, vytvořených Palestrinou, Lassem a dalšími pro Sixtinskou kapli ve Vatikánu.

Alcina Georga Friedricha Händela
Vraťme se však ke středobodu festivalu, kterým byla jako vždy nová scénická operní produkce. Co o aktuálním titulu soudí opět sama Bartoli? „Händelova Alcina je rafinovaná kouzelnice a zároveň svůdná a vášnivá milenka. Sice si umí svou moc i štěstí náležitě užívat, ale její láska způsobuje obecně tolik utrpení, že o své nadpřirozené schopnosti nakonec přijde. Role patří mezi pěvecky i herecky nejtěžší, které kdy autor napsal, kromě hudby pro hlavní hrdinku je tu ale dost prostoru i pro vyniknutí všech dalších postav. Například úloha Alcinina milence Ruggiera je psaná pro jednoho z největších kastrátů té doby, Giovanniho Carestiniho, a nároky na ni tomu také odpovídají.“
Po Giuliu Ceasarovi z roku 2012 (záznam z této produkce vyšel i na DVD) a Ariodantovi z roku 2017 (vzpomínáte ještě na charakteristické fotografie Cecilie Bartoli sice v ženských šatech, ale zato s mocným plnovousem?) je tak Alcina z roku 1735 už třetí händelovskou inscenací festivalu s jeho uměleckou ředitelkou v jedné z hlavních rolí. Nejbližší spolupracovníky si Bartoli vybrala mezi těmi už osvědčenými: dirigent Gianluca Capuano nastudoval s orchestrem Les Musiciens du Prince-Monaco už zmíněného předloňského Ariodanta, zatímco režisér Damiano Michieletto stál i za půvabnou festivalovou produkcí Rossiniho Popelky z roku 2014.
Hned úvodem je třeba říci, že tento inscenační tým splnil všechna očekávání, která se k němu upínala, vrchovatou měrou. Damiano Michieletto umístil děj legendy o krásné čarodějnici, jež na tajuplném ostrově proměňuje své milence ve stromy a zvířata, do vstupního sálu luxusního hotelu. Zde se sice příchozí mohou bez potíží ubytovat, ale s odchodem už je to o poznání horší… Ve zvoleném interiéru (scéna Paolo Fantin, světla Alessandro Carletti, videoprojekce rocafilm) pak režisér rozehrává velkou vizuální podívanou, jíž vévodí velká otočná skleněná stěna, schopná podle potřeby rozdělit prostor na dva různé světy. Ve „světě za stěnou“ se odehrávají znepokojující obrazy, ztvárněné mužskými tanečníky neboli bývalými Alcininými milenci, zatímco v popředí sledujeme milostné a vztahové peripetie ústředních postav. Titulní kouzelnice samozřejmě ovládá dění v hotelu podle libosti, ale přesto ani ona není imunní vůči nejrůznějším obavám. Tou první je strach ze stáří: skleněná stěna může fungovat i jako zrcadlo (zatímco jiným zrcadlem v jedné z hotelových stěn Alcina na scénu pravidelně přichází a také ji tudy opouští), a právě v něm se čarodějka stále častěji setkává s vlastním nepříjemným obrazem jako velmi staré ženy. Další úzkost pociťuje Alcina při pomyšlení, že by přišla o svou – snad už konečně nalezenou – lásku v podobě rytíře Ruggiera. Obě hrůzné předtuchy se ve finále naplní. Z mladíka Ricciarda, do nějž se po „příchodu do hotelu“ okamžitě zamilovala Alcinina sestra Morgana, se vyklube Ruggierova snoubenka Bradamante, díky níž začarovaný rytíř opět procitne. Ono „procitání“ nápaditě symbolizuje i postupný návrat osob, které přišly do Alcininy říše, oděny do kostýmů od současných civilních oděvů až k bohatě zdobeným renesančním úborům (kostýmy Agostino Cavalca). Když Ruggiero rozbije Alcinino vstupní zrcadlo, zlomí tím naráz všechna kouzla. Čarodějka, potrestaná také rychlým zestárnutím, umírá osamělá ve světě, tvořeném už jen hrozivými kusy střepů, vznášejícími se v prostoru… Michielettova inscenace je zkrátka nejen hodokvas pro oko, ale i psychologicky dobře propracovaná a neméně dobře fungující studie hlavní hrdinky a dalších protagonistů děje.

Partitura k Alcině v sobě skrývá možná tu nejniternější a co do pokusu o charakteristiku postav i nejpropracovanější hudbu, jakou kdy Händel vytvořil. To může být samozřejmě otázkou názoru, nicméně Gianluca Capuano se svým orchestrem přiblížil k téměř ideálnímu potvrzení uvedené charakteristiky. Hráči Les Musiciens du Prince-Monaco v orchestřišti „vykouzlili“ dokonalou zvukovou paralelu ke snovému světu, předváděnému na jevišti. Celkově melancholickou náladu díla podtrhly i skvělé sólové výkony jednotlivých hudebníků, z nichž se sluší konkrétně jmenovat alespoň violoncellistu Robina Michaela, theorbistu Miguela Rincóna, harfenistku Martu Graziolino nebo speciálně hornisty Erwina Wieringu a Emmanuela Frankenberga, kteří předvedli v závěrečné Ruggierově árii Sta nell’ircana pietrosa smysl pro preciznost a intonaci, jaký je opravdu ke slyšení jen zřídka.
Zatímco kouzelnice z názvu opery řešila na scéně mimo jiné i svůj strach ze stárnutí, pak její interpretka, mezzosopranistka Cecilia Bartoli, může pustit ještě dlouho podobné obavy z hlavy. Její hlas zní dosud velmi mladistvě, má stále stejně krásné zabarvení a námaha či jakákoliv fyzická či technická omezení jako by se ho v žádném směru netýkaly. Dva velké Alcininy monology patřily jednoznačně k vrcholům představení a nesmírně věrohodně vyznělo i zpěvaččino herecké pojetí role. Její krutost je zjevně jen zástěrkou, zakrývající ženinu zranitelnost i věčnou nejistotu. V už zmíněné závěrečné scéně umí vzbudit tato Alcina/Cecilia – navzdory vší jevištní stylizovanosti – v divácích skutečný soucit.
Vedle této přece jen vnějškově silné a odhodlané ženy působil její očarovaný milenec Ruggiero v podání kontratenoristy Phillipa Jarousskyho (tedy „nástupce“ legendárního kastráta Carestiniho, pro nějž Händel tuto úlohu vytvořil) mnohem křehčím a bezbrannějším dojmem. Patrně i díky herecky nesnadné roli rytíře, postupně odkrývajícího vlastní minulost a přecházejícího od jednoho osudového vztahu ke druhému, nebyl pěvcův vokální výkon tak suverénní, jak je u něj obvyklé. Přes jistou nervozitu se však jeho technicky výtečně ovládaný kontratenor po většinu večera příjemně poslouchal a tvořil k tmavému mezzosopránu Cecilie Bartoli pozoruhodný kontrast.
V jednom z určujících okamžiků inscenace se na každé straně skleněné stěny objeví dvě milenecké dvojice v prakticky totožné situaci. Na jedné Alcina vášnivě objímá už přece jen váhajícího Ruggiera, zatímco na druhé probíhá stejný děj mezi zamilovanou Morganou a Bradamante v mužském přestrojení. Také tyto role byly výtečně obsazené: sopranistka Sandrine Piau (sama vynikající Alcina z mnoha inscenací) jako Morgana a mezzosopranistka Kristina Hammarsrom coby Bradamante jsou obě zkušenými pěvkyněmi s neomylným smyslem pro händelovský kompoziční styl i jevištní intuicí, díky níž působily obě jejich postavy životně a přirozeně. Znamenitou pěveckou sestavu doplnili ještě tenorista Christoph Strehl jako intrikánský bývalý Morganin milenec Oronte a basista Alastair Miles v roli Bradamantina průvodce a společníka Melissa. Zcela samostatnou zmínku je třeba věnovat desetiletému členu sboru Wiener Sangerknaben Sheenu Parkovi, jemuž byla odvážně svěřena úloha chlapce Oberta, který v Alcinině říši hledá svého začarovaného otce Astolfa. Malý zpěvák přesvědčil o svém nevšedním sopránu a obrovské muzikalitě publikum hned ve třech áriích a právem se stal jedním z hrdinů celé inscenace.
Posluchači přijali festivalovou Alcinu nadšeným mnohaminutovým aplausem vestoje, a podle mého názoru naprostým právem. V době, kdy tato recenze vychází, se už chystají shodně obsazené reprízy v rámci Salzburger Festspiele, takže všem, kteří sehnali vstupenky na některé ze šesti představení v rozmezí 8.–18. 8., srdečně gratuluji.
V příštím roce hodlá Cecilie Bartoli věnovat další ročník Salzburger Festspiele Pfingsten památce nanejvýš pozoruhodné osobnosti. Francouzská operní pěvkyně a hudební skladatelka Pauline Viardot-García, mladší sestra slavné Marie Malibran, žila v letech 1821–1910 a stala se múzou mnohých velkých umělců své doby. Pod poetickým sloganem „Barva času“ tak na její počest zazní v nové inscenaci Donizettiho opera Don Pasquale (v hudebním nastudování Gianluky Capuana a v režii osvědčené dvojice Moshe Leiser a Patrice Caurier v ní vystoupí Cecilia Bartoli, Javier Camarena, Peter Kálmán a Nicola Alaimo), nevšedním zážitkem bude určitě i Berliozova úprava Gluckova Orfea a Eurydiky s Mariane Crebassou a Adrianou Chuchman v titulních rolích a s režií, choreografií, scénou, kostýmy a osvětlením (!) taneční legendy Johna Neumeiera. V dalších koncertech a dalších doprovodných programech vystoupí například dirigent John Eliot Gardiner se svým tělesem Orchestre Révolutionnaire et Romantique, houslista Maxim Vengerov nebo mezzosopranistka Vivica Genaux. A nezapomeňte, že svatodušní svátky jsou jako ty velikonoční pohyblivé, takže další letnicové setkání s Cecilii Bartoli proběhne už od 29. 5. do 1. 6. 2020.

Salzburger Festspiele Pfingsten 2019 – Georg Friedrich Händel: Alcina. Hudební nastudování Gianluca Capuano, režie Damiano Michieletto, scéna Paolo Fantin, kostýmy Agostino Cavalca, osvětlení Alessandro Carletti, video rocafilm, choreografie Thomas Wihlem, sbormistr souboru Bachchor Salzburg Markus Obereder. Premiéra 7. 6. 2019, Haus für Mozart.

Nahoru | Obsah