Hudební Rozhledy

Jedna Abigaille a tři Nabuccové

Robert Rytina | 12/19 |Zahraničí

O Verdiho opeře Nabucco jsem referoval naposledy před rokem ve spojitosti s novou inscenací Státní opery v Praze. Článek se týkal především režiséra, jímž nebyl nikdo menší než José Cura. Text začínal těmito slovy: „Tenorista, dirigent, skladatel, aranžér, manažer, fotograf, pedagog, režisér, scénograf a světelný designer. Zapomněl jsem na něco?“ Ve chvíli, kdy mám sdělit své dojmy z aktuální produkce téže opery v Semperově opeře v Drážďanech (premiéra 25. 5. 2019), považuji za úsměvné, že v centru pozornosti by měla tentokrát stanout osobnost, před jejíž uměleckou univerzálností poněkud bledne i uvedený soupis Curových aktivit. Dříve tenorista, momentálně barytonista, klavírista, dirigent, manažer, intendant, organizátor, spisovatel... zkrátka a dobře: Plácido Domingo.

Právě tato všudypřítomná legenda klasické hudby kupodivu na tak prestižní scéně, jakou je ta drážďanská, dosud nikdy nevystoupila (zatímco jen letos se to nečekaně podařilo hned dvěma českým tenorům – na jaře tu zpíval Jeníka v Prodané nevěstě Richard Samek a jen několik dní před Domingem se zde představil v roli Paula v Korngoldově Mrtvém městě i Aleš Briscein). Další z divadel, které Domingo za svou neuvěřitelnou šedesátiletou kariéru hodlal dobýt, ho tedy přivítalo v jedné z jeho velkých barytonových rolí, a to právě jako titulního hrdinu Nabucca. Zajímavé je, že inscenace primárně pro Dominga nevznikla – v prvních květnových představeních zpíval babylonského vojevůdce Andrzej Dobber – a čekala ho tedy výzva v podobě vstupu do již „rozjetého vlaku“.
Jak to s prvním vystoupením velkého Plácida před vyprodaným hledištěm Semperoper nakonec dopadlo, si nechám s dovolením až na pozdější okamžik, protože očekávaným domingovským sólem se představení 5. 6. 2019 nakonec nestalo. Jak se to přihodilo? Nebojte se, příliš dlouho to napětí protahovat nebudu. Úvodem bych rád zmínil jen několik postřehů k inscenaci režiséra Davida Bösche a jeho spolupracovníka Benjamina Davida. Je vskutku s podivem, že tak myšlenkově plochou koncepci museli vymyslet a zrealizovat hned dva lidé... Nový drážďanský Nabucco je totiž ukázkovým příkladem křečovité jevištní aktualizace, u níž není zřejmé, proč k ní muselo dojít, když tvůrci nedokázali o mnoho víc než horko těžko odvyprávět původní příběh libretisty Temistocla Solery. Ne že bychom podobných případů neznali dost i od nás, ale u zkušeného tvůrce, jakým je Bösch (mimo jiné režisér zmíněné zdařilé produkce Mrtvého města), takové selhání rozhodně překvapí. Židé jsou v jeho koncepci od počátku našimi současníky, kteří na monumentální čtyřpodlažní kovové konstrukci, evokující jak válkou zničené domy z konfliktů na Blízkém východě, tak chrám, který je třeba bránit (scéna Patrick Bannwart), očekávají příchod babylonských okupantů. Ti samozřejmě přijedou ve vojenském terénním automobilu a mají na sobě vojenské uniformy pouštního charakteru (kostýmy Meentje Nielsen). Podle potřeby se pak na obou stranách až do konce mává buď samopaly, nebo noži, jinak se toho na scéně mnoho překvapivého neděje. Abigaille se dokonce později převleče z vojenského stejnokroje do tradičního královského pláště a na hlavu si posadí korunu, snad aby bylo zřejmé, oč se snaží, nebo zkrátka jen proto, že to lépe vypadá... Zajímavějšími okamžiky inscenace je jen obětování býka, jehož babylonští působivě nechají vytáhnout za nohu až ke stropu a jemuž Abigaille osobně prořízne hrdlo (a krev začne náležitě crčet), nebo pojetí zešílivšího Nabucca jako infantilního chlapce, hrajícího si s míčem. Týž Nabucco si ovšem později přestřelí pouta samopalem (!) a na poslední chvíli zachrání svou dceru Fenenu před popravou oběšením, což má obstarat šibenice v podobě dálkově ovládaného stavebního jeřábu na kolečkách (!). Banálních, nejapných či nelogických řešení (proč například zapálí Abigaille chrám, který před tím pokryli její pohůnci transparenty, velebícími jejího boha Baala?) je zkrátka nová inscenace plná, a podle mého názoru sama o sobě Semperově opeře na skvělé pověsti nepřidává.
Ze zcela jiného vesmíru ovšem pochází hudební nastudování a výkony sólistů a sboru. První hostující dirigent Saské státní opery – též čerstvý šéfdirigent BBC Philharmonic Orchestra a zanedlouho též hudební ředitel Teatro Massimo v Palermu – Omer Meir Wellber opět dostál své vynikající pověsti a postaral se o plnokrevné, stylově přesné a dramaticky skvěle vystavěné pojetí. Nevzpomínám si, že bych byl kdy svědkem podobně zdařilého pokusu přistoupit k partituře Verdiho juvenilního Nabucca takto kompaktně a s citem pro hudební agogiku (a to mohu porovnávat například s výkonem Riccarda Mutiho před orchestrem Římské opery). Sächsische Staats-kapelle Dresden pod taktovkou inspirujícího dirigenta potvrdila své vynikající kvality, a už provedení předehry – které naštěstí proběhlo před zataženou oponou – mělo parametry výjimečného koncertního zážitku.
Podobně nadšená slova uznání se nerozpakuji užít ani pro druhé kolektivní těleso, které se na inscenaci podílelo, sbor Sächsischer Staatsopernchor Dresden, připravený sbormistrem Jörnem Hinnerkem Andresenem. Jistě není třeba vysvětlovat významnou úlohu sboru v Nabuccovi, ani fakt, že to rozhodně není jen slavná „sborová árie“ Va, pensiero, sull’ali dorate, v níž se může sbor v tomto díle blýsknout. Drážďanští sboristé jsou nejen výtečně pěvecky „vyladěnou“ sestavou, ale i týmem mnoha schopných a disciplinovaných zpívajících herců. Škoda, že se jim tentokrát kvůli režijní bezradnosti nedostalo takového prostoru jako v jiné „biblické“ produkci této sezony, Schönbergově Mojžíši a Áronovi v režii Calixta Bieita. Přesto to byl právě Staatsopernchor, díky jehož komplexnímu výkonu stálo za to toho večera nejen poslouchat, ale také se dívat. A teď je právě ten pravý čas vrátit se k Plácidu Domingovi... Krátce před představením všechny přítomné v hledišti poněkud znepokojilo prohlášení, že se pan Domingo – především kvůli vysokým teplotám, které právě panovaly, a kvůli jeho s tím souvisejícím problémům s krevním tlakem – necítí zdravotně nejlépe, ale přesto svůj debut v Semperoper neodřekne. A tak se diváci svého hrdiny v neslušivé uniformě a v kanadách, jehož na jeviště přivezl ruský GAZ, skutečně dočkali. Na Domingově vokálním projevu nebyla jakákoliv indispozice zřejmá: jeho hlas zněl ve všech polohách neobyčejně pevně a tremolo, jež přece jen občas zaznělo, už k pěvci v tomto věku zkrátka patří. S důstojností, jaké je snad schopen opravdu jedině Domingo, také umělec prošel chatrným režijním aranžmá od zmíněného příjezdu na scénu až po své velmi autentické zhroucení po zásahu bleskem na konci druhého dějství. O zdárný průběh večera zkrátka očividně nebylo třeba se strachovat. Bohužel jen do chvíle, kdy bylo před začátkem druhé půle oznámeno, že se Mistr opravdu necítí dobře a zbytek představení už nedokončí. Role Nabucca tak byla rozdělena mezi dva protagonisty – zkušeného a v Drážďanech populárního barytonistu Markuse Marquardta, jenž úlohu odzpíval v civilním odění z portálu, a asistenta režie Bernda Gierkeho, který ji v kostýmu „odehrál“. Toto improvizované řešení – až do té doby spíše rezervované – publikum zjevně inspirovalo k většímu uvolnění, a se slyšitelnou diváckou podporou tak duo Nabucců představení zdárně dokončilo.
Důvodů k nadšení z pěveckých výkonů totiž bylo mnohem více. Jeviště zcela ovládla charismatická španělská sopranistka Saioa Hernández, pro níž bylo vystoupení v úloze princezny Abigaille v Semperoper hned trojím debutem: v roli, v tomto divadle a na území Německa. Oslavovaná Odabella z Verdiho Attily z prosince loňského roku z milánského Teatro alla Scala si ovšem suverénně poradila i s hlavní hrdinkou Verdiho Nabucca. Hernández předvedla pravý vokální ohňostroj, ale vytvořila i herecky a výrazově věrohodný portrét mocné intrikánky. Specificky barevným a znělým basem vybavil postavu velekněze Zachariáše zkušený Vitalij Kowaljov (překrásně vyzněly především jeho společné scény se sborem) a luxusního obsazení se dostalo spíše ansámblové roli Ismaela, v níž se zaskvěl tenor Massimo Giordano. Zralý vokální výkon představila také mezzosopranistka Christa Mayer coby Fenena, v menších rolích rozhodně nezklamali Sejong Chang (Baalův velekněz), Simeon Esper (Abdallo) a Tahnee Niboro (Anna).
Nový drážďanský Nabucco tedy potvrdil, že Semperova opera skutečně patří ve svém oboru k evropské špičce, byť – co se týče režijního pojetí – není každý její počin automaticky úspěšný. Stoprocentně zdařilý nebyl ani očekávaný zdejší debut velkého pěvce, nicméně jeho rozhodnutí nedokončit představení lze hodnotit především jako pochopitelné a zodpovědné chování k vlastnímu zdraví i k publiku. Plácido Domingo se totiž určitě ještě s divadlem neloučí, a pokud mohu hovořit sám za sebe, jsem tomu velmi rád. V operním světě bez Dominga bude jednou tak bolestně prázdno, že se onu prázdnotu patrně plnohodnotně nepodaří nikdy vyplnit. Doufám proto, že takové okamžiky přijdou až za velmi, velmi dlouhou dobu.

Dresden, Sächsische Staatsoper (Semperoper) – Giuseppe Verdi: Nabucco (Nabucodonosor). Hudební nastudování Omer Meir Wellber, režie David Bösch, režijní spolupráce Benjamin David, scéna Patrick Bannwart, kostýmy Meentje Nielsen, světla Fabio Antocci, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen. Psáno ze čtvrtého představení 5. 6. 2019.

Nahoru | Obsah