Hudební Rozhledy

Straussova Žena bez stínu

Karla Hofmannová | 12/19 |Zahraničí

Vídeňská státní opera slaví letos 150 let svého založení. 25. 5. 1869 byla otevřena nová budova Vídeňské státní opery. Zněla tu tehdy opera Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Padesát let nato, před sto lety, byla k výročí poprvé uvedena opera tehdejšího ředitele Richarda Strausse na libreto Huga von Hofmannsthala, Žena bez stínu. Opera, která je mytická, symbolická a plná podobenství, jejíž hudba je fascinující a pěvecké party extrémně náročné. Není bez zajímavosti, že v roli Císařovny tehdy vystoupila česká pěvkyně Maria Jeritza.
Vídeňská opera slaví a na své jubileum je pyšná. 25. 5. 2019 na jejím jevišti opět zazněly tóny, které tu zněly před sto lety. Novou inscenaci opery připravili francouzský režisér Vincent Huguet a německý dirigent Christian Thielemann, scéna je dílem Aurélie Maestre. Inscenátoři projevili vzácnou schopnost sladit své inscenační záměry a vytvořit představení vynikající umělecké úrovně, jednotného stylu a odpovídající jak duchu hudby, tak příběhu, který přináší hluboký vhled do podvědomí a psychiky lidí.

Žena bez stínu symbolizuje bytost bez podstaty ženství, bez schopnosti mít děti. Je to dcera krále duchů Keikobalda, kterou v podobě laně zastřelil císař na lovu. Proměnila se v dívku a císař se zamiloval, stala se císařovnou. Má už jen tři dny na to, aby získala svůj stín, proto se svojí chůvou odejdou mezi lidi, aby koupily od nějaké ženy její stín. Přijdou do domu barvíře, jehož žena mít děti může, ale nechce, a proto lehce podléhá svodům šperků, slibům bezstarostného života po boku šarmantního milence (objevil se na scéně úplně nahý, zatímco tenorista zpíval z lóže) a je svolná stín prodat. Proti vůli svého muže, jehož bratři (Jednooký, Jednoruký a Hrbatý) stojí zprvu při něm, později ji chrání před jeho žárlivostí. Z ohně zní něžný sborový zpěv nenarozených dětí a manželova žárlivost zažehává konflikt. Stejně je na tom i císař, který se trápí žárlivostí a ocitá se při hledání svého sokola ve skalách a stává se z něho kámen. Císařovna poznává, že její přání způsobuje neštěstí, a dochází k rozhodnutí, že nechce nic, co by se muselo vykoupit bolestí někoho jiného. Toto sebeobětování je východiskem a cestou k nápravě věcí. Tajemný hlas z podzemí táhne k sobě barvíře a jeho ženu a císařovnu s chůvou zase k ostrovnímu chrámu. Chůva je zde za trest vyhoštěna z říše duchů mezi lidi, císař obživne a císařovna získá stín. Hlasy nenarozených dětí radostně zpívají, stejně jako obě dvojice. Tento poněkud spletitý a fantaskní příběh je v inscenaci málo zřetelný, už délka představení znemožňuje dešifrovat poselství a pohyb účinkujících ve skalách je matoucí. První a druhé jednání je přitom docela realistické, císařovnina ložnice a poté interiér domku barvíře přináší jasnou představu. Ve třetím jednání jsou dominantní skály, jejichž bloky se střídavě na různých místech otevírají jako dveře na balkon, na kterém se objevují protagonisté a nad propastí zpívají. Celkový dojem ze scény plně korespondoval s vyzněním opery a podtrhoval její mystičnost a démoničnost.
Proud hudby je od počátku dynamický a mnohovrstevnatě barevný, jemné melodické celky, jako je píseň sokola či hlasy nenarozených dětí, stejně jako árie Císařovny, postupně narůstají do dramatičnosti a velké hudební plochy nesou pěveckou linku v náročných pasážích. Party vyžadují otevřené, plně znělé a nosné wagnerovské hlasy, schopné dynamických nuancí a udržení dlouhých klenutých frází. Postupné gradace se vzájemně proplétají a jsou podepřeny maximálním obsazením orchestru, ve kterém dominují vedle smyčců především žesťové nástroje a bicí, posazené do prodlouženého orchestřiště pod proscéniovou lóži, které podepírají démonické a mystické vyznění. Je tu mnoho příležitostí pro sólové vstupy nástrojů a také pro volání sokola. Nezvyklé kombinace v instrumentaci vyvolávají barevné obrazy v hudebním proudu, který je nekonečný a plyne ve stálém napětí a v souznění s děním na jevišti. Dirigent měl pečlivě vypočítané gradace do plného zvuku ve fortissimu, aniž by překryl hlasové možnosti pěvců. Ti byli pečlivě vybráni a nejen, že dostáli bravurně svým úkolům, ale jejich hlasy byly velmi dobře sladěné.
V roli Císaře vystoupil americký wagnerovský tenorista Stephen Gould, s temnějším zabarvením hrdinného tenoru dal do projevu vroucnost a pevnost. V roli Císařovny zářila exteriérem i hlasem finská dramatická sopranistka Camilla Nylund. Zpočátku měkký témbr hlasu postupně mohutněl a dostal se do dramatických poloh, aniž při tom ztratil cokoli na šťavnatém a kulatém tónu a na měkkém zabarvení. V roli chůvy excelovala německá pěvkyně Evelyn Herlitzius. Její dramatický soprán má spíše mezzosopránové zabarvení, má však průrazné a jiskřivé výšky, stejně jako znělé spodní polohy. Její výkon byl obdivuhodný zejména v závěru, kdy se projevuje mefistofelsky a za své manipulace s lidmi, které nenávidí, nakonec zaplatí. Hvězdou večera byla bezesporu představitelka Barvířky, švédská sopranistka Nina Stemme. Její výkon byl plný dramatismu a pevných poloh, v závěru dávala vše do výrazu i plnosti hlasu s bezpečnou technikou i se schopností využít všech rezonančních možností. Spolu s představitelem Barvíře Baraka, kterého ztvárnil Wolfgang Koch, bard všech světových operních scén, jehož dramatický baryton obsáhl náročný part v plné šíři, mohutnosti a barevnosti, tvořili pěvecké duo, které je nezapomenutelné a velmi osobité. Z ostatních rolí je nutno vyzvednout představitele postavy Geisterbota, neboť obsazený Sebastian Holecek onemocněl a roli převzal barytonista Wolfgang Bankl, velmi suverénně a bezchybně. Trojici Barakových bratrů zpívali Samuel Hasselhorn (Jednooký), Marcus Pelz (Jednoruký) a Thomas Ebenstein (Hrbatý). Tvořili dobře sezpívané i herecky sehrané trio, které osvěžilo inscenaci. Hlasem sokola za scénou byla s okouzlujícím stříbrným sopránem mladá ruská koloraturní sopranistka Maria Nazarova. Hudební složku plně podpořil výborně sezpívaný sbor, spolu s dětským sborem Operní školy Vídeňské státní opery. Po hudební i vizuální stránce se podařilo na scéně Vídeňské státní opery vytvořit ohromující a monumentální dílo, které pohltí diváka a zanechá v něm trvalý pocit pokory a obdivu k umění celého ansámblu. Jde o kompaktní a stylové provedení, které potvrzuje, že není nutné hledat jiná vyjádření než plně a poctivě naplnit záměry autorů.

Wien, Staatsoper – Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu). Hudební nastudování a dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguert, scéna Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud, světla a video Bertrand Couderc. Orchester der Wiener Staatsoper, Chor der Wiener Staatsoper, Opernschule der Wiener Staatsoper, Das Bühnenorchester der Wiener Staats- oper. Premiéra 25. 5. 2019, psáno z 5. reprízy 10. 6. 2019.

Nahoru | Obsah