Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Claudio Abbado

Jana Vašatová | 10/19 |Studie, komentáře

Claudio Abbado (1933–2014) byl jedním z nejslavnějších, nejoceňovanějších a nejrespektovanějších dirigentů 20. století. Rodná Itálie, kde se proslavil především jako umělecký ředitel operního domu La Scala v Miláně, ho vyznamenala titulem Cavaliere di Gran Croce, velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku, a jmenovala doživotně senátorem.
Výčet míst a předních světových operních domů, kde Claudio Abbado zanechal výraznou uměleckou stopu, je impozantní. Třetina z nich by stačila na světovou kariéru. Působil jako šéf-dirigent London Symphony Orchestra, jako hlavní hostující dirigent Chicago Symphony Orchestra, jako hudební ředitel Vídeňské státní opery, založil a vedl Lucerne Festival Orchestra, byl hudebním ředitelem European Union Youth Orchestra a šéfdirigentem Berlínských filharmoniků.

Narodil se 26. 6. 1933 do vážené a zámožné milánské rodiny. Jeho dědeček působil jako profesor na univerzitě v Turínu a projevoval talent jako amatérský hudebník, otec Michelangelo Abbado byl profesionálním hudebníkem, houslistou a skladatelem. Claudiovým bratrem byl Marcello Abbado; a otec, mj. profesor na Konzervatoři Giuseppa Verdiho, byl jejich prvním učitelem klavíru. Na klavír hrála i matka. Marcello Abbado se stal časem koncertním pianistou a pedagogem na Rossiniho konzervatoři v Pesaru. Jejich sestra také projevovala hudební nadání, ale po svatbě se hudební kariéry vzdala. Z dalšího bratra se později stal úspěšný architekt.
Dětství Claudia Abbada bylo ovlivněno nacistickou okupací Milána a tyto zážitky formovaly Abbadovo antifašistické přesvědčení. Vedle toho tu ovšem byla hudba, ke které stále více směřoval. Navštěvoval představení v La Scale i orchestrální zkoušky v Miláně, které vedly takové osobnosti jako Arturo Toscanini nebo Wilhelm Furtwängler. Později si mnohdy připomínal Toscaniniho neurvalé chování k hráčům v průběhu zkoušek. Další z dirigentů, kteří Claudia Abbada ovlivnili ještě v době jeho raného mládí, byli Victor de Sabata a Rafael Kubelík. K tomu, aby se rozhodl stát se dirigentem, přispělo ovšem více okolností: mj. zážitek z provedení Nocturen Clauda Debussyho, které tehdy dirigoval Antonio Guarnieri. A v patnácti letech pak setkání s Leonardem Bernsteinem, který mu přímo řekl: „Máš dobré předpoklady pro to, aby ses stal dirigentem.“
Pokud jde o další hudební vzdělání, Abbado studoval klavír, skladbu a dirigování na konzervatoři v Miláně; absolvoval s vyznamenáním jako klavírista v roce 1955. Následující rok studoval na doporučení Zubina Mehty na univerzitě ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) dirigování u Hanse Swarowského. Mehta byl tehdy už tři roky Swarowského žákem, a spolu s Abbadem se přihlásili do univerzitního sboru, aby mohli při zkouškách sledovat takové dirigenty, jako byli např. Bruno Walter nebo Herbert von Karajan. Abbado strávil také nějaký čas na Accademia Musicale Chigiana v Sieně.
Dirigentský debut Claudia Abbada se odehrál v roce 1958 v Terstu. Téhož roku v létě zvítězil na dirigentské soutěži Sergeje Kusevického při hudebním festivalu v Tanglewoodu. Z tohoto úspěchu pro něho vyplynula celá řada pozvání k dirigování operních produkcí v Itálii. Roku 1959 řídil svou první operu, byla to Prokofjevova Láska ke třem pomerančům v operním domě v Terstu. O rok později debutoval v milánské Piccolo Scala dirigováním koncertu k 300. výročí narození Alessandra Scarlattiho. V roce 1963 vyhrál Claudio Abbado (spolu s naším Zdeňkem Košlerem) dirigentskou cenu Dimitri Mitropoulose, což mu umožnilo pracovat pět měsíců s Newyorskými filharmoniky jako asistent Leonarda Bernsteina. Abbadův vlastní dirigentský debut s Newyorskými filharmoniky na sebe nedal dlouho čekat – došlo k němu 7. 4. 1963. O dva roky později se představil na RIAS Festivalu v Berlíně; na základě tohoto vystoupení ho Herbert von Karajan pozval na festival do Salcburku, kde Abbado provedl s Vídeňskými filharmoniky Mahlerovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení.“ Byla to vůbec léta Abbadova pronikání na světová pódia a ke světovým orchestrům. Roku 1965 dirigoval poprvé ve Velké Británii, a to Hallé Orchestra, a rok na to už stanul poprvé před London Symphony Orchestra.
V profilu Claudia Abbada najdeme v jeho uměleckých počátcích i tři roky, kdy se věnoval komorní hudbě. A přestože později byla jeho doménou hudba romantismu, tíhnul od počátku i k hudbě soudobé. V březnu 1965 nastudoval v milánské La Scale světovou premiéru opery Atomtod svého vrstevníka Giacoma Manzoniho. Rok nato vystoupil poprvé na Pražském jaru, kde se Symfonickým orchestrem Čs. rozhlasu a Pěveckým sborem Čs. rozhlasu provedl mj. československou premiéru kantáty skladatele Luigiho Nona Il canto sospeso. Abbado také, věrný svému sociálnímu smýšlení, usiloval spolu se skupinou uměleckých přátel, k nimž patřili mj. Luigi Nono a Maurizio Pollini, o zpřístupnění klasické hudby širokým pracujícím vrstvám v Itálii. V průmyslové oblasti Reggio Emilia pro ně pořádali koncerty s diskusemi.
V roce 1969 byl Claudio Abbado jmenován šéfdirigentem opery La Scala. Následně, v roce 1972, se zde stal uměleckým ředitelem. Během téměř dvaceti let, kdy působil v této funkci, rozšířil tamní operní sezonu na čtyři měsíce a zaměřil se i na levná, a tudíž přístupná představení pro pracující a studenty. Vedle standardního operního repertoáru prováděl i opery svých současníků včetně děl Luigiho Dallapiccoly a Luigiho Nona; mj. uvedl ve světové premiéře Nonovu operu Al gran sole carico d'amore. V roce 1976 vyjel za Abbadova vedení soubor La Scaly poprvé do USA, a to na koncert ve Washingtonu v rámci velkých oslav 200. výročí vyhlášení nezávislosti. Abbado také ze členů operního orchestru vytvořil v roce 1982 Filarmonica della Scala, těleso, které se v operním domě věnovalo orchestrálnímu repertoáru. Abbado zůstal ve svazku s La Scalou až do roku 1986.
V těchto letech spolupracoval ovšem s celou řadou dalších světových operních domů a těles. V říjnu 1968 debutoval s Verdiho operou Don Carlo v Metropolitní opeře v New Yorku. Po roce 1971 začal také mnohem intenzivněji spolupracovat s Vídeňskými filharmoniky; dokonce dvakrát dirigoval jejich novoroční koncert (1988, 1991). Od Vídeňských filharmoniků také dostal Filharmonický prsten (1973) a Golden Nicolai Medal (1980) – nejvyšší uznání, jaké může dirigent od tohoto orchestru dostat. V roce 1986 se Abbado stal generálním hudebním ředitelem města Vídeň a ve stejné době (1986–1991) také hudebním ředitelem Vídeňské státní opery. Jako generální hudební ředitel města Vídeň založil v roce 1988 rozsáhlý festival Wien Modern, věnovaný soudobé hudbě.

Umělecká dráha spojila Claudia Abbada také s London Symphony Orchestra, kde působil nejprve čtyři roky jako hlavní hostující dirigent a v návaznosti na to od roku 1979 téměř deset let jako šéfdirigent. Ke konci svého šéfdirigentského postu tu byl zároveň hudebním ředitelem. Za svého hlavního hostujícího dirigenta si Abbada vybral i Chicago Symphony Orchestra (1982–1985). A pak následovala už výše zmíněná Vídeň. Velkou a slavnou kapitolu zapsali do hudebních dějin Claudio Abbado a Berlínští filharmonikové. Poprvé se setkali v prosinci 1966 a po třiatřiceti koncertech, které zde Abbado uvedl jako hostující dirigent, si ho roku 1989 Berlínští filharmonikové zvolili za šéfdirigenta a uměleckého ředitele, nástupce Herberta von Karajana.
Za svého berlínského působení dbal Abbado o vyšší zastoupení soudobé hudby v programech orchestru. Snažil se přinést obecenstvu – jako vždy a všude – něco nového. Berlínští filharmonikové se za Karajana zaměřovali především na velký romantický repertoár. Abbado se snažil tento trend poněkud narušit, což se neobešlo bez kritiky na hlavu jeho i na hlavu orchestru. Zval také celou řadu hostů, jako byla např. violoncellistka Natalia Gutman, která se později stala členkou jeho festivalového orchestru v Lucernu. Snažil se také pomoci mladým muzikantům v jejich umělecké kariéře. Jeho intenzivní práce s mladými hudebníky pokračovala v koncertech Berlin Encounters, každoročního berlínského festivalu komorní hudby, který vytvořil právě spolu s Natalií Gutman.
V polovině 90. let, roku 1994, vstoupil Abbado jako umělecký ředitel do Salcburku, do tradičního velikonočního festivalu Osterfestspiele, který v roce 1967 založil a až do své smrti v roce 1989 vedl Herbert von Karajan. V roce 1998 Abbado oznámil, že po vypršení smlouvy s Berlínskými filharmoniky v roce 2002 v pozici jejich šéfdirigenta a uměleckého ředitele skončí. Toto rozhodnutí ještě podpořila lékařská diagnóza rakoviny žaludku. Nemoc ho vyřadila na řadu měsíců z práce. Přesto se však v roce 2004 k Berlínským filharmonikům vrátil. Ne jako šéfdirigent, ale jako dirigent Mahlerovy 6. symfonie. Koncert se živě natáčel a CD pak získalo ocenění jako Nejlepší orchestrální nahrávka a Nahrávka roku, vyhlášené časopisem Gramophone roku 2006. Orchestrální akademie Berlínských filharmoniků ustavila na Abbadovu počest také skladatelskou cenu – Claudio Abbado Kompositionspreis. Abbado byl hledačem nového. Vedle své práce se zavedenými tělesy založil několik nových orchestrů z mladých muzikantů. Ať už to byl v roce 1978 Evropský orchestr mladých (European Community Youth Orchestra, pozdější European Union Youth Orchestra), nebo 1988 Gustav Mahler Jugendorchester. Hudebníci z obou těles byli propojeni i v Komorním evropském orchestru (Chamber Orchestra of Europe) a Mahlerově komorním orchestru (Mahler Chamber Orchestra). Také s těmito dvěma ansámbly Abbado pravidelně pracoval.
Mahler Chamber Orchestra se stal i jádrem nově vzkříšeného Festivalového orchestru v Lucernu (Lucerne Festival Orchestra), který zde existoval za Toscaniniho a tvořili ho nejlepší hráči světových orchestrů. Abbadovi a intendantu lucernského festivalu Michaelu Haefligerovi se podařilo počátkem druhého tisíciletí orchestr obnovit na stejných principech, navíc na principech přátelství a uměleckých vztahů, které vázaly jednotlivé prvotřídní hudebníky s Claudiem Abbadem. A ještě o jeden nový orchestr se Abbado zasloužil: o Orchestra Mozart v italské Bologni, který založil v roce 2004 a stál v jeho čele jako hudební ředitel až do své smrti. A k tomu ještě spolupracoval s dalším orchestrem mladých, s Orquesta Sinfónica Simón Bolívar ve Venezuele.
Obrovskému uměleckému závěru Claudia Abbada odpovídala i šíře jeho repertoáru. V obsáhlém množství děl romantismu, která prováděl a natočil, zaujímá význačné místo dílo Gustava Mahlera, k němuž měl obzvlášť blízko a k Mahlerovým symfoniím se vracel jak na koncertním pódiu, tak opakovaně v nahrávkách. Nikdy se ale nesnažil natočit komplet Mahlerových symfonií s jedním tělesem. V kombinaci studiových a koncertních nahrávek pořídil snímky První, Druhé, Páté a Sedmé v Chicagu; Druhou až Čtvrtou, Devátou a Adagio z Desáté natočil ve Vídni. V Berlíně pak vznikly nahrávky První symfonie a Třetí až Deváté; symfonie od První do Sedmé a Devátou natočil v Lucernu – plánoval zde ještě Osmou, ale zdraví mu to nedovolilo. Symfonie zde byla nakonec provedena v roce 2016 za řízení Riccarda Chaillyho jako pocta Claudiu Abbadovi.
A nesmí se zapomenout na jeho provádění skladeb „moderních“ autorů 20. století, jako byli Arnold Schönberg, Karl-Heinz Stockhausen, Giacomo Manzoni, Luigi Nono, Bruno Maderna, György Ligeti, Giovanni Sollima, Roberto Carnevale, Franco Donatoni a George Benjamin.
O Abbadovi je známé, že na zkouškách velice málo mluvil. Občas jen vyzval hráče, aby „se poslouchali“. Sám odjakživa preferoval dirigenty, kteří komunikovali s orchestrem gesty a očima; a navíc žádný orchestr nemá rád dirigenty, kteří většinu času na zkouškách mluví, místo aby svůj požadavek ukázali.
Významný manažer, dnes ředitel Carnegie Hall Clive Gillinson, charakterizoval Abbada jako nejpřirozenějšího dirigenta na světě. Pokud vůbec mluvil, mluvil potichu – nepotřeboval slova, protože ovládal jiné prostředky, které fungovaly skvěle.
Abbado také často dirigoval zpaměti. Sám k tomu poznamenal: „Je nezbytné znát perfektně partituru a vědět hodně o životě, díle a době toho či onoho skladatele. Cítím se mnohem bezpečnější bez not. Je tak snadnější komunikace s orchestrem.“
Claudia Abbada milovali a vážili si ho posluchači i hudebníci. Když 20. 1. 2014 v Bologni zemřel, provedl o týden později na jeho počest orchestr Filarmonica della Scala s Danielem Barenboimem Marcia funebre z Beethovenovy Třetí symfonie. Eroica symbolicky zněla pro prázdné divadlo – provedení však bylo přenášeno na náměstí před operním domem, k davům lidí, kteří přišli uctít Abbadovu památku, a také živě na webové stránky opery La Scala.
Claudio Abbado, nositel desítek významných uměleckých i státních vyznamenání a čestných doktorátů univerzit mj. Rakouska, Německa, Japonska a rodné Itálie, je pohřben ve Švýcarsku.

Nahoru | Obsah