Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba

Tomáš Pilát | 10/19 |Studie, komentáře

V sobotu 6. 7. skončil Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Mimo jiné uvedl i dva zásadní české dokumentární portréty. Jeden z nich je do velké míry hudební, druhý se věnuje tvůrci, pro kterého byla muzika důležitá a který mimo jiné natočil snímek o jednom z největších skladatelů všech dob. Oba karlovarské filmy do poslední chvíle bojovaly o festivalovou diváckou cenu. A tu nakonec získal…

… dokument Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát. „Takové ovace jsem v životě nezažila. Byly asi dané tím, že na místě byl Jiří Suchý, a taky tím, že prostor karlovarského divadla je krásný, sevřený, kulatý. A navíc: bylo to na festivalu, kde je všechno emocionálně rozjitřené,“ vzpomíná režisérka na festivalovou projekci. To místo bylo zvoleno příhodně. Kde jinde hrát film o divadelníkovi?
Název dokumentu si Sommerová vypůjčila z textu jedné písně Jiřího Suchého. Sama se ale s filmem lehce neprala. Život Jiřího Suchého totiž zaznamenal několik vzletů i pádů a jeho dílo je tak obrovské, že je nemožné dostat tohle všechno do jednoho snímku. „Vezměte si jenom Suchého písničky: to je čtrnáct set textů a asi pět set hudeb. K tomu poezie, divadelní hry, výtvarná díla. Jiří Suchý má mnoho nadání, která neustále uplatňuje. Navíc je to workoholik, takže ono dílo, samo o sobě obrovské, neustále narůstá,“ vyjadřuje Sommerová obdiv ke svému respondentovi a současně i těžkosti, které při práci na dokumentárním portrétu vyvstaly. „Byl to zápas, ale krásný,“ dodává.
Jiří Suchý paní režisérce do práce nemluvil, ale samozřejmě přicházel s vlastními nápady. Při natáčení spolu strávili více než třicet dní. „Řekli jsme si základní věci, a on přispěl několika poznámkami a filmařskými nápady. Jiří je totiž nápadník; nápady chrlí celý život,“ usmívá se filmařka. S panem Suchým sjezdila i několik zajímavých míst, byli třeba ve Svatém Janu, kde divadelník absolvoval za války rok klášterní školy (do filmu se tahle scéna nedostala). Většina natáčení se ale odehrála v Praze. Samozřejmě i v současném Semaforu, kde režisérka natočila scény z pěti představení, která tu hrají. „Historických archivů ze života Jiřího Suchého je hodně, tak aby se ve snímku objevilo i něco současného,“ vysvětluje.
Ve filmu zazní z protagonistových úst i věta, že takzvaná „zlatá šedesátá“ zase tak zlatá nebyla. „Lidé byli pořád pronásledováni a za svoje politické názory seděli ve vězení,“ hodnotí Suchý dobu, kterou si dnes mnozí idealizují. Olga Sommerová na to navazuje: „Svým filmem jsem chtěla říct, že Jiří Suchý není jenom obdivuhodný autor, ale taky člověk, který se za komunistů v 50. a 60. letech minulého století, ani po okupaci za takzvané normalizace nenechal zlomit. Útoky na něj byly velké a dlouhodobé, ale zachoval si svoji integritu a vyšel z toho čestně. V dokumentu jsem chtěla zachytit i jeho osobní a občanské postoje, a samozřejmě taky jeho soukromý život.“ Suchý si nechal přijít režisérku hodně blízko. Mluví o dvou velkých tragédiích, které ho postihly. První byla předčasná smrt jeho manželky Běly, která byla současně i významnou spolupracovnicí divadla Semafor, vytvářela kostýmy a dekorace. Druhou ranou byla tragická smrt Jiřího Šlitra. „Suchý chtěl s divadlem skončit, ale naštěstí potkal Jitku Molavcovou a s ní už je padesát let. Jejich spolupráce je úžasná. Jiří Suchý ve filmu říká, že se za celou tu dobu s Molavcovou nepohádali. Tomu se snad ani nechce věřit,“ podivuje se Sommerová.
Ve filmu znějí od začátku do konce písničky. Nejen šlitrovky, ale i ty, ke kterým složili muziku sám Suchý nebo Ferdinand Havlík, takzvaný „komik do půl osmé“, jak mu Jiří Suchý říkal. Veškerou nálož vtipu si totiž vždycky vystřílel v šatně před představením, a na jevišti, byť se snažil, už tak vtipný nebyl. Každopádně byl ale muzikantem od pánaboha a jeho hudba žije dodnes. Třeba u táboráků. Platí to samozřejmě i o písničkách Jiřího Šlitra, a třeba i o Pramínku vlasů, jehož výhradním autorem je Jiří Suchý. „Ty písničky ovlivnily nejen moji generaci, ale i generace, které přišly po nás,“ pokyvuje Sommerová uznale hlavou. Další obrovský význam Jiřího Suchého pak vidí v jeho ovlivnění češtiny. „Jako textař a básník ji nesmírně obohatil, vlastně se stal, dá se říct, kulturním majetkem českého národa. Miloš Forman v našem filmu říká, že ho považuje za největšího žijícího českého básníka,“ cituje režisérka svého oscarového kolegu. „Ovšem Suchý je opravdu mužem mnoha talentů, je textařem, komponistou, básníkem, dramatikem, multiinstrumentalistou, zpěvákem, hercem, režisérem a výtvarníkem, ve všech oborech stále činným! Tohle všechno skládá celistvou osobnost, před kterou musíme smeknout klobouk,“ dodává.
Jiří Suchý v karlovarském festivalovém rozhovoru řekl, že jeho úkol je přitom pořád stejný: dávat lidem radost a naději. „V těch nejhorších dobách se k nám publikum chodilo nadýchat čerstvého vzduchu. Dneska už není zapotřebí hledat čerstvý vzduch jenom v divadle, ale lidi k nám chodí proto, aby se dvě hodiny bavili, poslouchali písničky a bylo jim dobře,“ vysvětluje, a se svítícíma očima doplňuje: „Opouští mě mládí. Za dva roky mi bude devadesát, nastane střední věk, a vím, že budu muset trochu zvolnit. V divadle máme nasazených dvanáct her a ve všech s Jitkou Molavcovou hrajeme. Myslel jsem si, že postupně snad nebudu muset v každé vystupovat. Zkoušeli jsme, jestli to půjde i bez nás, tedy bez Jitky a beze mě, ale lidi jsou na nás zvyklí. Ono to tak prostě je. Naproti našemu divadlu v Dejvické ulici v Praze je Divadlo Spejbla a Hurvínka. Kdyby nasadilo hru se sebelepším Kašpárkem, ale bez Spejbla a Hurvínka, lidi nebudou chtít přijít a počkají si na ně. Převedeno k nám: Jitka Molavcová je jakýsi Hurvínek, a já jsem Spejbl. U inscenací, ve kterých se neobjevíme, bude zřejmě návštěvnost klesat. Zkusili jsme to u první, a už tam bojujeme,“ přiznává Jiří Suchý, protagonista dokumentárního filmu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát. Mimochodem: působení Divadla Semafor zachycují i tři supraphonské mnohacédéčkové komplety. První z nich je věnovaný letům šedesátým, druhý sedmdesátým a osmdesátým, a třetí době mezi lety 1989 a 2015.

Film o vnitřních bojích slavného režiséra
Druhý „karlovarský“ dokument Forman vs. Forman je dílem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny. „Dlouho jsme přemýšleli, jak by se film mohl jmenovat. Zdálo se nám, že se v Miloši Formanovi snoubí několik protikladů: boj jednoho Formana s druhým, střídající se polohy outsidera a vítěze, rozdíly mezi Formanem českým a americkým. Navíc on na začátku našeho dokumentu říká, že nerad rozebírá sám sebe, a potom to dělá celý film,“ vysvětluje Helena Třeštíková, jak s Hejnou dospěli k názvu svého dokumentu. Ten název parafrázuje titul filmu Chytilová versus Forman natočeného Věrou Chytilovou. Snímek Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny obsahuje mimo jiné i citace z tohoto zdařilého díla, které je opravdu do určité míry bojem mezi dvěma známými novovlnnými režiséry. Chytilová při jeho natáčení zastihla Formana v Londýně, kde pracoval na snímku Ragtime. „Věra je úporná a byla i v tomto případě. Pořád se na něco ptala, bez přestání mě provokovala a chtěla, abych jí říkal věci, o kterých jsem nic nevěděl. Neustále byla s mými odpověďmi nespokojená, až jsem měl občas pocit, že chce, abych v tom filmu byl za pitomce,“ zavzpomínal v roce 2009 Forman v rozhovoru s autorem tohoto článku na natáčení dokumentu, ze kterého Hejna s Třeštíkovou hojně čerpali. Mimo jiné třeba záběry běhajícího Formana. „Běh je symbol pohybu, symbol, že člověk neustrnul, někam směřuje, má nějaké cíle. Měli jsme k dispozici krásné záběry Formana v běhu, které si přímo říkaly o použití. Částečně jsou ze zmíněného dokumentu Věry Chytilové z roku 1981, částečně ze snímku Jaromila Jireše Miloš Forman – Kukaččí vejce z roku 1985. Mimochodem – tyhle dva dokumenty považuji za nejlepší filmy o Miloši Formanovi,“ hodnotí Helena Třeštíková.
Pro snímek Forman vs. Forman získali autoři ohromné množství archivních materiálů. Některá témata, ke kterým Forman mluvil, se v nich opakovala, a režiséři tak hledali nejlepší, nejvtipnější či nejvýstižnější vyjádření, promluvy s metaforou, vyjádření s tematickým přesahem. Původní myšlenku, že ke své české životní etapě bude Miloš Forman mluvit česky, a k americké zase anglicky, po čase opustili. „Zjistili jsme, že některé věci týkající se české části jeho života říká lépe v angličtině, a opačně,“ popisuje Třeštíková. Vznik filmu tak podle ní bylo neustálé hledání, zkoušení, předělávání a další hledání.
Ve filmu je samozřejmě hodně místa věnováno hudebním filmům Miloše Formana. Tím prvním, který propojil Formana se Semaforem, byl Konkurs. „Kvůli Milošovi jsme dokonce konkurs na místo zpěvačky divadla zopakovali,“ vybavuje si Jiří Suchý. Film je plný písniček a je skvěle sestříhán. Objevuje se v něm i dvojice Suchý – Šlitr, a vedle ní taky další velké osobnosti tehdejšího Semaforu. V jedné z důležitých rolí třeba Věra Křesadlová, skvělá herečka a zpěvačka, a Formanova druhá manželka.
Další hudební propojení Miloše Formana se Semaforem představovala hra Dobře placená procházka a její televizní verze (1966), a o mnoho let později, v roce 2007, inscenace této jazzové buffopery na prknech Národního divadla a její filmový záznam pro kina a DVD. V roce 2009 přijeli Miloš Forman, Jiří Suchý a dirigent Libor Pešek na karlovarský filmový festival tenhle unikátní záznam představit. Už jenom vidět tuhle trojici „starých přátel“ pohromadě byl velký zážitek. Natož když spustili své bezedné vzpomínání…
Dokument Forman vs. Forman se podrobně zabývá i americkými hudebními skvosty Miloše Formana: filmy Vlasy a Amadeus. K Vlasům se režisér dostal deset let poté, co v říjnu 1967 viděl v newyorském Public Theater v East Village jejich divadelní premiéru. Příběh trochu změnil, některé písně vypustil, jiné přidal, ale celkově je snímek hudební oslavou svobody se skvělými hereckými, pěveckými a tanečními výkony. Současně upozorňuje na nutnost vzít odpovědnost za své činy do vlastních rukou. A jedna zajímavost, o které pro svůj web vyprávěl samotný Forman. „Jednou ke mně domů přišel šlachovitý mladík s dlouhými vlasy. Měl s sebou pouzdro s kytarou. Řekl, že jde na konkurs na roli ve Vlasech, muzikál že zná, ale nelíbí se mu, a odmítl něco zahrát. Prý ho poslal jeho agent. Tak jsme se rozloučili. No a ten mladík se jmenoval Bruce Springsteen.“
Zpátky k dokumentu Forman vs. Forman. Hodně prostoru je v něm samozřejmě věnováno filmu Amadeus, který posbíral osm oscarových sošek. Do značné míry se natáčel v Praze, což, jak později přiznal, bylo pro Miloše Formana až snové. Do své původní vlasti se podíval po více než deseti letech, teď už ovšem jako americký občan, a v Praze našel pro svůj snímek skvělé lokality. Klíčové scény vznikly na Hradčanech, Starém Městě a ve Stavovském divadle, kde Mozart roku 1787 dirigoval světovou premiéru své opery oper – Dona Giovanniho. Na natáčení se podílela řada Formanových českých kolegů od kameramana Miroslava Ondříčka přes architekta Karla Černého a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka až po řadu herců ve většinou epizodních roličkách. A ve střehu byla i komunistická StB. Její příslušníci hlídali režiséra a další členy štábu doslova na každém kroku. Dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny zaznamenává i jednu dnes už možná komickou skutečnost, pro minulý režim v naší zemi ovšem typickou. S Milošem Formanem natočila v době jeho práce v Praze rozhovor Československá televize. Nejenže se nikdy nevysílal, ale na pokyn státní bezpečnosti z něj byl „pro jistotu“ smazán veškerý zvuk.
Film Forman vs. Forman vznikl na zakázku francouzsko-německé kulturní televize Arte, podílela se na něm i Česká televize. Premiéru měl na canneském filmovém festivalu. Stylově, protože obsahuje i záběry z bouřlivého festivalového ročníku roku 1968. „Šlo o první veřejné uvedení dokumentu, navíc před zahraničním publikem, a přijetí bylo velice příznivé, diváci se smáli v místech, kde jsem doufala, že se smát budou. Mnozí byli dojatí. Byl to skvělý zážitek a byli jsme rádi, že se Miloš Forman vrátil do Cannes,“ usmívá se Helena Třeštíková. Mimořádně vřelé přijetí měl film i na letošním ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde měl českou premiéru. I tady se střídalo nadšení s dojetím. Snímek mimo jiné znovu připomněl, že pro světový film byl Forman takovou veličinou, jakou byl pro hudbu Beethoven.

Nahoru | Obsah