Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí - přísnost a balast

Jakub Zahradník | 10/19 |Svět hudebních nástrojů

Jestliže u houslí je mistrovská kusová výroba protikladem výroby průmyslové, u klavíru to tak neplatí. Klavír v sobě zahrnuje příliš mnoho odlišných součástí, problematik, a tím i řemeslných specializací. Mnohé jeho díly jsou také těžké na manipulaci a jeho výroba prostorově náročná. Představme si například jenom lití rámů, které ostatně probíhá nikoli v klavírní fabrice, nýbrž ve slévárně. Poté se rámy vystavují na delší čas povětrnostním podmínkám, než dojde na jejich zpracování – broušení, tmelení, zarážení návěsných hřebů, lakování. Úplně jiná problematika se týká resonančních desek, kobylek, strun a vytváření tzv. přetlaku. Jiná zase sesazení a regulace mechaniky a klaviatury, kladívek a jejich intonace.

A zase jiná nábytkářské části – volby materiálů až po povrchové úpravy a sesazování dýh. Vedle truhlařiny je okolo klavírů dosti práce také na kování. Klavír je zkrátka nejen nástroj, ale i stroj a také kus nábytku. Proto je manufakturní výroba složená z machrů na jednotlivé oblasti pro stavbu mistrovských klavírů výhodná. Kusová výroba je mnohem dražší, a hlavně se při ní těžko zajistí předávání komplexního know how dalším generacím. Dala by se tedy zřejmě určit hranice, dokdy se průmyslová výroba ještě dokáže držet na mistrovské úrovni: Dokud máte dostatek machrů na jednotlivé činnosti a dokud oni mají komu předávat své know how – jinými slovy, pečujete-li systematicky o výchovu odborníků. To je běh na desetiletí, a to se nakonec stává alfou a omegou existence mistrovské značky.
Při mistrovské výrobě je nutná přísnost. Průmyslová výroba ale znamená současně množství. Jakmile je výroba příliš velká, nelze se vyhnout balastu. Povězme si v kostce, čeho se stavba klavírů týkala v jednotlivých historických údobích.
První manufaktury vznikly v Evropě v první polovině 19. století. Tehdy šlo především o naplnění hladu po novém nástroji, jímž tehdy klavír (po stu letech existence) byl. Firmy jako Broadwood, Collard and Collard v Anglii chrlily již kolem roku 1800 respektive 1820, tisícovku pian ročně, což znamená tři piana denně. Výsledky rozmanitých pokusů o technická i tvarová řešení byly velmi různé a pozůstavily nám z rukou stavitelů roztodivné nástroje – orfiky, stolové klavíry, vzpřímená křídla (žirafová, pyramidová), nástroje s „tureckou“ či „janičářskou hudbou“, až po automatofony („samohrajky“). Například v Americe byly velice populární stolové klavíry, které jsou u nás k vidění jen okrajově. Oba dva hlavní typy pian – křídlo a pianino – nebyly dlouho konstrukčně dořešené. Připomeňme jen v bodech, jak zhruba šel vývoj aplikací novinek:

•  kolem r. 1700 – geniální vynález klavíru Bartolomeem Cristoforim v Itálii, cca 1720 – Cristoforiho nové, lepší řešení vlastní kladívkové mechaniky; nápad zapomenut
•  Silbermann – prosazení klavíru jako regulérního nástroje, kterým se začíná zabývat obrovské množství dalších stavitelů, například – Zumpe, Shudi, Broadwood v Anglii, Pape, Gaveau, Pleyel ve Francii, Seydel, Stein, Streicher, Graf ve střední Evropě (někdy také označováno za „národní školy“)
•  historický „kladívkový klavír“ (něm. Hammerklavier, angl. fortepiano) je piano rovnostrunné konstrukce bez kovového rámu nebo vzpěr, s dvojitými chóry strun, pro všechny struny je jediná kobylka, má drobná dusítka, namísto pedálů kolenáče
•  1811 – Wornum v Londýně – vynalezení pianina (též Pape v Paříži), 1828 – Wornum – zdokonalená pianinová mechanika, dále také zdokonalena Papem a Pleyelem
•  1821 – Érard – vynález dvojité repetice u anglické mechaniky (pouze!) křídel
•  1825 – Babcock – rám z šedé litiny, užitý v pianu komerčně poprvé r. 1843 výrobcem Chickeringem v Bostonu
•  1826 – Francouz Jean-Henri Pape – nápad, aby kladívka vytvářela tón plstí (nikoli koží) – rozšíření dynamiky zvuku (nevyhovovalo ale zřejmě úplně tehdejšímu jemnocitu)
•  1827 – křížostrunné uspořádání konstrukce (výhoda: značná úspora místa – zkrácení nástrojů; oživení zvuku; nevýhoda: problematický přechod kolem vzpěry u křížení strun)
•  1840 – Hertz – zjednodušení Érardovy mechaniky
•  souběžná existence vídeňské a anglické mechaniky, zhruba s koncem c. k. mocnářství končí také výroba křídel s vídeňskou mechanikou
•  další technologická zlepšení objevující se v průběhu 19. století – nejprve kované vzpěry, později litinový rám – (systém polopancéřový, okýnkový, celopancéřový), kapodastr pro diskantové struny, masivní dusítka, místo kolenáčů lyra s pedály, vedení strun skrze agrafy, úhlopříčná poloha vláken resonanční desky vůči strunám, standardizoval se počet kláves na 85, později 88, byly definovány míry a váhy jako šířka a délka kláves, váha hry atd., standardizovány modelové řady (velikosti) křídel a pianin...
•  kolem poloviny 19. století zakládání fabrik zásadních světových výrobců, kteří se předháněli v aplikaci novinek, zavádění patentů a masivní sériové výroby (Bechstein, Blüthner, Bösendorfer, August Förster, Ibach, Neupert, Petrof, Mason & Hamlin, Sauter, Schiedmeyer & Söhne, Seiler, Shimmel, Steingraeber & Soehne, Grotrian Steinweg, Steinway & Sons a další a další) – piano se šíří do všech koutů světa
•  dochází ke specializaci výroby – výrobci pouze strun, mechanik, klaviatur, kladívek, ladicích kolíků, kovových součástek, litinových rámů atd.
•  Steinwayovy patenty jako duplexy (druhé kobylky), sostenuto (prolongement) pedál atd.; první Steinwayův koncertní model D vyroben r. 1884
•  standardizování výše ladění komorního „a“: nejprve r. 1859 v Paříži na 435 Hz – přijato též v Rakousku-Uhersku r. 1885, praxe se ale v různých zemích lišila, v r. 1939 bylo doporučeno mezinárodně používat 440 Hz (potvrzeno r. 1955 Mezinárodní organizací pro normalizaci – ISO – kvůli snazšímu počítání) – význam pro nás: některá starší piana jsou stavěna na nižší tah strun a někdy nejdou „vytáhnout“ na současné ladění.

Pian bylo přibližně od 80. let 19. století vyrobeno opravdu mnoho – sériově – a z dnešního pohledu často konstrukčně nevyhovujících (křídla s vídeňskou mechanikou, pianina s vrchním dusítkem, polopancéře, příliš robustní modely atd.). Proto se již více než padesát let setkáváme s „piany za odvoz“ a jejich značnou likvidací.
Cílem prominentních výrobců bylo a je postavit co možná nejlepší piano – jakýsi definitivní mechanický a zvukový vzor pro mistrovský nástroj – takový, který by se podle sjednoceného řešení stavěl dále. A to se nakonec stalo! Přibližně v letech 1880–1920 se formotvorně završuje vývoj dvou dnes jediných používaných tvarů – křídla a pianina. Především design křídla je od té doby definován jako dress code: Strohé černé leštěné křídlo s minimalistickým tvarem čtverhranných noh, jednoduchým notovým pultem a „zlatým vnitřkem“ odrážejícím se na vnitřní straně víka.
Také pianino se zbavuje nánosů ozdobných girland a nedokonalých technických řešení: Ukončuje se výroba nevhodného systému vrchního dusítka, pianinová mechanika přestává být usazována v dřevěném rámu.
Pilní výrobci v době maximálního boomu (kolem roku 1900) vyráběli nástroje s důrazem na nejvyšší možnou kvalitu a trvanlivost, a tento požadavek zdobí nejlepší výrobce dodnes. Jestliže se jen v Německu mezi světovými válkami vyrábělo nějakých 160 000 pian ročně (údaj z internetu) – je nabíledni, že dostupné trhy se tak trvanlivými nástroji musely jednou naplnit na nějakou maximální kvótu, která je už spíše zřejmě jen doplňována.
Zdálo by se, že od formotvorného definování moderního klavíru již nemůže k žádnému dalšímu vývoji dojít, ale průmyslová výroba si vynucuje hledání stále nových řešení. V průběhu 20. století jsme svědky dalšího vývoje:

•  dochází ke zlepšení křídlových mechanik; byly činěny například pokusy s ovlivňovanou hrou magnety a zatím neúspěšné pokusy aplikovat repetiční systém u pianin
•  u pianina jakožto o sto dvacet let mladšího nástroje oproti křídlu došlo ke změnám dosti podstatným: modely se výrazně snížily, u nižších se začala také používat odlehčená konstrukce s barašemi bez sloupků, od třicátých let také samonosný litinový rám (typicky Petrof), extrémně nízké modely pod 100 cm (nejvyšším bodem je klaviatura sedícího hráče) se spodní mechanikou se pro špatnou možnost údržby neosvědčily, ale jako použitelné se jeví modely okolo 100 cm se sníženou mechanikou; požadavek na úsporu místa a snížení hmotnosti přinesl také hrací stůl sdružený s klávesovým rámem (ne zrovna výhoda)
•  u pianina se nadlouho ujal nábytkářský design typu „Brusel“
•  k značným změnám došlo u skříňových dílců a laků; původní ryzí materiály jako kopálový lak na resonanční desky a šelak na skříňové dílce byly nejprve nahrazeny v prvém případě liholaky, v druhém případě nitrolaky; skříňové dílce pak byly dlouho namísto historicky původního masivu typicky z laťovky; od 50. let začaly nitrolaky a liholaky postupně vytlačovat polyestery a polyuretany; dnes se na dílce často používá MDF deska
•  umělé hmoty se používají již dobře sto dvacet let na obložení kláves (jako první nahrazoval slonovou kost galalit), firma Steingraeber používá dokonce porcelán; v mechanikách umělou hmotu zkoušela hlavně japonská firma Kawai; pokusy nahradit některé tradiční komponenty a stavební části (kupř. k praskání náchylnou resonanční desku z resonančního smrku karbonem) náhradními technologiemi zatím neuspěly

Během 19. století, a zvláště v posledních 50 letech se hlavně vlivem nové asijské konkurence redukuje počet autonomních výrobců z řádu tisíců a stovek na dnešních pár desítek... Dotklo se to nejpodstatněji „starého světa“: Tak třeba všichni slavní vídeňští výrobci buď zanikli, nebo přešli do asijských rukou. Autonomní zůstala pouze značka Bösendorfer patřící pod koncern Yamaha. Ta tam je průmyslová výroba zásadních francouzských značek Gaveau, Pleyel a Érard (později převedené pod křídla firmy Rameau). Prakticky donedávna se držely firmy anglické (Broadwood, Challen, Chappel, Kemble, Knight a další) a pár skandinávských (švédská Nordiska, finský Fazer a Hellas), ale čekal je stejný osud. Podobně dopadly státy Beneluxu, kde se drží jen rodinná značka Maene. V Itálii zůstala jako jediná autonomní rodinná značka Fazioli, továrna Schulze Pollmann německých přistěhovalců v San Marinu už patří Asijcům. Z celé východní Evropy zůstala pouze v Estonsku značka Estonia. U nás PETROF.
V Americe ze stovek původních firem zůstaly jen tři – Steinway & Sons (sídlí napůl v New Yorku, napůl v Hamburku), Mason & Hamlin a relativně nová a u nás zcela neznámá Charles R. Wright. Značky Baldwin, Gulbransen, Chickering, Kimball, Knabe, Story & Clark, Wurlitzer a další buď přešly do rukou asijských majitelů, nebo zanikly.
Tato situace se nevyhnula ani hlavní výspě klavírní výroby – Německu. Zde zůstávají stále autonomní továrny Steinway & Sons, Bechstein a rodinné značky Sauter, Steingraeber & Soehne, Blüthner a August Förster. I zde zachvátil druhdy slavný obor bolestný zánik mnoha tradičních značek (např. Ibach), zatímco jiné přešly do asijských rukou (NIendorf, Feurich ad.). V době docela nedávné byly převzaty významné firmy Grotrian Steinweg, Schimmel a Seiler.
Na africkém kontinentu probíhala výroba pian pouze v Jižní Africe, kde německá rodina Dietmannů nenašla pro svou úspěšnou činnost pokračovatele a před 30 lety skončila. V Jižní Americe, konkrétně v Brazílii, vyrábí piana továrna Fritz Dobbert. Karel May by měl radost – i zde hledejte původ u německých přistěhovalců. V Austrálii je jediná firma – Stuart & Sons, o které bude pojednáno příště. Všechen ostatní klavírnický průmysl – co do výroby množstevně možná 90 % – je soustředěn do Asie – do Japonska, Jižní Koreje, Číny, Malajsie a dalších států. Jak se to stalo a kdo ještě zůstává na trhu přítomen, to si povíme příště. A objevíme u toho nečekaný nový kontinent několika snivců tvrdících, že piano může vypadat docela jinak!

Nahoru | Obsah