Hudební Rozhledy

Houslista Sergej Chačatrjan

Robert Rytina | 09/19 |Rozhovory

Sergej Chačatrjan

Kdyby se stal arménský houslista Sergej Chačatrjan rezidenčním umělcem Symfonického orchestru Českého rozhlasu už před deseti lety, zastihli bychom ho možná na některém z pražských koncertů ještě s houslemi „Huggins Stradivarius“. Na čtyři roky mu je totiž zapůjčila nadace Nippon Music na základě jeho vítězství v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2005. Protože se ale hudebník ujme své čestné funkce až od sezony 2019/2020, uvidíme ho u nás s jiným, nicméně stejně slavným nástrojem. Jak sám název „Bartolomeo Giuseppe Guarneri ‚del Gesù‘, Cremona 1740, Ysaÿe“ napovídá, byly tyto housle v minulosti v držení nejméně jednoho věhlasného majitele.

Kromě „titulního“ Eugèna Ysaÿe si na ně ovšem později zahráli i Isaac Stern, Pinchas Zukerman nebo třeba Yehudi Menuhin... V Sergeji Chačatrjanovi by tak měly mít „guarnerky“, poskytnuté opět Nippon Music Foundation, dalšího důstojného opatrovníka. Přesvědčit se, že jsou opravdu ve správných rukou, budou mít možnost návštěvníci koncertu

27. září 2019 ve Dvořákově síni Rudolfina, kde se umělec představí spolu se SOČR pod taktovkou Alexandra Liebreicha v Šostakovičově Prvním houslovém koncertu a moll.
O tom, že bude dnes čtyřiatřicetiletý jerevanský rodák zrovna houslovým virtuosem, však rozhodla spíše náhoda. „Měl bych to říci na rovinu: housle jsou má velká láska, ale opravdu jsem si je zamiloval až poměrně pozdě – dlouho potom, co jsem na ně už mnoho let hrál! Byly totiž volbou nikoliv mou, ale mých rodičů. Má starší sestra, Lusine, hrála stejně jako naši na klavír, a otec s matkou se prostě domnívali, že čtyři klavíristé v jednom domě už by byli moc... Tak jsem skončil u houslí. V Arménii každopádně stále platí, že se děti začínají učit hře na hudební nástroje už v raném věku; hudba je přirozenou součástí jejich výchovy. A to byl i můj případ.“ Sergej jedním dechem dodává, že životní cestu mu pomohla nalézt jedna překvapivě objevená vášeň. „Zjistil jsem, že mě strašně baví vystupovat na veřejnosti! Už jako dítě jsem se šíleně zamiloval do té zvláštní atmosféry, kterou získáte během jakéhokoliv představení: stojíte na jevišti, něco předvedete a pak přijde potlesk. Bylo to prostě úchvatné!“ Ačkoliv Chačatrjan nevylučuje, že by ho možná bavilo umělecky se vyjadřovat i jiným způsobem, je nesmírně vděčný, že nakonec zůstal právě u houslí.
„V určitém okamžiku jsem opravdu propadl kráse hudby a od té doby jsou housle můj skutečný hlas a nejlepší způsob, jak vyjádřit všechny emoce.“
Sergej Chačatrjan o oprávněnosti uvedeného tvrzení přesvědčil světovou hudební veřejnost poměrně brzy – a rovnou ve velkém stylu. V roce 2000, tedy ve svých patnácti letech, zvítězil v Mezinárodní soutěži Louise Spohra pro mladé houslisty a ještě týž rok získal i první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Jeana Sibelia v Helsinkách, čímž se stal i jejím historicky nejmladším vítězem. Po dalších soutěžních úspěších přišel roku 2005 ten zásadní, který jsme zmínili už na začátku. Na svůj triumf na Soutěži královny Alžběty vzpomíná Sergej pokaždé, kdykoliv na „místo činu“, neboli do Velké síně Henryho Le Boeufa v Bruselu, přijíždí jako hostující umělec. „Vracet se do Bruselu je pro mě pokaždé zvláštním zážitkem. Připomíná mi to něco jako návrat domů. Asi s tím má něco společného i energie, kterou tu od publika přijímám. Od soutěže jsem tady hrál mnohokrát a vždycky to bylo moc příjemné. Le Boeufova hala je každopádně velmi zvláštní už sama o sobě. Je to obrovský prostor, ale přesto ideální pro komorní hudbu – ve světovém měřítku je to podle mého názoru rozhodně unikát.“ Na pódiích se dnes Chačatrjan potkává s nejlepšími světovými dirigenty, jakými jsou Herbert Blomstedt, Valerij Gergijev, Gianandrea Noseda, Vasilij Petrenko nebo Juraj Valčuha. Splnily se mu tedy všechny sny o tom, s kým by si rád na koncertě zahrál? „Těžko říci... Moc rád bych spolupracoval třeba s dirigentem Carlosem Kleiberem, ale to už se mi bohužel nepodaří“, říká se smíchem a už vážněji dodává: „Jméno nebo pověst dirigenta pro mě vlastně nijak zvlášť podstatné nejsou. Nikdy jsem žádné vzývání hvězd neprovozoval, dokonce ani jako dítě. Jsem šťastný a spokojený, když pracuji i s úplně neznámým dirigentem, se kterým si rozumím a máme spolu dobrý vztah.“

Důležité umělecké partnerství ale pojí Sergeje s jeho sestrou, klavíristkou Lusine. „Koncertovat s rodinnými příslušníky může skýtat různá úskalí, ale v případě Lusine a mě je to určitě výhoda. Oba jsme lidsky velmi odlišní, v hudbě se ovšem dokonale doplňujeme. Přes všechny rozdíly je mezi námi jedinečná harmonie a to je v komorní hudbě zásadní; tato vzájemná chemie nám umožňuje ‚vytřískat‘ z hudby maximum. Stejných výsledků je nejspíš možné dosáhnout i s hudebníky, kteří nejsou členy vaší rodiny, ale zabere to mnohem více času. Koneckonců, když hrajete v komorním složení, musíte se dobře znát jako hudebníci i jako lidé. Takže když jste spolu vyrostli jako Lusine a já, máte z poloviny vyhráno.“
Se sestrou natočil Sergej v roce 2002 i své debutové CD pro label EMI a zazněly na něm Brahmsovy, Ravelovy, Chaussonovy a Waxmanovy skladby, přičemž v několika případech nahradil Lusine u klavíru jejich otec Vladimir Chačatrjan. Později ovšem Sergej podepsal exkluzívní smlouvu se společností Naïve Records, u níž vydal samostatně či se sestrou už šest nahrávek. Na zatím posledním CD z roku 2016 Lusine samozřejmě nemohla chybět, protože je poctou jejich společné rodné zemi a nese všeříkající název My Armenia. Projekt vzdává hold hudbě Arama Chačaturjana, Edvarda Mirzoyana, Arno Babajaniana a dalších a je věnován památce stého výročí arménské genocidy. V kategorii „Nahrávka komorní hudby 20.–21. století“ pak získal cenu Echo Klassik. „Je opravdu těžké popsat mé spojení se zemí, ze které pocházím“, uvažuje Chačatrjan. „Je zřejmé, že tato sounáležitost – nejen s arménskou hudbou, ale s Arménií obecně – je pro mě nesmírně intenzivní. Ale nemuseli byste nutně očekávat, že tomu tak bude, když víte, že jsem strávil mimo Arménii většinu života“, připomíná houslista skutečnost, že už od roku 1993 žije v Německu. „Pokaždé, když vstoupím na arménskou půdu, cítím nepopsatelný pocit. Prostě vím, že ‚tohle je moje země‘. Uvědomuji si to obvykle zejména při pohledu na suchou a skalnatou arménskou krajinu, v případě měst už to tak hluboce nevnímám. Jak už jsem řekl, hudba – a zejména lidová – má v naší kultuře zásadní místo. V Arménii je naše hudba také prostředkem pro zprostředkování naší často tragické historie. Výsledkem je, že arménská lidová je často nostalgická a melancholická, což přebírá i současná klasická hudba, která z lidových motivů čerpá inspiraci.“
Možná, že i kvůli zmíněným dějinným okolnostem, spjatým s Chačatrjanovou vlastí, má Sergej obzvlášť silný vztah k Šostakovičově hudbě a z ní především k Houslovému koncertu č. 1, který zazní i na podzimním pražském vystoupení. Autor ho rozepsal roku 1948, v čase neblaze proslulých výpadů Andreje Ždanova, Stalinova „odborníka“ na kulturní záležitosti. Období temné éry v hudebním světě Sovětského svazu se uzavřelo až se Stalinovou smrtí v roce 1953. Šostakovič s premiérou koncertu raději vyčkal na lepší časy a věnoval ho Davidu Oistrachovi, s nímž o skladbě intenzivně diskutoval a pod jehož vlivem provedl několik úprav. K prvnímu uvedení došlo až v říjnu 1955 v Leningradu a skladbu provedli Oistrach s Leningradskou filharmonií a dirigentem Jevgenijem Mravinským. Sergej k tomu dodává: „Šostakovič je jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů. Když jsme například spolu s Lusine objevili jeho Sonátu pro klavír a housle, okamžitě jsme se do ní zamilovali. Při našem debutu v Carnegie Hall jsme ji hráli asi teprve počtvrté, ale přesto jsme o jejím zařazení do programu ani na moment nezapochybovali, protože jsme se s touto hudbou cítili velmi hluboce spojeni. Jako bychom ji interpretovali už mnoho let! Co se týče Houslového koncertu č. 1, hrál jsem ho už ve finále Soutěže královny Alžběty v Bruselu, takže se nedivte, že je mi ta skladba obzvlášť drahá. Během zkoušky seděl v sále muž, který pak za mnou přišel a řekl mi: ‚Vidím, že ten koncert nesmírně hluboce prožíváte. Víte proč?‘ Odpověděl jsem mu, že vlastně nevím. On na to, že to má určitě něco společného s tragickou arménskou historií, zejména s masakrem z roku 1915. A protože tato dějinná paměť zůstává v našich genech, máme my Arméni tak hluboké pochopení právě pro Šostakoviče. Jeho hudba má totiž tragédii zakódovanou přímo ve své duši... Dodnes na slova toho muže vzpomínám a přesvědčuji se o tom, jak hluboce byla pravdivá.“
Kromě Šostakoviče má Sergej Chačatrjan ve zvláštní oblibě Sibelia, Francka nebo Brahmse, jehož Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77 zahraje na dalším koncertě se SOČR a Alexandrem Liebreichem 7. dubna 2020. Zcela specifický vztah má ovšem umělec k hudebnímu odkazu Johanna Sebastiana Bacha, který mu pomohl vytvořit si i jakousi osobitou životní filosofii. „Bach patří mezi mé velké hudební oblíbence snad už od mého narození. Miluji zejména jeho sólové Sonáty a Partity. Je to skladatel, který s vámi zůstává bez ohledu na to, jak moc se sami měníte. Jeho hudba je opravdu posvátná a když ji hrajete, opravdu máte pocit, že vám doslova čistí duši. Nejsem vůbec nábožensky založený člověk, ale musím přiznat, že povaha Bachovy hudby je pro mě až transcendentální. I díky ní mohu prohlásit, že i já mám své náboženství, a tím je pro mě hudba jako taková.“ Sergejovi se jako atraktivnímu mladému muži často stává, že na něj po koncertech často čekají fanynky, které si kromě autogramu často řeknou zároveň o objetí nebo polibek. Umělec tuto „hvězdnou“ stránku své popularity hodnotí nejprve s humorem, ale následně překvapivě střízlivě: „Byl bych samozřejmě moc rád, kdyby na mě po koncertech čekaly hlavně mladé dívky, ale pořád ještě jich tam není dost... I když s radostí konstatuji, že mladí lidé, kteří někdy navštívili některé z mých vystoupení, pak nezřídka přicházejí i na další a berou sebou své stejně staré přátele. V rodné Arménii naštěstí pozoruji stále větší zájem o klasickou hudbu i u mladší generace a proto tam jezdím nejméně jednou ročně moc rád vystupovat. Je pro mě důležité, když se mohu s lidmi ze své vlasti podělit o úspěch, kterého jsem dosáhl, a část z něho jim nějakou formou předat... V Jerevanu vždy tvoří mladí lidé nejméně polovinu všech návštěvníků koncertů, mnoho z nich jsou studenti z konzervatoře. Dělá se tu dokonce spousta koncertů a představení zejména pro mladé lidi. Studenti bývají zvědaví, a pokud je zvídavost dovede i ke klasické hudbě, je to skvělé. Pro mě jako stále ještě mladého umělce je pak moc příjemné se s mladými posluchači vnitřně propojit, a to už proto, že k nim mám samozřejmě mnohem blíž, než k posluchačům starší generace.“
Navzdory tomu, že je aktuální rezidenční umělec Symfonického orchestru Českého rozhlasu exkluzívní hvězdou nejprestižnějších světových koncertních sálů, zakládá si na tom, že je normální mladík s úplně normálními zájmy a zálibami. Na závěr je ovšem třeba zmínit se o jedné, díky níž Sergej tvrdí, že se cítí být poněkud rozpolcený... Vedle hudby jsou totiž jeho druhou a prý stejně velkou láskou – rychlá auta. „Sportovní auta prostě zbožňuji a ta, která mám, si osobně upravuji a navrhuji jejich tuning. Pro všechna svá auta jsem si osobně navrhl i spoilery a věřte, že jsem na to náležitě pyšný!“

Zadáno pro: Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Nahoru | Obsah