Hudební Rozhledy

Festival Janáček a Luhačovice

Karla Hofmannová | 09/19 |Festivaly, koncerty

Prodaná nevěsta na Lázeňském náměstí – Barbora Řeřichová (Mařenka) a Juraj Nociar (Jeník

Festival Janáček a Luhačovice (15.–19. 7.) měl letos osmadvacáté narozeniny. A jako dospělý a důstojný subjekt přinesl svým fanouškům paletu kvalitní hudby i řadu skvělých interpretů. Vedle festivalových večerů bylo připraveno několik doprovodných akcí, které v průběhu dne nabízely zajímavosti i společenské události. Vycházka s Calmou za Janáčkem je již oblíbeným standardem, Moravský komorní sbor a Cimbálová muzika Danaj, stejně jako zajímavá setkání a povídání s profesorem Jiřím Hlaváčem a muzikologem Jaromírem Javůrkem, to byly akce, které potěšily mnoho festivalových fanoušků.

Zahájení pod širým nebem – Prodaná nevěsta tentokrát jinak
Po deštivém dopoledni se počasí odpoledne stabilizovalo a večer před Společenským domem, kde bylo nainstalováno pódium pro orchestr a pro herce, bylo živo a veselo již více než hodinu před začátkem. Účinkující vítali příchozí chlebem a solí a zvali je dále na občerstvení, velmi stylové. Zněla hudba z chystaného představení, a že je „pívečko nebeský dar“ se mohli přesvědčit přímo na místě všichni. K tomu preclíky a koláčky a družný hovor sboristů a tanečníků v kostýmech s publikem navozoval nenucenou pouťovou atmosféru. Přijíždějící kočár, tažený koňmi, přivezl vzácnou osobu, mistra Bedřicha Smetanu v jeho nejlepších letech, který byl uvítán dětmi s kyticí a poté nastoupil k dirigentskému pultu. Nutno přiznat, že to dirigentovi Vojtěchu Spurnému opravdu slušelo. Orchestr byl umístěn vzadu a dirigent byl otočen k hercům zády. I když ne vždy, při choulostivých místech se k nim obracel, ale oni k němu ne, dívali se do publika. Proto je nutno především vzdát hold všem hudebníkům a zpěvákům, že představení odvedli přesně a bez jediného kazu. Přesto, že někdy měli nefunkční mikroporty a zvuk byl přenášen reproduktory do prostoru. Bohužel kvalita zvukové aparatury nebyla taková, aby obsáhla velký prostor a aby propojila zvuk všech zúčastněných. Proto zvukovou podobu představení nelze recenzovat, spíš vyslovit obdiv, že se vše podařilo. Jen z výkonů se dalo poznat, že obsazení jednotlivých rolí bylo velmi kvalitní a že pěvci dávali do výkonu maximum. Představení nastudované operním souborem Slezského divadla byla varianta z roku 1866, tedy s prózou, chyběly některé zásadní zpěvy, jako árie Mařenky Ach, jaký žal, či dokonce sbor o pívečku, který zněl alespoň před představením. Zato se diváci dočkali škrtnutého duetu Esmeraldy a Principála Ten staví se svatouškem, s docela aktuálním textem. Propojení děje s tokem dějin připomínalo poněkud brněnskou Libuši, byť ne tolik explicitně. To vše podáno s nadšením, elánem a výbornými hlasovými výkony. Vtipná režie Lubora Cukra měla několik dobrých nápadů, které potěšily, a choreografie Martina Tomsy přirozeně a nenuceně oživovala celý prostor. Začátek festivalu se nesl v radostné náladě, která se přenesla na celý týden. Bedřich Smetana tak přirozeně zapadl do janáčkovského festivalu, neboť i když v Luhačovicích nikdy nebyl, žila tu po jeho smrti jeho žena Betty Smetanová i jeho dcera Zdeňka Heydušková-Smetanová a na jejich popud byl lázeňský dům pojmenován jako Dům Bedřicha Smetany.

Dáma s houslemi – Julie Svěcená
Druhý večer (16. 7.) už se konal v Lázeňském divadle. Virtuosi Pragenses si přizvali ke spolupráci mladou houslistku Julii Svěcenou, která rozzářila večer jak svým zjevem, tak svojí hrou. Spolu s komorním orchestrem, který má pověst vynikajících instrumentalistů, vystoupila jako sólistka v Koncertu pro housle a orchestr a moll č. 1, BWV 1041 Johana Sebastiana Bacha. Skladbu, která se pyšní krásným melodickým houslovým sólem ve druhé větě, přednesla mladá umělkyně s jasným, svítivým tónem, který má dráždivý přídech, a její sladká, nosná piana dojímala. Skladbu má houslistka promyšleně a pečlivě vystavěnou a niterný výraz je nadstavbou nad pevným základem. Sólistka se dlouho nenechala pobízet k přídavku a strhla spolu s orchestrem publikum částí Léto ze Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Orchestr sám hrál s cembalem nejprve suitu Gordický uzel od Henryho Purcella, kde zaujal sladěnou barvou zvuku, přesnou rytmizací a schopností dramatického výrazu. Škoda, že se postupně začaly v orchestru projevovat nepřesnosti v intonaci, zjevně způsobené povolovaným laděním. Sice Divertimanto D dur, KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta svojí brilancí a vzletností pohladilo po duši, další skladba Karla Stamice, Orchestrální kvartet F dur, op. 4, vzletná a noblesní, už ale vykazovala nepříliš čisté tóny. Po krátkém přeladění Simple Symphony, op. 4 Benjamina Brittena zase zněla čistě a plně a část Playful Pizzicato museli hudebníci dát jako přídavek. Večer tak skončil radostně a pohodově, konec dobrý, všechno dobré.

Víla s flétnou
Ve středu 17. 7. se na pódiu v Lázeňském divadle objevila další žena, tentokrát slovenská flétnistka Simona Pingitzer, která si ke spolupráci přizvala Sukův komorní orchestr. Dva komorní orchestry po sobě, to nabízí srovnávání, a je nutno přiznat, že Sukovu komornímu orchestru se dařilo lépe. Čistý a jásavý zvuk prvních houslí byl kompaktně podepřen hutným a přesně sladěným zvukem ostatních smyčcových nástrojů, souhra byla dokonalá a ve výrazu bylo těleso velmi tvárné. Na rozehrání zazněla Suita St. Paulus anglického skladatele Gustava Holsta, který ji napsal pro studenty své školy. Museli to být velmi erudovaní hudebníci, neboť skladba je energická a vyžaduje jak energický a pevný přednes, tak lehounká a stříbrná piana. Sólo pro první housle ve 3. větě je melodické a teskné, dramatické zvraty jsou neseny lidovou písní a skladba v závěru akceleruje dynamicky i tempově. Koncert č. 1 G dur pro flétnu a orchestr, KV 313 Wolfganga Amadea Mozarta je skvělou příležitostí pro koncertního flétnistu, jak předvést svoji techniku v kadencích a schopnost výrazu v melodických pasážích i v souhře s orchestrem. Komorní orchestr doplnily dechové nástroje, což dodalo skladbě hutnosti a lesku. Po přestávce zazněla Serenáda č. 2 Bohuslava Martinů a následovala Suite Hongroise pro flétnu a smyčce Bély Bartóka. Původně skladbu pro klavír upravil klavírista a skladatel Paul Arma pro flétnu a komorní orchestr. Patnáct parafrází na lidové maďarské písně je zpracováno velmi nápaditě a efektně a Simona Pingitzer na nich předvedla veškeré své umění a strhla posluchače. Na závěr zazněly Antické tance a árie, suita č. 3 Ottorina Respighiho, na kterých se zase skvěle prezentoval komorní orchestr. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat, 3. věta ze Suity pro smyčce Leoše Janáčka byla pěknou a stylovou tečkou.

Den čtvrtý – Prague Cello Quartet
Čtyři violoncellisté jako čtyři mušketýři. Trochu fanfaróni, trochu recesisté, ale hodně muzikantství, a ještě víc smyslu pro humor. Mladí umělci, kteří se zkoušejí dostat z vážného sevření pracovních povinností, si dělají legraci, ale dělají ji na úrovni. Jan Zvěřina, Petr Špaček, Jan Zemen a Ivan Vokáč dokážou využít i toho, že jsou každý jiný, a střídají se jak při hudbě a přednášení jednotlivých frází a témat, tak i v průvodním slovu, kterým baví publikum. Jestliže ovšem pomineme některé nepříliš obratné repliky a hlavně fakt, že se snaží vedle češtiny používat i angličtinu, která je pro většinu starší generace české i rakouské vzdálená. Ve vlastním aranžmá přednesli klasiku, a tu zcela vážně, Rokokové variace P. I Čajkovského, Humoresku A. Dvořáka či od L. Janáčka Lásku opravdivou a 5. větu ze Svity pro smyčcový orchestr. Přes hudbu k animovaným filmům a počítačové hře Mafie k hudbě z filmu Po čem ženy touží, Missie, Fantom opery, West Side Story, Freddyho Mercuryho Bohemian Rapsody až k atrakcím jako Montiho čardáš a Nebe na zemi J. Ježka. Nálada v publiku stoupala a čtveřice komunikovala při přídavcích s publikem. Píseň Don’t worry, be happy zpívalo publikum sebou a závěrečná melodie z Vinnetoua již publikum zklidnila. Kvarteto, které umí z vážné hudby udělat skvělou zábavu, oživilo festival, ale zároveň vyvolalo mezi teoretiky polemiku, zda je tohle dramaturgické vybočení namístě. Možná, že dramaturgicky je to sporné, ale festivalové lázeňské publikum tohle zpestření přivítalo s nadšením. A navíc šlo sice o legraci, ale provedenou se vkusem, a především s profesionálním přístupem.

Závěr s Johannem Sebastianem Bachem
Poslední koncert v pátek 19. 7. se konal již tradičně v kostele sv. Rodiny a byl v režii Slovenského komorního orchestru Bohdana Warchala. Přizvali si ke spolupráci jako sólisty Barbaru Marii Willi a mladou hráčku na barokní flétnu, Michaelu Koudelkovou. Na programu byla díla Johanna Sebastiana Bacha, což vytvořilo stylový a kompaktní večer.
Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048 zahájil večer a potěšil posluchače dokonalou souhrou, čistotou intonace, precizní technikou a přesnou agogikou v závěru. Druhým číslem byl Koncert pro cembalo a smyčce A dur, BWV 1055. Sólistka cembalu zvedla ozvučnou desku, aby šel lépe zvuk do publika, ale i tak se jednalo o zvuk dosti komorní. Brilantní technika a energický projev sólistky se přenášely na publikum a táhly skladbu vpřed. Další skladbou byl Braniborský koncert č. 6 B dur, BWV 1051, se zmenšeným obsazením orchestru jen na šest hráčů a cembalo. Toto komorní obsazení dalo vyznít zejména sólovým pasážím houslí. Poslední skladbou byl Braniborský koncert č. 5 D dur, BWV 1050 v úpravě pro zobcovou flétnu. Sólistka zvolila flétnu tenorovou, pro kterou je part psán, její zvuk měl lahodný témbr a provedení udivovalo technickou přesností a dokonalou souhrou jak s cembalem, se kterým ladila i barva zvuku, tak s orchestrem, který byl opět v plném obsazení. Škoda, že nosnost zvuku flétny byla omezená a její slyšitelnost pro poslední řady diskutabilní. Přesto se sólistka dočkala nadšených ovací. Jako přídavek zaznělo Ave Maria nejprve Bachovo v podání cembala a attaca Gounodovo v podání zobcové flétny. Michaela Koudelková dostála své pověsti skvělé interpretky, kterou potvrdilo i její nedávné vítězství v celosvětové soutěži v Tel Avivu na tento nástroj.
Festival opět potěšil svojí uměleckou i dramaturgickou úrovní a těšil se maximálnímu zájmu publika. Snad si v příštím roce festival udrží svoji úroveň i publikum a snad dojde více i na díla Leoše Janáčka.

Nahoru | Obsah