Hudební Rozhledy

Dalibor v Národním

Luděk Patrák | 09/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Michal Lehotský (Dalibor) a Dana Burešová (Milada)

Po osmnácti letech od poslední premiéry se tedy opera ND konečně rozhodla jít s kůží na trh a nastudovat nového Smetanova Dalibora. Bohužel, výčet inscenátorů, dřívějších ředitelů ND, kladl ještě před začátkem otázku, proč Dalibora neuvedli za své vlády v ND, ale přicházejí právě teď, jako nájemní hosté. Nicméně jejich pozice není záviděníhodná. Provedou-li dílo dobově a klasicky, kritika napíše, že nepřinesli nic nového. Pokud budou experimentovat, dostanou výtku, že znesvětili českou národní operu. Léty sehraný tandem režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák si tuto skutečnost velice dobře uvědomil a postavil svého Dalibora do reálné doby, reálných kostýmů (velmi dobrá práce Zuzany Bambušek Krejzkové) s tím, že občas oba inscenátoři projevili snahu o něco nového.

Někdy jednoznačně ku prospěchu věci (na začátku II. dějství zůstává sbor Daliborova vojska za scénou, což asi není ideální pro hudební dojem, ale diváka to ušetří trapného tanečku zbrojnošů, dále vyznělo působivě nasvícení českého lva nad jevištěm při zmínkách o českém národě a touze po svobodě, provokativní, ale vtipné se jevilo nasvícení primátorské a prezidentské lóže při Daliborově písni o svobodě ve III. dějství). Další novinky, jako spuštění krále na trůnu z provaziště, taneční pokulhávání obrněných strážců a lidu před soudní scénou, přehnané kouřové efekty (možná aby ukryly proměny jeviště mezi jednotlivými obrazy), a zejména „koupací“ Vladislavova scéna na počátku III. dějství neurazily vkus, ale asi nebyly nutné.
Dílo se hrálo v jedné z minulých textových verzí, takže ve II. dějství se opět „slídilo a šukalo“, tím spíše udivilo zbytečné a nesmyslné krácení v Daliborově závěrečném rozloučení se životem ve druhé žalářní scéně, které i titulní protagonisty zřejmě rozhodilo tak, že byli v jednom místě zcela mimo hudbu i text, což zřejmě ovlivnilo i gradaci v závěrečném „krev smyje vše, čím jsem se provinil“!
Inscenace Dalibora v minulosti vždy dávaly možnost elitním inscenátorům ND se prezentovat. Tentokrát tedy vše zůstalo převážně na hudební složce. Nastudování se ujal hudební ředitel opery ND (není lehké se orientovat mezi řediteli, řediteli oper ND a SOP, uměleckými řediteli a hudebními řediteli, jimiž se to v ND jen hemží – zcela v rozporu s proklamovanými cíli sloučení obou operních domů) Jaroslav Kyzlink. Orchestr pod jeho vedením hrál čistě a přesně, dopustil se minima chyb, zkrátka profesionálně dobře odvedená práce. Bohužel chybělo něco navíc – to, co slyšíme v nahrávkách Krombholce, Košlera i Bělohlávka – přidaná hodnota, jakýsi vlastní rukopis dirigenta, který toto Smetanovo dílo doplnil něčím vlastním, co nenajdeme v notách.
Silnou stránkou představení byly sbory Pavla Vaňka, což se ovšem stává v ND celkem příjemnou tradicí a pokračováním práce skvělých sbormistrů minulosti.
Konečně se dostáváme k pěveckým výkonům. Lze konstatovat, že úspěšnější byla II. premiéra, což dalo i publikum jasně najevo. Dalibor je jednou z oper, jejíž úspěch přímo souvisí s výkonem představitele titulní role. Jím musí být hrdinný tenor, hodný toho jména. Pokusy s lyrickými tenoristy – až na výjimky – v minulosti selhaly. ND si netrouflo postavit českého pěvce, ač např. Richard Samek prokázal na Bělohlávkově nahrávce nemalý talent a potenciál. Vsadilo na slovenské tenoristy, z nichž ovšem ani jeden není hrdinný tenor, a klíčovým výsledkem jejich výkonů je především to, nakolik úspěšně se jim podařilo se s tímto handicapem vyrovnat. Michal Lehotský v 1. premiéře bojoval statečně, ovšem těžce zápasil s výslovností sykavek, takže věta „nezaslechl jsem zvuky zlatých strun“ vyzněla až absurdně. Peter Berger byl typově příhodnějším Daliborem, silnější byl logicky v lyrických pasážích, škoda, že neuplatnil všechny Smetanou nabídnuté výšky ve II. a III. dějství, které by jako představitel rolí italského repertoáru bezpochyby zvládl. Na Dalibora L. M. Vodičky z premiéry v roce 1982, bohužel, zůstaly pouze vzpomínky a jeho symbolická přítomnost v divadle. Škoda, že tuto operu nemají v repertoáru přední světové scény a titulní roli nezpívají špičkoví tenoristé. Bylo by jistě zajímavé slyšet, jakého Dalibora by předvedl např. Andreas Schager nebo Jonas Kaufmann…
Radostněji se hodnotí výkon představitelek Milady. Dana Burešová (1. večer) se za léta dopracovala do pozice prvního dramatického sopránu ND (mj. zpívala Elsu z Lohengrina, Alžbětu z Tannhäusera a Libuši). Ačkoliv ve všech těchto rolích se předpokládá vysokodramatický soprán, výkon paní Burešové v roli Milady patřil ke špičce a rozhodně zachraňoval 1. premiéru. Druhý večer dostala velkou příležitost Kateřina Hebelková a jednoznačně prokázala, proč zpívá např. Kundry ve Wagnerově Parsifalovi v saském Chemnitzu. Průrazný hlas, jisté výšky, odstínění lyrických pasáží. Zde snad můžeme v budoucnu doufat v nástupkyni slavných heroin české opery.
V roli krále Vladislava podal v 1. premiéře velmi rozpačitý výkon momentálně asi nejslavnější český pěvec Adam Plachetka. Již role Přemysla v Libuši přinesla řadu otazníků, jsou-li tyto Smetanovy dramatické úlohy pro dosud především „mozartovského“ pěvce ideální. Bohužel premiéra Dalibora tyto rozpaky jen potvrdila, přestože bučení v obecenstvu bylo pro umělce snad až příliš kruté (patřilo sice inscenátorům Daliborovy „lázeňské scény“, ale pěvce muselo nutně zasáhnout). Jednoznačně dominoval Svatopluk Sem, jehož výkon korespondoval se slavnými pěvci minulosti a dává nám naději, že budeme mít v Praze opět smetanovského a wagnerovského barytonistu.
Důležitou postavou je též žalářník Beneš, kterého zpíval o prvním večeru Jiří Sulženko a o druhém Jan Šťáva. Oba pěvci si hlasově se svojí rolí zkušeně poradili, prvně jmenovaný byl věrohodnější z hlediska délky konání své služby, v níž věrně setrvává již plných 40 let.

Velmi příjemnou součástí nastudování byl výkon obou představitelek Jitky. Jak Alžběta Poláčková v první premiéře, tak Veronika Holbová ve druhé nebyly na jevišti jen do počtu, protože tam roli Smetana prostě napsal, ale staly se pěvecky důstojnými partnerkami dalších postav.
Oba Vítkové, jak Jaroslav Březina, tak Martin Šrejma, přinesli na jeviště spíše zkušenost, která jim pomohla vyrovnat se zdárně s touto poměrně nevděčnou rolí.
Zbývá Budivoj, který nemá pěvecky příliš výrazný prostor. Jiří Brückler v prvním večeru vzbuzoval větší respekt a strach z královské moci než Jakub Kettner ve druhém.
Národní divadlo má tedy konečně opět Dalibora! Vzhledem k tomu, že inscenace je prakticky ve všech směrech lepší než ta poslední z roku 2001, můžeme věřit, že se stane trvalou součástí repertoáru a snad vydrží až do Smetanova roku 2024, kdy předpokládáme kompletní smetanovský cyklus. Bohužel, i přes maximální snahu všech inscenátorů, přes mnohdy hraniční výkony protagonistů, kvalita předposlední inscenace z roku 1982 (Košler, Kašlík, Svoboda, Malý – Vodička, Zítek, Švorc, Průša, později Urbanová) nebyla a nemohla být dosažena. To není staromilská vzpomínka, to je prostě fakt, zaznamenaný na audio i videonosičích, a tudíž dostupný každému.
Přesto díky dramaturgii ND za povinnou odvahu v naději, že Daliborem tato invence nekončí a dočkáme se vyrovnání dalších, již téměř promlčených repertoárových dluhů.
Praha, Národní divadlo – Bedřich Smetana: Dalibor. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, sbormistr Pavel Vaněk. Psáno z obou premiér 27. a 29. 6. 2019.

Nahoru | Obsah