Hudební Rozhledy

Proudy a protiproudy jazzových meandrů

Vladimír Kouřil | 09/19 |Studie, komentáře

Pianistka Hiromi Uheara

To jsou mi věci, řekne si nedůvěřivec, globalizace nám už sahá po „našem jazzovém stříbře“! A medituje nad albem, v němž ukolébavku z nejslavnějších, Summertime od Georga Gershwina, rozeznívá exoticky znějící elektrická bezlubá kytara rodu amerického vynálezce Lea Fendera v rukou pařížského Vietnamce jménem Nguyên Lê. A aby toho nebylo málo, v této muzikálové, nebo, chcete-li, operní písni písní ještě zní další strunný nástroj ovládaný cizincem, ud Tunisana Dhafera Youssefa. Album je z diskografie italského trumpetisty, rodáka ze Sardinie, Paola Fresu: Kind of Porgy & Bess (RCA Victor, 2002).

Nguyên Lê je ročník 1959 a mládí prožil vprostřed jazzové a rockové scény hlavního města Francie. V patnácti začínal bubnováním, brzy přešel ke kytaře. Jeho opravdová kariéra začíná v roce 1987 vstupem do francouzského Orchestre National du Jazz. Doba jazzrockových fúzí mu umožnila vyjádřit se po svém ke svým rockovým idolům. Začalo to albem věnovaným kompozicím kytaristy Jimiho Hendrixe Purple (ACT, 2002). V roce 2010 vzdal hold celé éře rockové hudby a jejím tvůrcům, od Beatles přes Stevieho Wondera a Janis Joplinové až k Rastamanovi Marleymu, albem Songs of Freedom (ACT). Čtyři roky poté uctil hudbu dalšího fenoménu rockové scény, britských Pink Floyd, albem The Dark Side Of The Moon (ACT), tentokrát za přispění severoněmeckého rozhlasového NDR Bigbandu. Zde se po boku Nguyên Lê poprvé vyskytuje další zástupce jihoasijské jazzové komunity v Evropě, zpěvačka Youn Sun Nah z jihokorejského Soulu, která se po studiích francouzské literatury doma ocitla v Paříži a cele se věnuje jazzovému zpěvu.
Nguyên Lê v sobě uchoval kulturní zázemí vietnamské komunity, ale do hry orientální tóny domoviny vnáší s rozmyslem. Jen tam, kde cítí souznění s původním materiálem – a mnoho hudby „květinové“ éry se mu přímo nabízí. Na „floydovském“ projektu příkladně v Us And Them či v Any Colour You Like. Nebo Hendrixovo Little Wings či Eleonor Rigby od Lennona a McCartneyho na Songs of Freedom. O Lêho zběhlosti v žánru elektrické jazzrockové kytary není třeba pochybovat – je virtuos (slyš Black Dog od Led Zeppelin). Na jeho dalších albech převažuje vlastní tvorba, snad jen jednou se uchýlil k jazzovému standardu – na albu Homescape (ACT, 2006) s trubkou Paola Fresu rozezní Strayhornův a Ellingtonův klasický Chelsea Bridge. Nguyên Lê koncertně i studiově nadále střídá své dva proudy. Na jednom se svým kvartetem s vibrafonem se drží jazzového či jazzrockového soundu – letos CD Stream, v druhém základní sestavu výrazně rozšiřuje o etnické nástroje – letos CD Overseas, obě na ACT. Hudební oblast Nguyên Lêho předků nejlépe charakterizuje původní pojem tohoto jihovýchodního území Asie – Indočína. Kulturní vlivy z východní Číny, a naopak z jižních indonéských ostrovů se vzájemně prolínaly, v obou případech jejich hudbu charakterizuje zvuk citer, louten či jednoduchých smyčcových nástrojů. Jejich hlas se dokáže s Lêho elektrickou kytarou a syntezátorovými programy skvěle propojit. Nguyên Lê už patří ke globální emigraci druhé poloviny 20. století. Teoreticky by mohl hudebně mluvit už jen západním jazykem hudby. Ale právě jazz se svými absorpčními schopnostmi odvždy přijímá jakékoliv hudební podněty, které mu přinášejí muzikanti z končin daleko od New Orleansu. Je proto obvyklé, že například muzikanti z Orientu hrající jazz do něj buď vědomě, nebo třeba jen podvědomě vnášejí něco z hudebnosti svých krajin. Někdy si vystačí cizokrajnou zvukovostí své hudby užitím či napodobováním zvuků etnických nástrojů, někdy se snaží pro jazzovou interpretaci využít speciality rodné hudby – kinetiku a tektoniku etnické hudby, užívání speciálních tónových systémů a podobně. To vše se v jazzu dělo dávno před tím, než v 80. letech vznikla obchodní značka „world music“.
Setrvejme na jihovýchodě Asie. Když německý jazzový publicista a producent Joachim Ernst Berendt (1922–2000) začal v druhé polovině 60. let pro etiketu MPS produkovat sérii LP Jazz Meets World, Orientu věnoval tři alba. Dvě z nich byla spojením západních jazzmanů s asijskými, třetí si vystačilo s lokální hvězdnou kapelou. Freejazzová švýcarská pianistka Irene Schweizerová s německými spoluhráči se napojila na hudbu sitáristy a vokalisty Dewana Motihara, doprovázeného hráči na strunnou tamburu a tabla, a vzniklo LP Jazz Meets India (MPS, 1967). Druhým fúzujícím albem bylo Tony Scott: Djanger Bali (MPS, 1967), na němž slavného amerického klarinetistu a saxofonistu Tonyho Scotta (1921–2007) a jeho kvinteto doprovází pianista a hráč na etnické strunné nástroje z indonéských ostrovů (siter a ketjapi) Bubi Chen. U Scotta, u nás dobře známého účinkováním a nahráváním s Traditional Jazz Studiem či s Jiřím Stivínem a Rudolfem Daškem, bych rád připomněl jeho duchovně až intimní styky s japonskou hudební tradicí. Od hraní v doprovodu zpěvaček Billie Holidayové či Sarah Vaughanové v 50. letech se brzy propracoval mezi elitu moderního jazzu, v letech 1955–1959 byl podle kritiků Down beatu nejlepším klarinetistou. V 60. letech se na zájezdech do jihovýchodní Asie seznamuje s tamní hudební kulturou, se zen-budhismem, s meditačními metodami. V roce 1964 se už odváží natočit v triu s hráči na koto a flétnu šakuhači album Music for Zen Meditation, na němž je sólistou na klarinet a hraje témata společně předestřená se svými spoluhráči. V roce 1968 ještě nahrává album Music for Yoga Meditation And Other Joys, kde je mu v duu partnerem sitárista Collin Walcott, jenž se stal záhy členem kapely Oregon kytaristy Ralpha Townera, na přelomu 60. a 70. let také člen Codony trumpetisty Dona Cherryho.
Že jazz zapustil kořeny dost hluboko v Japonsku díky americké dlouholeté okupaci po skončení druhé světové války, je známé. Jistě si každý rád nadále bude pouštět alba tria Tethered Moon japonského pianisty Masabumiho Kukičiho (1939–2015) s basistou Garym Peacockem a bubeníkem Paulem Motianem, jejich variace na Pucciniho Tosca Experiencing (2004), na slavné Chansons d’Édith Piaf (1999) nebo jeho posmutnělé sólové album Black Orpheus (2016), záznam z tokijského koncertu téměř na den přesně po smrtí Motiana, znamenající konec tria Tethered Moon. Na albu nálada Kikučiho tvorby lahodí s titulní písní Luize Bonfá a Antónia Marii Manhã de Carnival. Hudbou bez rytmiky stylově už Kikuči jednoznačně překročil rámec moderního jazzu do oblasti progresivní klavírní tvorby 20. století.
Kikuči hrál už v roce 1968 ve společném kvintetu s trumpetistou Terumasem Hinoem – a tak se dostáváme k dalšímu plodu Berendtova producentství, k albu japonských jazzmanů Hideo Shikari: Sakura Sakura (MPS, 1970, nahráno v Berlíně 1965). Shikari (1933–1972) byl bubeník, měl vlastní kvinteto s trumpetistou, tenorsaxofonistou, klavíristou a kontrabasistou a pro Berendtovu nahrávku k sobě přizvali tři hráče na koto, z nichž jedno bylo koto s basovým rejstříkem. Společně nahráli skladby členů kvinteta a skladby převzaté z tradičního japonského repertoáru, aranžované saxofonistou a flétnistou Takeruem Muraokou. Shiraki s dalšími Japonci nahrával také s americkým pianistou Horacem Silverem (Hideo Shiraki Quintet Plays Horace Silver, 1962), později se saxofonistou Charliem Marianem (Jazz-Interseesion, 1977). Shirakiovo ryze japonské kvinteto nahrálo také album Plays Bosa Nova (1962). Ze Shirakiho kvinteta půle 60. let se nejdále propracoval na americkou scénu právě trumpetista Terumasa Hino (1942) – hrál na špičkové scéně, dokonce i v její avantgardní sféře. Na svém kontě kapelníka či spolukapelníka má na šedesát alb, jedním ze spolukapelníků býval v průběhu kariéry už od počátků již zmíněný pianista Kukiči. Pro nás je zajímavé, že ve skupině bubeníka Elvina Jonese si také zahrál s Jiřím Mrázem (Earth Jones, 1982), několikrát je Hino dobře slyšitelný také na starších deskách vedle kytaristy Johna Scofielda.

V roce 1977 jsem byl poprvé pozván jako čerstvý dopisovatel časopisu mezinárodní jazzové federace Jazz Forum na festival Jazz Jamboree ’77. Z toho, kolik muziky světového jazzu jsem tam za jediný týden zažil, jsem vnímal ten propastný rozdíl mezi polským a naším přístupem k jazzu. Jedním ze souborů, který mě příjemně šokoval, bylo vystoupení tria pianisty Yosukeho Yamashity s altsaxofonistou Akirou Sakatem a bubeníkem Takeoem Moriyamou. Byla to velká lekce free jazzu coltraneovského a taylorovského druhu, v níž se japonská mentalita všech tří muzikantů dokonale našla. O to více bylo překvapením, že se toto trio, byť se změnou na postu bubeníka (Shota Koayama), objevilo na programu 12. ročníku Mezinárodního jazzového festivalu Praha 1978. Recenzent měsíčníku Melodie Antonín Matzner opatrně podotkl, že „podobné ukázky zde bylo zapotřebí jako soli, o čemž jsme se přesvědčili z rozpačitých reakcí části publika, které expresivní styl Yamashity poněkud zjednodušeně připsalo na vrub mentality obyvatel vzdálené ostrovní říše.“ Nutno podotknout, že Matzner byl jeden z mála tehdejších našich oficiálních recenzentů chápajících a propagujících avantgardní jazzové proudy. V témže ročníku pražské jazzové slavnosti hrálo také kvarteto vibrafonisty Garyho Burtona a v něm účinkoval další Japonec – trumpetista Toru „Tiger“ Akoshi (1950). Pražské vystoupení Burtonovy party však skončilo pořadatelskou ostudou – jejich koncert byl předčasně krátce po půl desáté večerní přerušen, neboť do začátku „noční“ hodiny prý musel být sál vyklizen. 9. října 2005 jsme měli možnost slyšet v Rudolfinu americko-japonské duo Gary Burton – Makoto Ozone (1961, pianista z Kóbe), které v letech 1984–2013 nahrálo šest skvělých alb. Významných Japonců na vrcholné jazzové scéně bylo a je stále dost. Z těch „zavedených“ ještě připomenu altsaxofonistu, flétnistu a skladatele Watanabeho Sadaa (1933), od roku 1962 žijícího v Bostonu. Je namístě připomenout účast našeho Miroslava Vitouše na jeho albu Round Trip (1970) ještě s pianistou Chickem Coreou a Jackem DeJohnettem na bicí. Připomeňme ještě historický fakt, že Vitouš téhož roku spoluzakládal slavnou jazzrockovou kapelu Weather Report, která v průběhu let patřila k průkopníkům ve využívání etnických inspirací z celého světa.
V roce 2003 se zjevila na světové scéně nejmladší zástupkyně jazzu ze Země vycházejícího slunce – pianistka Hiromi Uheara (1979). Jako vítězka soutěže talentů si už ve čtrnácti letech zahrála v Obecním domě za doprovodu České filharmonie. O tři roky později v Tokiu dostala nabídku od Chicka Corey, aby si s ním zahrála jako host v duu na koncertě, který se tam uskutečnil. V roce 2008 společně nahráli úžasně album Duet pro japonskou etiketu, rok poté vyšla i v USA. Nezapomenutelně spolu na koncertě zahráli v roce 2010 Rodrigův Concierto de Aranjuez propojený s Coreovým Spain. Hiromi – jak bývá stručně jmenovaná na plakátech či v tisku – k nám jako neznámá pianistka přijela v roce 2009 na Staroměstské náměstí zahrát na Bohemia Jazzfestu. Byla součástí tria basisty Stanleyho Clarka s bubeníkem Lennym Whitem, neboli s někdejší rytmikou slavné kapely Chicka Corey. Hiromi publikum ohromila virtuozitou, živelností a viditelnou radostí, s jakou chutí hrála. Téhož roku s triem už bylo na trhu album Jazz in the Garden (2008) s repertoárem standardů a skladeb Clarka a Hiromi. nechybí ani světoznámá tradiční lidová japonská melodie Sakura Sakura. Ze standardů trio hraje například Take the Coltrane od Ellingtona, Isotope od Joe Hendersona nebo Solar od Milese Davise. Hiromi byla také hostem jeho Stanley Clark Bandu (2010). V roce 2006 Hiromi začala spolupracovat se známým fusion elektrickým kytaristou Davidem Fiuczynskim, tuto kvartetní sestavu s basistou Tonym Grayem a slovenským bubeníkem Martinem Valihorou nazvala Sonicbloom. Společně nahráli alba Time Control (2006) a Beyond Standards (2008), která Fiuczynski zvukem své kytary a stylem výrazně ovlivnil. Druhé album Sonicbloomu je až na dvě výjimky sestaveno z jazzových standardů: např. Caravan od Ellingtona, My Favorite Things od Rodgerse či I’ve Got Rhythm od Gershwina. Také se zde objeví autor, patřící k inspirátorům moderních jazzových klavíristů: Claude Debussy – Clair de Lune. V roce 2012 přijíždí Hiromi opět do Prahy, tentokrát s baskytaristou Antonym Jacksonem a bubeníkem Stevem Smithem a repertoárem z alb Voice (2011) a Move (2012). Koncert se uskutečnil v Divadle Hybernia 3. 10. Letos budou Hiromi Uhearu 3. 11. hostit Ozvěny Jazzfestu Brno 2019 v Janáčkově divadle se sólovým recitálem.

Nahoru | Obsah