Hudební Rozhledy

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2019

Julius Hůlek | 10/19 |Festivaly, koncerty

Letošní již 28. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov potvrdil a dále rozšířil charakteristickou úroveň žánrové pestrosti v řadě 23 koncertů, z nichž některé jsou výslednicí tematicky pozoruhodných projektů. V konkrétních podmínkách festivalu jsou vázány na místní tradiční lokality. Z nich právě Pivovarská zahrada bývá dějištěm žánrově atraktivních koncertů, namnoze mimo hranici takzvaně vážné hudby. To potvrdily například koncerty Symfonická pocta králi popu Michaelu Jacksonovi, dále vystoupení zpěvačky Lenky Filipové a jejích hostů s brněnskými instrumentalisty a konečně i neodmyslitelný muzikálový večer jako setkání českých a amerických hvězd přiléhavě nazvané Broadway meets Broadway. V Zámecké jízdárně se z domácích symfonických těles prezentovala smyčcová sekce Jihočeské filharmonie s arménským vokálně-instrumentálním souborem The Naghash Ensemble ve spojení arménské klasiky i lidové hudby, rocku a jazzu.

Letos poprvé se festivalové dění přesunulo dvěma koncerty do historicky vzácného kostela sv. Mikuláše v nedalekých Boleticích, dříve spadajících do vojenského prostoru, u příležitosti 30. výročí pádu železné opony, a to jednak písněmi Karla Kryla v podání Petra Samšuka a jednak gregoriánským chorálem souboru Schola Benedicta doplněným recitací. Většině komorních koncertů v neodmyslitelném zámeckém Maškarním sále plnícím funci nejfrekventovanější festivalové lokality věnujeme níže zvláštní pozornost. Předcházel je tu večer francouzské poezie s Janem Čenským a Prague Philhamonia Wind Quintetem a bachovský recitál houslisty Ivana Ženatého. Dále tu účinkovali umělci z Rakouska – houslista Vahid Khadem-Missagh se souborem Allegro Vivo Chamber Orchestra.

Slavnostní zahájení s Venuší
Festival byl otevřen slavnostním galavečerem nazvaným Venuše a živly: hudba a tanec doby krále Slunce (19. 7.) v prostředí setmělé, avšak bohatě iluminované Zámecké zahrady, konkrétně v prostoru rampy s fontánou a plastikami zobrazujícími božstva a symboly, zejména vody a úrody, k jejichž oslavě se druží vzduch a země. V centru představení jako uměleckého díla svého druhu s připomínkou dobové syntézy hudby, tance, iluminace a velkolepého ohňostroje na závěr byla stylově věrohodná baletní kreace, jejíž scénář, režii a choreografii garantovala Helena Kazárová, jedna z předních autorit na problematiku a praxi barokního tance, divadla a opery. Prožili jsme velkolepou evokaci zámeckých zahradních slavností na dvoře Ludvíka XIV., jejichž dominantní složkou byl právě balet. Hudba zněla v kvalitně a rovnoměrně reprodukovaném ozvučení daného prostoru a byla vybrána z tvorby Ludvíkova dvorního skladatele Jeana Baptisty Lullyho a jeho současníků. Esteticky podmanivou i poučnou lekci poskytl svými výkony Hartig Ensemble – působící od roku 1997 jako volné uskupení profesionálních tanečníků, věnujících se tanci tří staletí od pozdní renesance až po raný romantismus, přičemž v roli Venuše vystoupila Ida Fišerová a v roli Apollóna italský tanečník Francesco Scarpato.

Večer s Terpsichorou
Duch baroka, charakteristický právě pro začátek a zahajovací týden festivalu, se snad s ještě větší intenzitou, uvážíme-li podíl hudební složky, připomenul v historicky unikátním zámeckém divadle uvedením žánrově spřízněného a po interpretační stránce skutečně skvělého, hodnotného a navíc vysoce efektního dvoudílného pásma barokní hudby, baletu a operního sólového vokálního umění, zvláště francouzské provenience, souhrnně nazvaného Terpsichora podle opery-baletu Georga Friedricha Händela na závěr (25. a 26. 7.). Výkony jednotlivých účinkujících (choreografie a režie opět Helena Kazárová) byly vesměs imponující, zejména výkon sopranistky Ireny Troupové se všemi náležitostmi (včetně pohybu a gestikulace) do subtilních detailů stylově i technicky zvládnutého partu múzy Erató, neméně mezzosopranistky Dagmar Šaškové (Apollón), včetně působivé prezentace barokního tance Lenky Kantorové (Terpsichora). Stylově autentické hudební nastudování zajistil soubor Musica Florea s Markem Štrynclem, dirigujícím se zručně ovládanou barokní kytarou v ruce.

Soul, jazz, rock and blues, funk, pop = gospel v bezkonkurenčním podání skupiny Take 6
Vlastní zahajovací festivalový koncert – opět pod širým nebem, jenže v Pivovarské zahradě – ovšem patřil žánru, respektive žánrům diametrálně odlišné zeměpisné a stylové provenience (20. 7.). Neboť soul, jazz, rock and blues, funk, pop, ale i další zdroje se prolínají a profilují v těžko dostižitelném umění novodobého gospelu jedinečného amerického vokálního sexteta mužů tmavé pleti Take 6. Skupina je desetinásobným držitelem ceny Grammy a stěží najde sobě rovné. Perfektní rytmický i intonační soulad, temperamentní i spirituálně hluboké výrazové prožití, nepolevující energie beze stopy únavy, až živočišná radost a humor čtveřice tenorů, barytonu a basu zjevně provázely jejich permanentně kreativní prožitek s nebývale barevnou pestrostí každé noty, taktu, fráze i vokálního celku, pokaždé individuálně diferencovaného. Objevně jsme žasli při poznávání kouzla a mnohotvárnosti jazzové polyfonie, ať už ve faktuře a cappella, nebo za doprovodu vlastní tříčlenné rytmiky či Severočeské filharmonie Teplice s dirigentem Janem Kučerou, jenž má pro kumšt tohoto druhu mimořádné pochopení, už dlouho Take 6 obdivuje a „to, že se spolu setkáme na jednom pódiu, je pro mě událost z říše snů“, jak prohlásil.

Netradiční spojení: Epoque Quartet a Marek Novotný Jazz Trio
Multiči mezižánrové pozornosti, k níž se dramaturgie setrvale hlásí, bylo uprostřed festivalu kromě jiného učiněno zadost vystoupením dvou zdánlivě nesourodých, a přece navýsost kompatibilních seskupení (30. 7.). Na pódiu Maškarního sálu se vedle sebe ocitly soubory Epoque Quartet (David Pokorný a Vladimír Klánský – housle, Vladimír Kroupa – viola, Vít Petrášek – violoncello) a Marek Novotný Jazz Trio (Marek Novotný – klavír, Adam Tvrdý – kytara, Ondřej Štajnochr – kontrabas). M. Novotný (44) patří nejen k předním českým jazzovým klavíristům, ale i skladatelům, pojednávaný koncert byl zároveň do značné míry jeho autorským večerem. Smyčcové kvarteto Epoque Quartet letos slaví 20 let činnosti v duchu stylově progresivně a soustavně dynamizované existence. V jeho repertoáru je sice rovnoprávně zastoupena „klasická“ kvartetní tvorba, avšak v působnosti posledních let je stále znatelněji přítomen experiment a rozšiřující se žánrový diapason. Aktuální stylovou „polohu“ obou souborů výstižně ilustrovala vstupní kompozice Manhattan Island současného polského jazzmana Mateusze Smoczyńského (35) s vyostřenými vpády jednotlivých smyčcových nástrojů, vedle iniciativně dramatického klavíru pěkným kytarovým sólem i propracovaným kvartetním spektrem – to vše ústící do vkusně líbivé nálady. V následujícím čtyřdílném celku Erik – Glimmer Reflections – Seed – Allergia M. Novotného se hned v úvodní části představila vokalistka Josefína Čermáková, škoda jen, že vyznění jejího partu, řekl bych autorsky bytostně respektujícího její osobité, lyricky emocionální pěvecké zakotvení, bylo ke škodě celkového dojmu poněkud deformováno ozvučením. Sám Epoque Quartet se po přestávce blýskl efektní skladbou Minor Swing legendárního kytaristy romského původu Djanga Reinhardta, působícího v meziválečném období v Paříži. Večer uzavřel další čtyřdílný blok M. Novotného Leland Dream – Fresco – Antarktica – Runaway Train výrazovými kontrasty naléhavosti i tesknoty, hutnou a důmyslnou instrumentací vyznačující se „masivním“ klavírem, dravým doprovodem a exponovanými sóly, zejména houslí a kytary s podílem sólového vokálu v krajních částech. Vystihnout orientaci tvorby M. Novotného ve smyslu stylové charakteristiky není snadné, už vůbec ne, pokud jde o jednoznačné zařazení. Najdete tam vše možné, ale právě ta syntéza možných zdrojů je těžko definovatelná, ale naprosto jedinečná.

Radek Baborák a Miriam Rodriguez Brüllova se souborem Baborák Ensemble
O tom, jak pomezí žánrů a stylů a vzájemná různorodost může jít nedílně ruku v ruce s vysokou interpretační úrovní, přesvědčil do jisté míry s předchozím spřízněný koncert ve stejném prostředí týden poté (8. 8.). Protagonistou večera byl světově proslulý hornista Radek Baborák a jeho partnerem Baborák Ensemble. Baborákova působnost ve špičkových evropských orchestrech se uzavřela k roku 2010, aby se v průběhu přítomného desetiletí intenzivně soustředila na oblast komorní hudby a dirigování. Skutečnost, že základ Baborák Ensemble založeného 2001 tkví v obsazení lesního rohu v kombinaci se smyčcovým kvartetem, se připomenula Koncertem pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur (KV 447) Wolfganga Amadea Mozarta zároveň s faktem, že právě v takto redukovaném obsazení dílo původně zaznělo s Mozartem u pultu violy v podmínkách domácího muzicírování. První dvě věty se nesly v duchu lehce nasazených frází v působivě vyklenutých melodických obloucích, s jasně zřetelnou artikulací diferencovaných tónů, aby závěrečnou větou vynikl virtuózně vygradovaný kontrast. Zcela jiného rodu, ač neméně virtuozitou a elegancí obdařené, bylo provedení známé kytarové Sonáty či Serenády, op. 69 Niccola Paganiniho v citlivě nápadité úpravě Igora Bázlika pro kytaru a smyčce se znamenitou sólistkou Miriam Rodriguez Brüllovou. Bazálnímu obsazení souboru do třetice odpovídala Sonáta pro lesní roh a smyčce současného amerického autora a hornisty Kerryho Turnera (1960), jíž první polovina programu vrcholila. Třívětá skladba nabídla koncentrované a bohatě strukturované dění s brilantní instrumentací a výjimečností sólového partu. „Je to hudba moderní, ale ne avantgardní, je to pořád ještě hudba,“ glosoval výstižně R. Baborák, jenž hrou i slovem celý koncert provázel. V závěrečné sérii šesti krátkých kusů populárního novodobého argentinského klasika Ástora Piazzolly po přestávce bylo původní obsazení souboru v působivém aranžmá Tomáše Illeho rozšířeno o klavír, klarinet, basklarinet, altsaxofon, fagot, kytaru a bicí, aby vytryskl skutečný gejzír instrumentační barvitosti, kolektivního i individuálního interpretačního mistrovství.

Jubilant Bohuslav Matoušek se svými hosty
Závěrečný festivalový týden na rozdíl od předchozí žánrové různorodosti a stylové pestrosti proběhl spíše ve znamení návratu k hudbě takzvaně klasické. To však nic nemění na kvalitě a závažnosti jednotlivých koncertů. Hned na jeho začátku došlo k události nanejvýše významné – Maškarní sál se stal dějištěm gratulačního večera k 70. narozeninám jednoho z našich předních houslistů světové pověsti Bohuslava Matouška (6. 8.). Na programu byla koncertantní díla mistrů evropského baroka a bylo namístě, že partnerem zúčastněných sólistů se stal letos jubilující, i věkem interpretů mladý Ensemble 18+ založený před deseti lety a specializovaný zejména na hudbu.
18. století. Provedení vstupní Sinfonie neboli předehry k oratoriu Mesiáš Georga Friedricha Händela (HWV 56) proto patřilo právě tomuto kolektivu a zaujalo diferencovaností jednotlivých vrstev struktury díla. Následovala trojice děl význačných představitelů baroka i klasicismu. Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 3, č. 9 Antonia Vivaldiho (R 230) vyzněl Matouškovým podáním a v souladu s autorským rukopisem v citlivé výrazové čistotě i uměřenosti bez nadbytečných efektů v příkladně věcném provedení. Tím větší prostor dostal Ensemble 18+ k uplatnění expresivně oživující dynamiky a artikulace, což ostatně v obsáhlejším a zároveň diferencovanějším významu platí pro kolektivní podíl v průběhu večera vůbec. Tak například v následující Sonatě I. a cinque in G, op. 2, č. 1 Tomasa Albinoniho si interpreti díky spolehlivé orientaci v předivu hlasů mohli mj. dovolit obnaženější tóny bez vibrata ve prospěch propracované plastičnosti čtyřvětého celku. Oč decentnější Vivaldi, o to barvitěji vyzněl následující Koncert pro housle a orchestr č. 1 C dur (Hob. VIIa:1) Josepha Haydna. B. Matoušek jej dokázal obdařit jak rezolutní výrazovou rozkročeností, tak ztišenou jemností sólových vstupů, technicky skvělou intonací, brilantními dvojhmaty a ornamentikou, procítěnou melodickou vřelostí i hloubkou (mj. druhá věta) a především suverénní virtuozitou (třetí věta).
Po přestávce se dostalo i na mladé žáky B. Matouška – absolventka pražské HAMU, aktuální zástupkyně koncertního mistra FOK, japonská houslistka Hiroko Takahashi a student HAMU Patrik Sedlář se setkali u sólových partů Koncertu pro dvoje housle a moll, op. 3, č. 8 (RV 522) Antonia Vivaldiho. Díky nepochybně kvalitní přípravě se dobře uplatnila jak individualita sólistické dvojice (a to i každého z nich navzájem), tak flexibilní spolupráce kolektivní složky. Dominujícím společným jmenovatelem se stala virtuózní souhra a nepolevující výrazový elán, přičemž vedle relativně razantnější a „ostřílenější“ H. Takahashi jemnější a lyričtější P. Sedlář dospěl k větší průraznosti až ve třetí větě. Vyrovnaně zastoupený podíl koncertantních a ansámblových částí programu vrcholil Adagiem a Fugou (F 65), zdaleka ne jen epizodickým počinem nejstaršího syna velkého JSB Wilhelma Friedemanna Bacha. Soubor tu dostal příležitost v optimální míře demonstrovat stylově imponující zvládnutí bohatě propracované faktury. Leč skutečným vrcholem večera se stal Koncert D dur pro troje housle, smyčce a basso continuo (BWV 1064R) Johanna Sebastiana Bacha, dílo žánrové jedinečnosti a jedinečné krásy zároveň. Řečeno souhrnně, obdiv patřil všem, ale přece jen je třeba „vytknout před závorku“ jednak radostný jas, jenž se klenul nad dílem jako celkem, dále vyrovnanou kázeň ve spolupráci jednotlivých sólistů (též pochválíme kontinuové violoncello ve druhé větě) a nakonec – a to zejména s přihlédnutím k velkému generačnímu intervalu dělícímu sólistickou trojici – úžasnou formu B. Matouška, jeho ohleduplnost, ba příkladný respekt k mladým kolegům. Vřele aplaudovaný gratulační koncert názorně ukázal, nakolik se v jeho osobě pojí vynikající interpret a pedagog. Dramaturgicky i interpretačně se dotyčný gratulační koncert zařadil k dominantám festivalu.

Dvořákovský večer s Editou Randovou a Virtuosi Pragenses
Další večer v Maškarním sále byl především poctou Antonínu Dvořákovi (7. 8.). Letos si připomínáme 115. výročí jeho úmrtí a Dvořáka známého i neznámého v programu ohraničil Mozart. Kombinace jistě ne náhodná, vždyť Dvořák měl Mozarta ve zvláštní oblibě, a v obou případech se navíc jedná o spřízněný typ hudebnosti.
Úvodem zazněla Symfonie č. 1 Es dur (KV 16) osmiletého Wolfganga Amadea Mozarta a podání komorního ansámblu Virtuosi Pragenses pod taktovkou Martina Peschíka si dalo záležet na charakteristicky mozartovském „švihu“ krajních vět i kontrastní zádumčivosti věty prostřední. Následovaly dvě méně známé a ne často uváděné skladby Antonína Dvořáka. Tři novořecké básně, op. 50 v podání mezzosopranistky Edity Randové byly aktualizovány novodobou orchestrací, realizovanou přítomným dirigentem M. Peschíkem. Aranžmá se zdálo být náladově výstižné, ale pod výsledným dojmem přece jen vyvstává otázka, nakolik dílu prospívá. Snaha pěvkyně o pečlivou a srozumitelnou artikulaci byla evidentní, ve zpěvní dikci leckde nabyl vrchu dramatický tón, avšak v celkovém zvukovém obrazu nuance zanikaly. K Dvořákovi se E. Randová vrátila po přestávce výběrem z autorem instrumentovaných Cigánských melodií, op. 55, leč i zde výrazově akcentovala spíše mírně dramatické, byť technicky spolehlivě jištěné pojetí. Virtuosi Pragenses spolu s dirigentem jak výběrem první, třetí a finální věty z Dvořákovy Serenády E dur, op. 22 před přestávkou, tak Mozartovou Symfonií č. 29 A dur (KV 201) v závěru večera podali výkon jednoznačně kvalitní, výrazově korektně profilovaný, avšak rutina přece jen poněkud převýšila žádoucí jiskru jedinečnosti.

Už nás nedělí železná opona – večer s Durinskou filharmonií
Předposlední festivalový večer měl reprezentativní charakter a tradičně patřil orchestrálnímu koncertu v Zámecké jízdárně (9. 8.), tentokrát s německým tělesem Thüringen Philharmonie z města Gotha v Durynsku. Souvislá historie tamějších stálých orchestrálních těles sahá až do poloviny 17. století a koncert měl symbolicky připomenout nabytou svobodu po pádu železné opony. Této myšlence přímo ikonicky odpovídá zařazení symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany. Bylo příjemným překvapením sledovat tvar, jaký dílu dokázal vtisknout japonský dirigent Yuki Miyagi. Na někoho mohla kompozice působit trochu rozvláčněji, ale koncepčně byla jistá a přesvědčivá. Obvykle zařazovaná koncertantní skladba před přestávkou – tentokrát Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102 Johannesa Brahmse – měla po interpretační stránce punc poněkud neobvyklého překvapení, a to neobyčejně iniciativním, zdravě patetickým a technicky perfektním výkonem rakouského violoncellisty Stefana Kropfitsche. Jihokorejská houslistka Sanhee Cheong sice svůj part zvládala s jistotou, ale znatelně tenčím tónem (k větší průraznosti dospěla až ve třetí větě), zato orchestr patřičně dostál žádoucí a nepolevující výrazové vřelosti. Dramaturgie večera byla sklenuta Symfonií č. 5 c moll, op. 67 „Osudovou“ Ludwiga van Beethovena. Celková souhra a vnitřní zvukové proporce ve vzájemném porovnání jednotlivých nástrojových sekcí byly vyrovnané, zejména dechy v kombinaci se smyčci osvědčily kvalitní a stabilní úroveň. Rádi pochválíme i vizuálně poutavý dirigentův výkon, jenž si ke každé skladbě dokázal najít diferencovaný a přesvědčivý přístup a po zásluze sklidil nadšené ovace.

To nejlepší ze světové scény
Letošní festivalový ročník byl slavnostně zakončen závěrečným operním galakoncertem (10. 8.). Zahajovací i závěrečné koncerty pod širým nebem v Pivovarské zahradě bývají ohroženy nebo naopak nad očekávání příznivě umocněny počasím. Tentokrát déšť ustal těsně před koncertem, a tak bylo možno v nádherné atmosféře prožít krásu bohatého výběru ze širokého repertoáru romantické, zejména italské veristické provenience, ale též francouzské opery i operety. Zazněly slavné árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, Lazebník sevillský, La traviata, Carmen, Rigoletto a další, a to v nepřetržitém sledu, bez přestávky, protože co kdyby náhodou znovu začalo pršet? V oslnivém sledu sólových árií a duetů defilovaly skvělé a spontánně podané výkony mladých pěvců – sopranistky Adriany Kučerové, mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové a basbarytonisty Borise Prýgla, jehož hvězda tu zazářila snad nejoslnivěji. Trojici vyrovnaně doplňoval zkušený tenor, sólista Metropolitní opery, Američan Richard Troxell. Výsledný dojem z dokonalého vokálního umění by nebyl myslitelný bez skvělého orchestru, konkrétně PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou pohotově kreativního Leoše Svárovského.

Nahoru | Obsah