Hudební Rozhledy

S Letními slavnostmi staré hudby ve Španělsku, na kafíčku i ve Versailles

Helena Havlíková | 10/19 |Festivaly, koncerty

Vedoucí souboru Cappella Mariana Vojtěch Semerád

Úvodem
Jubilejní 20. ročník Letních slavností staré hudby otevřel 11. 7. koncert zahájený příznačně oslavným čtrnáctihlasým motetem Jubilate Deo. Tento festival zaměřený na starou hudbu, který začínal a otevíral nové obzory v době, kdy zdaleka nebylo jasné, nakolik se tato hudba ujme v běžném koncertním životě, stále drží vysokou úroveň inspirativní dramaturgie ve špičkové interpretaci a obohacující spolupráci s Centrem barokní hudby ve Versailles. Tradicí se už stal španělský večer – hispánským hudebním temperamentem napříč staletími tentokrát rozezněli Trojský zámek mezzosopranistka Anna Reinhold, katalánské kvarteto Exclamatio a argentinský kytarista Quito Gato. Britský vokální soubor Utopia vzdal v klášteře sv. Anežky České hold Bohorodičce v mariánských nešporách mistrů renesanční polyfonie – Palestriny, Despreze, Gomberta, ale i méně známých Angličanů Deringa a Philipse.

Do pařížských hudebních salónů 18. století s hudbou Rameaua, Leclaira, Barrièra, Clérambaulta nebo Philidora zavedla posluchače svým bohatě barevným sopránem Chantal Santon-Jeffery. Na koncertě v Břevnovském klášteře se doplňovali i spolu soupeřili Vittorio Ghielmi na violu da gamba a Luca Pianca na loutnu. Základní koncertní program letos obohatil i balet v podání polského souboru Cracovia Danza Ballet. A jubilejní ročník završil 6. 8. v Rudolfinu Večer pro krále, hudebně-taneční představení na motivy osudových lásek ve francouzských barokních operách, na kterých se v hudebním nastudování Jany Semerádové a v choreografii Natalie van Parys podíleli sopranistka Katherine Watson, tenorista Reinoud van Mechelen, tanečníci Anna Chirescu a Artur Zakirov se souborem Collegium Marianum.

Zahájení s vícehlasými motety
Na programu zahajovacího koncertu v kostele sv. Šimona a Judy (11. 7.) byla vícehlasá moteta na texty žalmů či jiných forem vokální hudby a instrumentálních skladeb benátského vícesborového stylu, jak ho v druhé polovině 16. a na počátku 17. století reprezentovali Giovanni a Andrea Gabrieli, Claudio Merulo nebo Heinrich Schütz. A volba desetihlasého moteta Jubilate Deo Ascania Trombettiho na úvod koncertu byla nejen rozjásanou oslavou Hospodina, ale i výstižnou oslavou zahájení 20. ročníku.
Interpretace těchto vícehlasých, až čtrnáctihlasých kompozic je ovšem mimořádně náročná. Vyžaduje jak sezpívanost, tak plasticitu „sólového“ vedení hlasů. Soubor Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda známe z koncertů, na které je možné klást ty nejvyšší nároky. V kontextu takové „sebekonkurence“ při akustice kostela sv. Šimona a Judy však tentokrát všechny nuance vokální polyfonie tak docela nevyzněly. A ve srovnání s našimi špičkovými soubory staré hudby se německý soubor Instrumenta Musica, v jehož obsazení pod vedením Ercole Nisiniho dominovaly cinky, trombóny a dulciany vedle violy da braccio a varhanního pozitivu, přesvědčivěji neprosadil. A to i přesto, že se ve změnách rozestavění interpretů v prostoru sv. Šimona a Judy uplatnila i zvuková „choreografie“ a při závěrečném, čtrnáctihlasém motetu In ecclesiis Giovanniho Gabrieliho z jeho kolekce motet Symphoniae sacrae... liber secundus (1615) se část sólistů a instrumentalistů přemístila i mimo pódium na obě strany ochozu kostela. Do sopránů ne úplně zapadal hlas Veroniky Vojířové a bas Václava Jeřábka neměl onu zvučnou profonditu, kterou ovšem uplatnil jeho kolega Jaromír Nosek. Právě díky jeho podání s doprovodem hlubokých pozounů program večera ožil v Davidově žalozpěvu nad synem Absolonem Fili mi Absalon, jak ho zhudebnil Heinrich Schütz ve své sbírce Symphoniae sacrae (1629).

Na kafíčku v Divadle ABC
Letní slavnosti staré hudby pak své četné příznivce pozvaly do Divadla ABC na kafíčko v podobě Baletu o kávě s hudbou Johanna Sebastiana Bacha (17. 7.). Pití tohoto moku je zde předmětem rodinného sporu v jeho humorné Kávové kantátě (BWV 211): protestantsky přísného tatínka Šlendriána durdí, jak jeho dceruška Lízinka holduje tomuto lahodnému nápoji.
Bachova kantáta inspirovala polský soubor Cracovia Danza Ballet, který se pod vedením tanečnice a choreografky Romany Angel věnuje barokním dvorským tancům. S oporou v dobových instrukcích tanečních mistrů a ikonografických zdrojích vznikla novodobá replika v 17. a 18. století tak oblíbených baletů s fantastickými a exotickými náměty. Žertovná inscenace s prvky pantomimy rozvíjí Bachův námět o scény, v nichž ani rafinované tance dvou nápadníků neodvrátí neposlušnou Lízinku od její posedlosti kávou. Když se objeví tajemný Turek, který Lízinku láká do své kavárny, ta neváhá ani chvilku. A ocitne se v podivném světě, ve kterém tančí celý kávový servis – šálek coby nafoukaná primadona, ješitná Cukřenka se svůdným víčkem, vznešená Konvička, přičinlivý Mlýnek roztáčí na hlavě kliku. A zvesela se přiženou i nezbedná Kávová zrna.
Hudební podklad baletu kromě tří hudebních částí z Bachovy Kávové kantáty v provedení sopranistky Patricie Janečkové a basisty Jaromíra Noska byl sestaven z tanců Bachových slavných Orchestrálních suit (BWV 1066–1069) ve francouzském stylu se skočnými rytmy gavoty nebo gigue, vznešenou courentou a menuetem nebo žertovnou badinerií. Spolehlivý výkon orchestru Collegium Marianum s brilantními flétnovými sóly jeho umělecké vedoucí Jany Semerádové však byl poznamenaný akustikou Divadla ABC, která není pro takovou hudbu optimální.
Balet o kávě tak nabídl užitečné srovnání s inscenacemi barokních oper a dalších žánrů hudebního divadla, na kterých se podílí naše přední specialistka na barokní taneční formy Helena Kazárová. Oproti jejímu až přísnému dodržování pravidel vyčtených z dobových traktátů, polský soubor ke krokům a pozicím stylu „la belle danse“ přistoupil s odlehčeným nadhledem. V programu Letních slavností tak byl tento večer jakýmsi žertovným divertissementem, vděčným hlavně pro dětské diváky. Na festivalu, který si mimo jiné zakládá na souznění programů svých produkcí s prostorami, ve kterých se odehrávají, by taková baletní produkce vyzněla lépe v méně formálním prostředí, než které skýtalo Divadlo ABC.

Corazón español
Španělský večer nesl název Corazón español, jak se oblasti centrální Mesety říká místnímu temperamentu. Koncert (Trojský zámek, 22. 7.) však přinesl mnohem více barev španělské hudby – nejen ohnivé melodie, dráždivé změny metra a synkopy, hemioly, ale i posmutnělé příběhy inspirované mořem a vlnami a půvabné příběhy milostné i rošťácké s bohatými básnickými obrazy a symboly. První polovinu tvořila díla u nás prakticky neznámých barokních skladatelů 17. a počátku 18. století – Sebastián Durón (1660–1716), Juan Hidalgo (1614–1685), Gaspar Sanz (1640–1710), Lucas Ruíz de Ribayaz (1626–1667) nebo Tomás de Torrejón y Velasco (1644–1728). Střídaly se písně inspirované lidovými nápěvy nebo árie ze zarzuel s instrumentálními skladbami, často variacemi na typické španělské tance – jácaras, canario, fandango, o italském vlivu svědčila improvizace na fandango. Druhá část koncertu s poctou španělské kultuře patřila skladatelům 19. a 20. století, kteří se inspirovali hispánskými tradicemi. Jednoduchými adaptacemi lidových písní byl zastoupen jejich sběratel Federico García Lorca, árií z baletu El amor brujo Manuel de Falla, zazněly také katalánské lidové písně a dostalo se i na slavnou Habaneru z Bizetovy Carmen.
Vokální část koncertu zastala Anna Reinhold. Tato mezzosopranistka, která se uplatňuje především v oblasti staré hudby, pravidelně spolupracuje se souborem Cappella Mediterranea, ale vytvořila také roli Debussyho Mélisandy, založila soubor Caravaggio, s nímž se věnuje komorní hudbě a písňovému repertoáru pozdního 18. a raného 19. stol. Nemá kořeny španělské, ale francouzské. Možná tato kombinace dodala jejímu projevu zvláštní charisma s vyzařováním křehké dívenky, která ale za andělskou „tvářičkou“ skrývá „potvůrku“ a svůdnou ženskou rafinovanost. Toto napětí vnesla i do Bizetovy Habanery, která byla v jejím podání vlastně dráždivější než prvoplánově ordinérní svádění, jak bývá často interpretována. Mimořádným zážitkem byl výkon souboru Exclamatio String Quartet, který pod vedením violoncellisty Oleguera Aymamího hraje na dobové nástroje. Jejich úžasná sehranost v detailech, které se nedají zapsat do not, byla strhující, takže jedním z vrcholů večera byla meditativně založená Toreadorova modlitba Joaquína Turina ve verzi pro smyčcové kvarteto, pro kterou byla tato romantická programní skladba původně pro čtyři loutny upravená. Španělský kolorit dodal večeru i Quito Gato, který ke hře na devítistrunnou barokní a raně romantickou kytaru přidal typické přidupávání s rolničkami kolem kotníku.

Nahoru | Obsah