Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Wilhelm Furtwängler

Alena Sojková | 10/19 |Studie, komentáře

Wilhelm Furtwängler

„Vrchol německé školy dirigování“, „nejlepší brahmsovský dirigent své generace, možná všech dob“, „zajímavější než všichni němečtí dirigenti jeho generace dohromady“, „jediný dirigent, který kdy pochopil Beethovena“, „nejen hudebník, ale především tvůrce“… Takovými charakteristikami označovali muzikologové i samotní dirigenti velikána taktovky Wilhelma Furtwänglera. Člověka, který kvůli svému přesvědčení, že hudba se nezaplete s režimem, ba může proti němu tiše protestovat, si po válce vysloužil obvinění z kolaborace s Hitlerovým režimem a musel projít procesem denacifikace. Jeho osud vypovídá o tom, jak obtížné je pohybování se „na miskách vah“, kdy na jedné straně umělec režimu podléhá, a ten ho zneužívá, na straně druhé s jeho ideologií nesouhlasí a drobnými i statečnějšími činy se mu snaží oponovat.

Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler se narodil v roce 1886 v Schönebergu (dnes součást Berlína), později vyrůstal v Mnichově, kde jeho otec vyučoval na univerzitě. Pocházel z dobře situované intelektuální německé rodiny. Otec byl archeologem, při pracích na vykopávkách v Olympii zemřel na úplavici. Matka byla nadaná malířka. Jak uvádí Norman Lebrecht v knize Mýtus jménem Maestro, pravidelně si do deníku poznamenávala všechny synovy pokroky. Tak si ve Wilhelmových šesti týdnech i zaznamenala: „Hlasitě se směje.“
Lebrecht sarkasticky konstatuje, že to byl projev, který na fotografiích už jen zřídkakdy zopakoval.
Furtwängler se chtěl stát skladatelem. Dirigování mu prý sloužilo k tomu, aby dosáhl tvořivého cíle. „Hudba má smysl jen tehdy, když zní!“ opakoval. Jeho tvůrčí vklad byl tak velký, že pod jeho rukama vznikala nová díla, plná nespočetných možností, často intuitivní, instinktivní. Podle Furtwänglera je dirigentova práce „spojit černé kuličky not pohybem rukou do organického celku“.

Vzestup Maestra
Dirigentský debut si odbyl v Mnichově s Devátou symfonií Antona Brucknera. Poté působil na mnoha dirigentských i korepetitorských postech, v letech 1919 na sebe přitáhl pozornost svým působením ve Vídni a zkraje dvacátých let už byl jedním z nejuznávanějších evropských dirigentů. Záhy – v roce 1922 – mu bylo po smrti Arthura Nikische nabídnuto místo šéfdirigenta lipského Gewandhaus orchestru, chvíli poté se stal dirigentem Berlínské filharmonie. Přišlo hostování v Londýně, následovalo hostování u Newyorské filharmonie, kam se v následujících dvou letech opakovaně vracel.
Z vedení lipského Gewandhaus orchestru rezignoval roku 1928 poté, co se stal abonentním dirigentem Vídeňské filharmonie (1927–1930). V roce 1931 dirigoval poprvé na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. V letech 1925–1930 byl předsedou německé sekce Společnosti pro novou hudbu, později zakázané nacisty.
Po vítězství NSDAP se režim rozhodl využít Furtwänglerovo jméno, aby jím zaštítil svou pověst státu, který pečuje o odkaz německé kultury. V té době již mnozí umělci, mezi nimi i hudebníci a dirigenti, emigrovali a pro Furtwänglera nastalo mnohaleté období, kdy vzdoroval přáním a podmínkám nacistického vedení (zejména byl v centru pozornosti Hitlera, který ho obdivoval nade vše, Goebbelse a Göringa) v souladu se svým svědomím a přesvědčením. O jeho rozhodnutí zůstat v Německu, neodejít jako mnoho jeho kolegů a přátel, se dosud diskutuje.
Rozhodně nebyl obdivovatelem ani podporovatelem Hitlera, dokonce byl po prvním volebním vítězství NSDAP přesvědčen, že by Hitler neměl dlouho zůstávat u moci. To, co na postojích Furtwänglera oceňují jeho životopisci, je jeho vztah k muzikantům židovského původu. Někteří již z Německa odešli, jiní – například mnoho členů orchestrů – zůstávali. Furtwängler se jim i ve vyhrocených dobách snažil pomáhat, dokonce jim zařizoval podmínky k útěku. Nacisté si byli Furtwänglerova postoje vědomi a v roce 1933, kdy musel na post šéfdirigenta lipského Gewandhaus orchestru rezignovat Bruno Walter, ho chtěli přinutit, aby ho na turné nahradil. Furtwängler odmítl a místo něj jel Richard Strauss.
Známý je i Furtwänglerův dopis Goebbelsovi, kde v této souvislosti píše: „Pokud je boj proti Židům namířen především proti umělcům, kteří zde nezakořenili a působí především destruktivně, snaží se zapůsobit jen oklešťováním a sterilitou výkonů, pak je to jenom správné… Jestliže však tento útok současně ohrožuje skutečné umělce, není takový krok pro naši kulturní politiku nejšťastnější. Žádná země si nemůže dovolit zatratit takové umělce, jako jsou Walter, Klemperer, Reinhard, musí jim být umožněno rozvíjet jejich talent v Německu, podobně jako židovským instrumentalistům Kreislerovi, Hubermanovi, Schnabelovi…“ Na závěr připomněl jména dvou významných umělců, bez nichž si nelze německou hudební tradici představit: Josepha Joachima a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.
Goebbels na tento dopis zareagoval typicky: slíbil, že „skutečným umělcům“ hodlá poskytnout „nejvřelejší podporu“.

Tresty i odměny
Následující dva roky nechali nacisté Furtwänglera na pokoji. Ten se snažil ze všech sil pomáhat pronásledovaným hudebníkům a několika Židům v orchestru také výsadní práva vydobyl. Dále dirigoval „dekadentní“ hudbu, a když chtěl Erich Kleiber uvést v opeře Unter den Linden Bergovu Lulu, poradil mu, aby premiéru přemístil do sálu filharmonie, kde nebude tolik na očích. Sám se zachoval podobně: uvedl symfonickou suitu Paula Hindemitha podle opery Malíř Mathis, kterou nacisté zakázali pro její modernistické pojetí, podvratné libreto, které se zabývá úlohou umělce v tyranské společnosti, a nakonec i pro osobní zášť Goebbelse vůči Hindemithovi. Toto veřejné zastání se autora, jehož žena byla Židovka, se neobešlo bez trestu: dostal rozkaz opustit Státní operu, ale současně mu bylo umožněno setrvat ve filharmonii.
Krutější ránu mu nacisté zasadili, když ho připravili o jeho osobní sekretářku, nenahraditelnou asistentku Bertu Geissmarovou, s kterou se ještě jako hoch seznámil v Mannheimu. Navzájem si sebe vážili a Berta byla i neocenitelnou Furtwänglerovou obchodní manažerkou. Dokonce se traduje, že když jednou při jednání ve Vídeňské opeře váhal, jak má pozdravit, srazila mu ruku. Této ženě nacisté odebrali pas a nařídili jí, aby opustila Berlín. Po navrácení pasu odjela do Londýna, kde se stala asistentkou sira Thomase Beechama. Po odjezdu Berty v roce 1934 jakoby Furtwänglerova vůle ochabla a nacisté si s ním začali pohrávat.
Furtwängler nikdy nevstoupil do NSDAP (na rozdíl od Herberta von Karajana), opakovaně odmítal dirigovat při slavnostních příležitostech Horst-Wessel-Lied (Vlajku vzhůru), pochodovou píseň SA a hymnu NSDAP, a nezdravil nacistickým pozdravem. Byl však povolán do Pruské státní rady a stal se viceprezidentem Říšské hudební komory (Reichsmusikkammer), jejímž prezidentem byl Richard Strauss.

Bayreuth a Herbert von Karajan
Do Bayreuthu se Furtwängler vrátil v roce 1936, poprvé od roku 1931, navzdory velmi špatným vztahům s Winifred Wagnerovou. Dirigoval zde novou inscenaci Lohengrina, na kterou uvolnil Hitler značnou sumu peněz. Všechno bylo mnohem okázalejší než jindy. Toto představení se vysílalo do zemí Evropy i Ameriky a mělo posílit obraz Německa jako země, která pečuje o kulturní hodnoty, a „nové Německo“ je jejich strážcem.
Protože si loajalitou Furtwänglera nemohlo být říšské vedení jisté, ale potřebovalo ho a navíc byl Hitlerovým oblíbencem, bylo nutné objevit zcela oddaného dirigenta jako protiváhu k Furtwänglerovi. Ten se objevil v Berlíně koncem třicátých let a jmenoval se Herbert von Karajan. Tento rakouský mladík měl všechno, co nacisté potřebovali: talent, mládí, ctižádost… Furtwängler pochopil – zejména poté, co vyšel článek, v němž vyšlo srovnání obou dirigentů v jeho neprospěch –, že je jeho pozice oslabena. Věděl, že kdyby Německo opustil, Karajan by ho okamžitě nahradil na postu šéfa Berlínských filharmoniků. Byl to počátek nedůvěry až nenávisti k tomuto Rakušanovi (který však na sklonku života uznal Furtwänglerovy schopnosti), jež ho neopustily až do smrti. Nikdy ho nenazval celým jménem, mluvil o něm pouze jako o „Herr K“. Hitler věděl, že Furtwängler je lepší dirigent než Karajan, ale rozhodl se, že Karajana si bude držet v záloze, protože Furtwängler je politicky nedůvěryhodný.

Působení za války
Během války se Furtwängler snažil vyhýbat dirigování v okupované Evropě. Nechtěl vystoupit ve Francii, tvrdil, že tam vystoupí, teprve až bude tato země osvobozena.
V Praze dirigoval Furtwängler dvakrát – v listopadu roku 1940 a v březnu roku 1944. V roce 1940 byla na programu i Smetanova Vltava. Podle Furtwänglerova životopisce Prieberga byla tato volba výrazem dirigentova postoje k poníženým Čechům. Koncert v roce 1944 byl věnován pátému výročí německé okupace a účast Furtwänglera měla odčinit jeho odmítnutí dirigovat v tom roce v Berlíně koncert k Hitlerovým narozeninám. Na programu byla Dvořákova Novosvětská.
Furtwängler se rovněž v roce 1943 odmítl zúčastnit propagandistického filmu Philharmoniker, v němž se objevila řada dirigentů spojených s Berlínskými filharmoniky: Eugen Jochum, Karl Böhm, Hans Knappertsbusch a Richard Strauss. Furtwängler ovšem na plátně chyběl…

Po válce
Furtwängler byl po válce obviněn z toho, že dirigoval dva nacistické koncerty, a musel projít denacifikací. První z oněch koncertů se konal 3. února 1938 a byl ohlášen jako koncert pro mladé. Podle Freda Priberga však Furtwängler, když se rozhlédl po auditoriu, pochopil, že ti chlapci v uniformách asi nebudou školní mládež…
Druhé vystoupení se odehrálo 5. září 1938 v předvečer zahájení sjezdu NSDAP v Norimberku, kde Furtwängler dirigoval Wagnerovy Mistry pěvce norimberské.
Předsedající denacifikační komise Alex Vogel prohlásil: „Vyšetřování ukázalo, že Furtwängler nikdy nebyl členem žádné nacistické organizace, pomáhal lidem pronásledovaným z rasových důvodů a vyhýbal se takovým formalitám, jako byl nacistický pozdrav zdviženou pravicí.“
V závěru soudního procesu svědčil Hugo Strelitzer slovy: „Za to, že jsem dnes živ, vděčím Wilhelmu Furtwänglerovi. Považuji ho za velkého člověka. Pomohl ochránit mnoho židovských muzikantů a tímto postojem prokázal velkou odvahu, protože to dělal na očích nacistů, v Německu. Jen historie bude jeho soudcem.“
V podobném duchu svědčili ve prospěch Furtwänglera Yehudi Menuhin, Arnold Schönberg, Bronisław Huberman nebo Nathan Milstein.

Dirigentský styl Wilhelma Furtwänglera
Dirigent Henry Lewis o Furtwänglerově přístupu k dirigování prohlásil: „Obdivuji Furtwänglera pro jeho originalitu a čestnost. Osvobodil se od otrocké závislosti na partituře. Uvědomil si, že noty zapsané v ní jsou pouze symboly a nic jiného. Partitura není esence nebo duch hudby. Furtwängler měl velmi vzácný dar dohlédnout za partituru a ukázat, co v té hudbě je.“
Jiní dirigenti na něm obdivovali vzácnou kombinaci porozumění jednotě zvuku a struktury.
Vladimir Ashkenazy se vyjádřil, že „jeho zvuk není nikdy hrubý. Je silný, ale není těžký.“ A dodal: „Nikdy jsem neslyšel tak krásné orchestrální fortissimo!“
Daniel Barenboim nazval Furtwänglerův zvuk kulatým a prohlásil, že se nedá srovnat s žádným jiným německým dirigentem své generace.
Na závěr uveďme slova Sergia Celibidacheho: „Každý byl v té době ovlivněn Toscaninim. Je snadné uhodnout proč – jeho styl nepotřeboval žádný odkaz k duchovní dimenzi. Byl to prostě pořádek v hudbě. Ale při poslechu Furtwänglera jsem byl konfrontován s něčím zcela jiným: metafyzikou, transcendencí, vztahem mezi zvukem a zvučností. Furtwängler nebyl jen dirigent, byl to tvůrce!“

Nahoru | Obsah