Hudební Rozhledy

Mozaika operních režisérů - Christof Loy

Zbyněk Brabec | 10/19 |Studie, komentáře

Christof Loy

„Zajímá mne, odkud jsme přišli a kam bychom měli jít.“
Ch. Loy
K nejvýznamnějším a nejžádanějším režisérům současných operních scén patří bezesporu německý režisér Christof Loy. Jeho režie neprovokují tak, jako např. režie Hanse Neuenfelse, Petera Konwitschneho nebo Krzys-ztofa Warlikowskeho, mají vždy svou jasnou a logickou koncepci, vycházející důsledně z libreta i ze skladatelovy hudby, zároveň nikdy nejsou staromódně popisné.

Christof Loy se narodil 5. prosince 1962 v Essenu v rodině architekta a tlumočnice. Po absolvování gymnázia začal ve svých čtrnácti letech studovat operní režii pod vedením Dietera Bülter-Marella na Univerzitě umění Folkwang v rodném městě. Za inscenaci Telemannovy opery Pimpinone na této škole získal Cenu Folkwang. Po absolvování školy pokračoval ve studiu v Mnichově, kde studoval na univerzitě obory divadelní věda, dějiny umění a italská filologie. Své první angažmá nastoupil v roce 1984 jako asistent režie v Gelsenkirchenu, kde spolupracoval s významnými režiséry Dietrichem Hilsdorfem a Jaroslavem Chundelou. Po dvou letech přešel do Wiesbadenu a od roku 1990 se věnuje režii oper i činoher ve svobodném povolání bez trvalého angažmá, byť s některými divadly opakovaně spolupracuje. Příležitost dostal nejprve ve Stuttgartu, Freiburgu, Brémách a Gelsenkirchenu. Od roku 1997 režíruje v Německé opeře na Rýně, která se stala na určitý čas jeho uměleckým domovem, kde nastudoval řadu oper, např. cyklus oper Claudia Monteverdiho. V roce 1999 inscenoval v Grazu dvě Mozartovy opery, začal spolupracovat s Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, které tehdy vedl významný německý intendant Bernd Loebe. Ten později přešel do Opery Frankfurt, kam samozřejmě Loye zval ke spolupráci (poprvé tam v roce 2003 režíroval Mozartův Únos ze serailu). V Bruselu spolupracoval Loy také s významným britsko-italským dirigentem Antoniem Pappanem, od roku 1999 hudebním ředitelem londýnské opery Covent Garden, který otevřel dveře také Loyovým režiím. Stále žádanějšího režiséra oslovovaly i další operní domy, např. Theater an der Wien, Deutsche Oper Berlin nebo Opernhaus Zürich. Vedle své režijní činnosti působil Christof Loy v letech 2006/08 také jako profesor a vedoucí operní režie na Vysoké škole pro hudbu a múzická umění ve Frankfurtu nad Mohanem.
Christof Loy má na svém kontě přes sto inscenací oper, ale i operet a činoher. Pracuje v řadě významných operních divadel. Jmenujme alespoň ty, kam se vrací opakovaně: Divadlo Brémy, Německá opera na Rýně Düsseldorf/Duisburg, Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, Opera Graz, Hamburská státní opera, Operní festivaly v Glyndebourne a v Salcburku, Královská opera Covent Garden v Londýně, Bavorská státní opera v Mnichově, Opera Frankfurt, Theater an der Wien, Grand Théâtre v Ženevě, Německá opera v Berlíně, Královská opera ve Stockholmu, Opernhaus Zürich, Divadlo Basel a De Nederlandse Opera Amsterdam.
Významným rokem v uměleckém životě Christofa Loye se stal bezesporu rok 2002, kdy se poprvé dostal na jednu z prestižních světových operních scén, když v londýnské Královské opeře Covent Garden inscenoval Straussovu operu Ariadna na Naxu. Do Londýna se pak opakovaně vracel a spolupráce s touto významnou operní scénou trvá dosud, neboť v závěru letošní sezony tam bude inscenovat Straussovu Elektru. O rok později dobyl svou inscenací Händelova oratoria Saul Bavorskou státní operu v Mnichově, kde pak také opakovaně režíroval, mj. Donizettiho Roberta Devereuxe a Lucrezii Borgiu s Editou Gruberovou, vytvořil zde pozoruhodnou inscenaci Händelovy opery Alcina, Henzeho Bassaridky a naposledv roce 2017 Mozartovu Figarovu svatbu. Na prestižním Salcburském festivalu se představil poprvé v roce 2007 ne příliš výraznou inscenací Haydnovy Armidy, o dva roky později zde režíroval Händelovu Theodoru (opět v hudebním nastudování Ivora Boltona), později Straussovu Ženu bez stínu, kterou hudebně nastudoval Christian Thielemann, a naposledy v roce 2017 Händelovu operu Ariodante. V budoucnu by měl Loy dobýt ještě Vídeňskou státní operu (ve Vídni ovšem opakovaně pracuje v Theater an der Wien, kde mu jeho vynikající inscenace Brittenova Petera Grimese z roku 2015 vynesla mezinárodní ocenění Opera Award), Bayreuthský festival a Metropolitní operu v New Yorku.
Za své režie byl Christof Loy mnohokrát vyznamenán. Odborný časopis Opernwelt jej třikrát jmenoval režisérem roku, v roce 2008 získal Německou divadelní cenu za inscenaci opery Così fan tutte ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 2017 obdržel mezinárodní Opera Awards jako nejlepší operní režisér.
Christof Loy se nespecializuje na inscenování oper z určitého období, režíruje opery od baroka až po současnost. K některým dílům se vrací opakovaně, mnohé z jeho inscenací se objevují koprodukčně v několika divadlech. Z množství jeho režií jmenujme ve výběru alespoň všechny Monteverdiho opery, Händelovu Alcinu, Giulia Cesara, Ariodanta i inscenace jeho oratorií Saul a Theodora. Loy také inscenoval některé Gluckovy opery, Haydnovu Armidu, Cherubiniho Medeu a všechny běžně uváděné opery W. A. Mozarta včetně méně hraných oper La finta semplice, Lucio Silla nebo La finta giardiniera. Z německého operního repertoáru nastudoval např. Weberovu Euryanthu, Wagnerovy opery Tannhäuser, Tristan a Isolda a Parsifal i Straussova Růžového kavalíra, Ariadnu na Naxu, Arabellu, Intermezzo, Ženu bez stínu a Daphne. Z italské operní tvorby jmenujme Rossiniho Italku v Alžíru i Turka v Itálii a Jezerní paní, Donizettiho Lucii di Lammermoor, Roberta Devereuxe, Lucrezii Borgiu, Marii Stuartovnu, Belliniho Cizinku, Normu a Kapulety a Monteky, Verdiho opery La traviata, Falstaff, Don Carlos, Simon Boccanegra, Sicilské nešpory, Macbeth, Falstaff a Síla osudu, jakož i opery Mascagniho, Leoncavalla a Giordana. Poměrně méně inscenoval opery Giacoma Pucciniho, několikrát se vrátil k Děvčeti ze Západu. Z ruské operní tvorby režíroval Čajkovského Eugena Oněgina, Pikovou dámu a Čarodějku a také Musorgského Chovanštinu, z francouzských oper pak Massenetova Werthera a Manon, Bizetovu Carmen, Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodova Fausta, Berliozovy Trojany a Charpentierovu Louisu, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, ale i jeho dílo Fantasia a Krásnou Helenu. Z operetní tvorby také režíroval Straussovu Noc v Benátkách a Netopýra a několikrát i Lehárovu Veselou vdovu. Inscenoval i moderní opery, ať již dnes klasická díla, jakými jsou Bergovy opery Vojcek a Lulu, Korngoldův Zázrak Heliany, Janáčkova Její pastorkyňa nebo Brittenův Peter Grimes, ale rovněž opery Glassovy, Henzeho nebo Hamleta Anno Schreiera v Theater an der Wien. Christof Loy inscenoval také dvě opery italského současného skladatele Andrea Lorenza Scartazziniho, které vznikly na libreto jeho životního partnera Thomase Jonigka: Der Sandmann (Večerníček), poprvé uvedený 20. října 2012 v Basileji, a Edward II., jehož světová premiéra se konala v Německé opeře v Berlíně v únoru 2017.

V letošní divadelní sezoně bude Christof Loy inscenovat např. Schrekerův Vzdálený zvuk ve Stockholmu, Donizettiho Dona Pasquala v Zürichu, Čajkovského Eugena Oněgina v Oslu a Straussovu Elektru v Londýně.
Pro Loyovy inscenace je charakteristické, že většinou nerespektují určení, kdy a kde se má ta která opera odehrávat, ale odehrávají se v naší současnosti, případně v jakémsi bezčasí. Loy tvrdí, že „režie stále existuje. Může být špatná nebo dobrá, ale bez režie nemůže být divadlo.“ V centru jeho pozornosti je zpívající herec, který má svůj charakter, své sociální postavení a který má k postavám okolo sebe jasný vztah. Ten většinou Loy zachovává tak, jak jej autoři libreta a hudby napsali. Loy je mistrem psychologického divadla, jeho inscenace jsou většinou založeny na výrazném hereckém projevu všech zúčastněných a na mnohdy až vyhroceném modelování vztahů mezi jednotlivými postavami. Často mu k tomu slouží téměř prázdná scéna, většinou jednotná pro celou inscenaci. Prázdná scéna mu navíc umožňuje soustředit větší pozornost na osobnost pěvců. Ve svých režiích se koncentruje na úzkou spolupráci s hercem, od kterého vyžaduje absolutní důvěru. Práce s ním začíná často o mnoho dříve, než začínají režijní zkoušky v divadle. Tak například, když se slavnou Editou Gruberovou připravoval v Mnichově Donizettiho Roberta Devereuxe, kde ztvárnila královnu Alžbětu, scházel se s ní více než dva roky před započetím zkoušek. Hovořili spolu o roli královny, o jednotlivých scénách i o celé koncepci inscenace. Už při těchto rozhovorech vznikal profil budoucí operní postavy. Loy chtěl, aby všechny jemné duševní pohnutky ve zpěvu Edity Gruberové nebyly jen slyšet, ale aby byly převedeny i do jejího tělesného chování, čímž by právě všechny ty pěvecké nuance získaly ještě větší šíři. Tvrdí, že věrnost dílu nemá nic společného s vžitými vizuálními dojmy z tradičních inscenací. Na zkouškách vyžaduje, aby herci měli již kostýmy, jejichž pomocí se dostanou blíže k ztělesněné figuře. Je přesvědčen, že hercům pomáhá, když i své jevištní partnery vidí v kostýmech, což velice ovlivňuje jejich hereckou práci. Loy také tvrdí, že hodně inspirace získal ve výtvarném umění, když v době svých studií trávil mnoho času v sálech mnichovské Staré pinakotéky.
O svém vztahu k operní předloze říká: „Jsem režisér, který velmi přesně a velmi rád hudbu slyší a hudbu čte. Hned odkrývám duševní stavy a emocionální valéry.“
A co si myslí Christof Loy o hudebním divadle? „Hudba a především zpívaná hudba nabízí divákovi a posluchači možnost, aby přijal pocity toho, co se děje na jevišti. Hudba utváří tělesný i smyslný zážitek silněji než mluvené slovo. Tato aktivní spoluúčast vede k vyššímu dlouhodobému účinku. Slyšené zůstává v uchu a evokuje stále znovu, co se událo. Tak to pro mne je, a tak to chci i pro ostatní udělat srozumitelným. Kromě toho mám extrémní touhu, abych vše, čeho si vážím ve ,svém‘ skladateli, udělal pro nás současné.“
Řada Loyových inscenací byla zaznamenána na DVD, jejichž sledováním si čtenář může udělat zcela jasný obrázek o jeho inscenačním stylu a uvědomit si, nač ve svých inscenacích klade důraz a co je pro ně společné. Nejstarší zaznamenanou inscenací Christofa Loye je Únos ze serailu z roku 2004 z Opery Frankfurt, který byl o šest let později natočen též v Barceloně. Z Mnichova z roku 2005 je Donizettiho Roberto Devereux a z roku 2009 Donizettiho Lucrezia Borgia (obě s Editou Gruberovou), ze stejného roku 2009 je i Händelova Theodora ze Salcburku a Bergova Lulu z Covent Garden v Londýně. Z Holandské opery v Amsterdamu z roku 2010 je záznam Verdiho Sicilských nešpor. Na Salcburském festivalu v roce 2011 byla zaznamenána jeho inscenace Straussovy opery Žena bez stínu, o rok později bylo ve Stockholmu natočeno Pucciniho Děvče ze Západu, z roku 2014 pochází záznam Janáčkovy Její pastorkyně (Jenůfy) z Německé opery v Berlíně, o rok později byli v Curychu zaznamenáni Belliniho Kapuleti a Montekové a dosud poslední dokumentovanou režií Christofa Loye na obrazových hudebních nosičích je Zázrak Heliany Ericha Wolfganga Korngolda z Německé opery v Berlíně z roku 2018. Zbývá jen litovat, že nedošlo k záznamu jiných jeho pozoruhodných inscenací, např. Alciny z Mnichova nebo Petera Grimese z Vídně.

Nahoru | Obsah