Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Festival je život sám. Pro dokumentaristu ideál

Tomáš Pilát | 10/19 |Studie, komentáře

Foto ze křtu monografie Patrika Ulricha, věnované Jiřímu Hubačovi: zleva Patrik Ulrich, Ivan Hubač, Jiřina Bohdalová, Jiří Hubač ml., Jiří Bartoška a Ivana Hubačová

Dnešní povídání věnujeme práci s hudbou v České televizi a projektům mladého režiséra Patrika Ulricha. Ten, ač dokumentarista, vydává v těchto dnech monografii věnovanou scenáristovi a dramatikovi Jiřímu Hubačovi, který byl spjatý s filmem hraným, potažmo (i když pomálu) se seriály. Kniha Jiří Hubač – šlechtic příběhů popisuje životní i profesní pouť jednoho z našich nejlepších a nejúspěšnějších autorů ve své oblasti. Připomeňme snímky Fany, Nezralé maliny, Učitel tance nebo Babí léto, televizní inscenace Ikarův pád, Lístek do památníku či Tažní ptáci, seriály Sanitka a Dobrá voda, ale taky třeba veleúspěšné divadelní hry Král Krysa, Komu zvoní hrana nebo Dům na nebesích. Na co Jiří Hubač sáhl, to se povedlo.

Hudbu měl Jiří Hubač rád. Dokládá to už jenom ten fakt, že mnohé z jeho postav jsou muzikanti. Pianista Kára z Ikarova pádu a Tažných ptáků (v brilantním provedení Vladimíra Menšíka) z české divácké paměti hned tak nevymizí. Což je jenom jeden příklad za všechny.
Jakou roli přisuzoval významný scenárista ve svých počinech muzice a jak s ní pracoval? „Mrzí mě, že jsem se s Hubačem osobně nesetkal, a tudíž se ho na to nemohl zeptat,“ lituje jeho životopisec Patrik Ulrich. „Hudbu miloval, to se dá říct, a dokázal to i tím, že ke konci své kariéry se dal taky na muzikálová libreta. Uvažoval dokonce i o libretech k baletu či opeře,“ pokračuje.
Hubač obdivoval muziku skladatele Petra Hapky a ve dvou případech se mu povedlo s ním spolupracovat. Šlo o třídílný televizní film Studentská balada a distribuční snímek Fany. Studentskou baladu režíroval Ludvík Ráža, který s Hapkou spolupracoval pravidelně, Fany je režijním počinem Karla Kachyni. Kachyňa si Hapku našel na sklonku 80. let minulého století a „jmenoval ho“ svým dvorním skladatelem na dalších 20 let. Skladatelova muzika tak zdobí například filmy Městem chodí Mikuláš nebo Kráva. A taky Kachyňovy pozdní televizní opusy. „K Petru Hapkovi měl Jiří Hubač blízko. Možná i proto, a taky z důvodu přítomnosti Jiřiny Bohdalové, jsem na křtu své knihy zahrál hudbu z filmu Fany. Chtěl jsem jí udělat radost, a to se mi povedlo. Viděl jsem pak fotku, kde jí dokonce ukápla slza,“ říká se skromnou pýchou Patrik Ulrich.
Vedle Hapky miloval Jiří Hubač i muziku komponisty Jiřího Srnky. To byl písecký autor, jeden z nejbližších přátel režiséra Václava Kršky, taky píseckého rodáka. Srnka skládal hudbu ke Krškovým filmům, a díky tomu se seznámil s režisérem Františkem Filipem. To byl zase přítel Jiřího Hubače. Kruh se naplňuje. Ze spolupráce Hubač – Filip – Srnka vznikl televizní film Lístek do památníku. „Hudba se tu nesmírně povedla. Srnka dokázal být lyrický, barvitý, uměl skvěle pracovat se smyčci, uměl skvěle kombinovat smyčce s flétnou, s harfou… Na tuhle hudbu Jiří Hubač rád vzpomínal. Dokonce jeho syn Jiří Hubač mladší si občas na hudbu z Lístku do památníku vzpomene a mluví o ní. Je opravdu skvělá,“ soudí Patrik Ulrich.
On sám má na svém režijním kontě několik zajímavých hudebních projektů, které vytvořil především pro Českou televizi. Co se týče hudebního cítění a vkusu při tvorbě dokumentárních filmů, nemůže si zmíněné veřejnoprávní médium vynachválit. „Česká televize má velkou výhodu v tom, že platí paušálně Ochrannému svazu autorskému. Dokumentaristé si tak mohou dovolit do svých filmů zakomponovat krásnou hudbu různých žánrů, samozřejmě i z literatury klasické muziky, hudbu světovou, ale třeba i šansony. Věci, které by u distribučních snímků často použít nemohli, třeba kvůli autorským právům. V České televizi je tak, co se týče práce s hudbou, velká svoboda,“ pochvaluje si.
Absolvent Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku točí především hudební dokumenty, portréty různého druhu. Může jít o vizitky festivalů (dokument Třeboňská nokturna), skladatelů, výkonných umělců či hudebních těles. „V současné době připravuji hudební portrét Luboše Sluky. To je devadesátiletý skladatel klasické hudby. Můžeme říct, že je potomkem těch největších klasiků, jakými byli Janáček a Martinů. Vycházel z nich, a vlastně pořád vychází. Pan Sluka je po mozkové mrtvici, naučil se psát levou rukou, aby vůbec mohl psát. Pravou má totiž ochrnutou. Pokračuje tedy v tvorbě, v současné době píše Svitu pro dva klarinety,“ nechává dokumentarista nahlédnout do své tvůrčí kuchyně. Podle něj je zmíněný projekt dalším důkazem toho, že Česká televize je milovníkem hudby a institucí otevřenou k diskusím a tvorbě. „Alespoň skrze ty lidi, které jsem poznal,“ doplňuje. A dodává další příklad. „Veřejnoprávní televize připravuje dokument o Bohuslavu Martinů, od jehož narození uplyne příští rok sto třicet let. Zatím je tenhle projekt ve výhledu, hledají se tvůrci, příběhy, rešerše, hledá se cesta, jak na tuhle velkou osobnost vůbec jít. Jak film pojmout. Já v tuhle chvíli figuruji jako odborný poradce. Takže shrnuto: co se týče hudby a hudební tvorby, zaplaťbůh, že tu tuhle instituci máme. A že ČT art funguje ve svém původním veřejnoprávním rozhledu, že se nebojí vyrobit a odvysílat dokument o takovém člověku, jako je například zmíněný Luboš Sluka. Spousta lidí by ho už nemusela znát, ale film bude.“ Co se hudebních záležitostí týče, rozhodně se u České televize nedá mluvit o krizi. Patrik Ulrich to takhle upřímně cítí.
Mladý tvůrce se mimo zmíněných projektů podílí i na přenosech muzikálových představení, jako režisér spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem i s Českou filharmonií. „Právě jsme dokončili nový díl cyklu Zkouška orchestru – to je projekt s Českou filharmonií, Markem Ebenem a režisérkou Alicí Nellis. V nové části představujeme hudbu Césara Francka, George Eneska a Antonína Dvořáka.“ I tuhle spolupráci si Ulrich pochvaluje. „Alice Nellis, přestože je známá především jako filmová režisérka, je hodně a skvěle hudební člověk. Muzice rozumí, je vystudovaná flétnistka. Ke klasické hudbě má vřelý vztah. Z toho pramení, že si vždycky dokáže najít nosné téma. Myslím, že by si celý hudební přenos klidně mohla režírovat sama, že mě k tomu ani nepotřebuje,“ říká s úctou její mladší kolega. Marek Eben je pak podle něj vynikající improvizátor, i když to vypadá, že má všechno pečlivě a bravurně připravené a nad každým slovem přemýšlí. „S dirigentem Petrem Altrichtrem to ale úplně nevycházelo, protože co Petra napadne, to řekne. My jsme ho přitom nechtěli svazovat pevným scénářem. Nechtěli jsme po něm, aby v tuto chvíli řekl o Dvořákovi toto a v jinou chvíli o Césaru Franckovi tohle, a aby to mělo maximálně dvě minuty, a ne tři, protože přece jenom následuje dlouhá ukázka a celá by se nevešla. Nebo by se nevešlo jeho povídání. Nechali jsme tedy pana dirigenta mluvit a s konečným tvarem jsme se museli vypořádat ve střižně. Ovšem spolupráce to byla krásná a příjemná,“ rozplývá se Ulrich. Televizní cyklus Zkouška orchestru je dokladem toho, že přenos klasické hudby či jakýsi „výchovný koncert“ nemusí být jen strohý a čistě vzdělávací, ale může být i vtipný, úsměvný, zábavný. A přístupnou formou dokáže přinést i mnohé ze soukromí a pracovního zákulisí jednotlivých hudebních skladatelů.

Úplně jiná práce byla na dokumentu Třeboňská nokturna. Jde o portrét stejnojmenného jihočeského hudebního festivalu, a marná sláva, portrét festivalu je něco jiného než portrét osobnosti nebo orchestru. „Je velmi těžké udělat ze sedmidenního festivalu šestadvacetiminutový extrakt. Spousta interpretů by si zasloužila mnohem delší stopáž, a spousta situací i mimo scénu byla natolik kouzelných, že je mi často líto, že se do filmu nevešly. Zároveň si ale uvědomuji, že Třeboňská nokturna nejsou festivalem typu Smetanova Litomyšl, není to Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově ani Dvořákova Praha. Tedy rozměrem. Jinak je to krásný, barvitý a inspirující festival,“ vzpomíná Patrik Ulrich na další dokumentárně-hudební práci. S filmařskou iniciativou tedy musel, jak říká, šetřit. Vybíral tak spíše ukázky a hudbu, které nejsou příliš známé. Třeboňská nokturna totiž vedle notoricky známých kompozic dávají prostor i takovým skladbám, jako je například Prokofjevova sólová Sonáta pro housle. Dokonce na zahajovacím koncertu! A vedle toho i, řekněme, alternativnější repertoár. „Nemusíme ukazovat provařené kompozice Dvořáka nebo Čajkovského, ale chceme ukázat právě ty méně známé, méně obvyklé, nehrané příliš často. Takže místo Slovanských tanců, které už připomínat nemusíme, například zmíněného Prokofjeva,“ upozorňuje režisér. A dodává, proč se dokument o festivalu vytváří poměrně snadno. „Festivalové dokumenty samy o sobě mají tu výhodu, že ten příběh, který potřebujete, se před vámi odehrává sám. Není to jako s osobností, u které musíte hledat její život; tady nemusíte hledat stopy té které osobnosti, ale život máte rovnou před sebou, ten festival se sám koná. Vy pak jenom přijdete, rozbalíte dvě, tři kamery a díváte se. Jste ve městě, které vás inspiruje, protože je bohaté na architekturu, na vnitřní svět, a spousta věcí, spousta detailů se dá dobře zachytit. S portrétovanou osobností, pokud třeba zrovna netvoří nějakou divadelní hru, nemaluje obraz nebo netočí film, je to jiné. Filmové situace si musíte vymyslet a vytvořit. Samozřejmě můžete umělce sledovat, jak vaří oběd nebo jede na návštěvu k rodičům. Ale musíte to zorganizovat a uskutečnit. Výhoda festivalových dokumentů je ta, že nic podobného nemusíte,“ vysvětluje Ulrich. Dodává, že přípravy na takový film můžou občas být docela pitoreskní, vznikají i komické situace, objevují se inspirující podněty. Třeba jak se dívat na město, na architekturu, na lidi. „Jdete třeba někam zadním vchodem, a najednou zjistíte: jé, tady je krásný záběr! Jak to, že to neznám? Aha, protože jsem dosud chodil jinudy. A najednou na mě támhle někdo čeká a támhle se stěhuje klavír a támhle se stěhuje harfa, a vy se ohlédnete, a najednou vidíte třeba krásný průhled na věž. I tímhle způsobem vznikala Třeboňská nokturna,“ rozplývá se jejich režisér. Na tuhle práci vzpomíná moc rád. Možná raději než na natáčení dokumentu o Pardubické komorní filharmonii nazvaný Komorní radosti. Ten vznikal, jak jinak, hlavně v Pardubicích. „Jako rodilý Pardubičák jsem tu všechna místa znal, a Pardubice mě neoslnily tak jako Třeboň, kde jsem byl třikrát v životě. V Třeboni bylo co objevovat, najednou jsem tam viděl spoustu krás a spoustu podnětů. S Pardubicemi jsem si vlastně nevěděl moc rady. A paradoxně tenhle dokument není z mého úhlu pohledu tak vizuálně bohatý jako Třeboňská nokturna,“ zpovídá se.
Spolupráce s dirigenty filharmonie byla přesto nádherná. Libor Pešek i Marko Ivanovič jsou charismatické osobnosti, je radost s nimi točit. Složitější to bylo s formou prezentace orchestru. Souviselo to, jak autor filmu podotýká, i s omezenými možnostmi. „Pardubická filharmonie má dvě tváře. Jsou to vlastně dva světy. V jednom z nich hraje ve velkých arénách, na sportovištích, v halách nebo v Lesním divadle v Řevnicích, ve druhém na prestižních festivalových scénách a festivalech. Kdybychom měli mecenáše, někoho, kdo by nám umožnil jet s Pardubickou komorní filharmonií do Japonska, do Vietnamu nebo na evropské turné, bylo by to pro naši práci příznivější a celkově zajímavější. Takhle jsme byli omezeni naším regionem. Na druhou stranu ale bylo příjemné přijít na to, jaký v něm má filharmonie zvuk. Lidé v Pardubicích a okolí si na ni zvykli, je to jejich domácí orchestr. Můžou si poslechnout muziku, za kterou by jinak museli jet do Prahy, do Brna či do Olomouce. Pardubáci jsou za svoji filharmonii vděčni. Jsou za ni rádi. Tahle radost se dostala alespoň do názvu filmu. Ty komorní radosti patří jak orchestru, tak obecenstvu,“ usmívá se filmař, klavírista a skladatel samouk, který si ke svým filmům často píše sám hudbu. „Je to pro mě veliká svoboda. U některých mých snímků vzniká dokonce hudba paralelně se scénářem. Kameraman i herci tak dopředu vědí, jakou má ta která situace náladu. Je to sice trochu svazující, ale pro práci obrovsky výhodné. Během přestávek v natáčení, třeba když se přestavuje a nově nasvěcuje scéna, mohu hercům zahrát její definitivní muziku nebo alespoň přiblížit její atmosféru,“ pochvaluje si Patrik Ulrich, jehož hudební vzdělání je takříkajíc domácí. Získal ho u své tety a matky, které byly obě učitelkami klavíru. Jak říká, od chvíle, kdy poprvé usedl za piano, už se ho nepustil. A postupně začal i skládat. „Nepovažuji se za hudebního skladatele, kompozice mě ale vždycky fascinovala. Od malička jsem obdivoval třeba tvorbu takzvané Mocné hrstky, což byli lidé, kteří se – až na Rimského-Korsakova – hudbou nikdy neživili, nebo jenom chvilkami. Bavilo mě, že si hudbu dělali po svém, bez nějakého klíče, nacházeli ji postupně. Třeba Borodin se učil v pětačtyřiceti, jak se dělají symfonie. Osobně jsem samouk tohoto typu, cestu k muzice si hledám sám, a moc nad tím vlastně nepřemýšlím,“ připouští hudebně-dokumentární, zatím ponejvíce televizní režisér Patrik Ulrich.

Nahoru | Obsah