Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí - Hra o trůn

Jakub Zahradník | 10/19 |Svět hudebních nástrojů

Existuje jedna periodická publikace, jmenuje se Piano buyer. Sepisuje ji a rediguje Larry Fine. Je pokračováním základního díla téhož autora s názvem The Piano Book, což je jakási „kuchařka“ pro člověka, který si chce koupit piano a nic o něm neví. Je to také snad jediný zdroj, který si troufá hodnotit klavírní firmy, jakkoli je to sporné. V článcích dostupných i na internetu se dočítáme, co se odehrává na světové scéně výrobců pian, a to především od 60. let minulého století, kdy na ni rázně vstoupila Yamaha. Tato firma vyráběla od roku 1887 varhany, o pár dekád později začala i s piany, původně pod názvem Nippon Gakki. V 60. létech začala vyvážet piana do Spojených států. Jejich úroveň byla nevalná, a tak je nebral nikdo příliš vážně. Houževnatí Japonci se ovšem poučili z vlastních nedostatků, a během deseti let začali dodávat piana v kvalitě již postačující a za nízké ceny. To dalo obchodu s piany zcela nový spád. Brzy se to mělo začít týkat i Evropy, jak přisvědčuje významný australský stavitel pian Wayne Stuart v článku otištěném v knize Clefs pour le piano (vyd. Aedam Musicae 2018, s. 297).

Stuart nastoupil v roce 1974 do učení v Japonsku u Yamahy a později strávil rok v klavírních fabrikách v Německu a Rakousku. Konstatuje, že „evropská indrustrie základně podcenila ve své nevědomosti inteligenci a schopnost Asiatů vyprodukovat výrobek potenciálně vysoké kvality za nízkou cenu.“ (Laskavý čtenář si možná vzpomene na nástup Yamahy na český trh v 90. létech spojený se zaváděním hudebních škol a předváděcími koncerty – možná až trochu varietními z pohledu Evropana.) Přidala se také další japonská firma Kawai, která piana vyrábí od roku 1927. Obě značky také hrají prim ve výrobě elektrických pian.
O desetiletí později, v 80. letech, se objevila další konkurence, tentokrát z Koreje. Firma Young Chang, založená roku 1956, se výrobou klavírů významně zabývá od roku 1975 a druhý výrobce Samick od roku 1964. Dle Larryho Finea, nahlížejícího svět z americké perspektivy, léta devadesátá vedle mocného korejského a japonského vlivu znamenala současně ofenzivu slavných evropských značek v sortimentu drahých pian. Kvalita těchto na jedné straně a levné asijské zboží na straně druhé americké výrobce (až na tři) položily.
Výroba v Koreji se mezitím stala tak cenově výhodnou, že ji začali využívat všichni. Vzpomeňme jen na příběh značky Bohemia piano, která zprvu dovážela nástroje postavené u firmy Young Chang, částečně je demontovala, vložila do nich kvalitní evropské komponenty, a české piano bylo na světě. Takový montážní systém se stal od těch časů pro levnější část evropské výroby příznačný. Stejnou továrnu – Young Chang – začala využívat i Yamaha pro své levnější modelové řady. Pozadu si nedovolil zůstat ani věhlasný Steinway. Ten svěřil japonské továrně Kawai výrobu své levnější značky Boston a ještě levnější Essexy nechával stavět v Young Changu a asi před deseti lety s nimi přešel k čínské Pearl River. Životní úroveň a platy Jihokorejců ovšem záhy stouply natolik, že se piana začala vyrábět v zemích, kde je to zase levnější. V Indonésii a Malajsii. To bylo dříve nepředstavitelné, protože tam panuje klavírům doslova nepřátelské tropické podnebí. Moderní doba však tento problém umožňuje řešit klimatizovanými halami a převozními prostředky. V Indonésii dnes nechávají stavět své laciné modelové řady firmy Yamaha, Kawai a Samick.
Aby toho nebylo málo, masové oblibě se klavírní hra po Japonsku a Koreji začala těšit také v Číně. Je to skutečně zvláštní fenomén – klavír představoval v určitém vývojovém stupni západní civilizace význačný společenský status, který později pozbyl. A dnes se přinejmenším tyto tři země východní Asie mají potřebu emancipovat se Západem i tím, že přejímají jeho kulturní hodnoty na poli hudby, ačkoli mají vlastní, svébytný a zcela odlišný hudební systém. Příčiny tohoto jevu jsou mimo rádius našeho hledání. Pro nás je důležité, že jedním z důsledků bylo přepsání mapy výrobců pian.
Už jsme kdysi napsali, že klavír je také věcí trofejní. Ve východoasijském podání je trofejní záležitostí vlastnit západní klavírní značku. Není žádným tajemstvím, že Číňané by rádi koupili firmu Steinway, přičemž částka, která je údajně na stole, zní na miliardu dolarů. Zde je potřeba ocenit nejenom motivaci Číňanů takovou částku případně zaplatit, ale současně jejich vůli a odhodlání převzít otěže jednoho z dalších klasických oborů, o který, ruku na srdce, západní veřejnost už dávno nedbá. Značka Steinway je nyní o to obchodně zajímavější, že docela před nedávnem koupila firmu Renner, nejlepšího výrobce mechanik a kladívek (dodavatele všech světových mistrovských značek). Jestliže klavírní firmy často tají, kolik vlastně vyrábí pian, Steinway svým chytrým obchodním tahem tento přehled získal.
Klavír byl v Evropě druhé poloviny 19. století vstupenkou do lepší společnosti. A v Americe na počátku 20. století se klavírní průmysl prý dokonce obchodně vyrovnal tomu automobilovému! Kdeže ty loňské sněhy jsou... Štafetu převzala Čína a prodeje tam jdou do statisíců. Čínský trh, jak známo, nebyl dlouho otevřený, a to mimo jiné umožňovalo, a možná ještě někdy umožňuje beztrestné přebírání průmyslových vzorů a výrobu falzifikátů, jimiž jsou ostatně některé asijské země nechvalně proslulé. Cena čínských výrobků zůstává posud také neuvěřitelně nízká, v to zahrnuje sebevzdálenější dopravu. Cena práce je tam o řád nižší než v Evropě a Americe, a trh s piany o řád vyšší. Jak tomu čelit? Těžko. Naštěstí však piano reprezentuje kvalitu a status. Levná asijská piana byla dlouho technicky i zvukově mizerná. Stavěla na vnějškovém atributu – na vysoce naleštěných skříních. S tím nejde vydržet donekonečna, muselo se jít s kvalitou nahoru. Mistrovských pian se naproti tomu neprodá tolik. Kvalitní výrobci také potřebují žít, a tak byli zase donuceni hledat cestu ke „kvalitě za rozumnou cenu“. Vznikly tak vedle jejich tradičních mistrovských modelových řad tzv. diverzifikované modelové řady pian (Boston a Essex od Steinwaye, Bechstein Academy, W. Hoffmann a Zimmermann od C. Bechsteina, Haessler a Irmler od Blüthnera, Weinbach, Scholze, Rösler a Fibich od Petrofa aj.). Dílem se taková piana staví pod supervizí mateřských firem v Asii (některá pouze pro Asii), dílem se dokončují v Evropě. Rozdíl je v materiálech, provedení a ceně.
Tak, jak si mistrovské evropské a americké značky osvojují diverzifikaci trhu, nástroje levných asijských výrobců přicházející do Evropy a Ameriky jsou pozvolna lepší a lepší. Doposud zde byly jisté nepřekročitelné meze – například překližované rezonanční desky levných asijských pian, které sice neprasknou, ale také už z povahy věci nemůžou správně vést zvuk, a další technické rozdíly – viditelné i skryté. Když ale již dva významní evropští výrobci představili autoru těchto řádků svou zamýšlenou novinku – překližovanou resonanční desku, pochopil, že mesaliance byla dokonána.
Sama Čína se dnes ekonomicky vzmohla již natolik, že se v ní vytvořila bohatá střední vrstva, která dává stále více přednost kvalitě před laciným zbožím. Bystří evropští výrobci jako Blüthner, Bechstein, Petrof a další si proto už dávno vybudovali přístup na čínský trh a jejich souhrnná participace tam není zanedbatelná. Nic také není navždy: Například původně pouze státem vlastněné čínské klavírní fabriky (nejstarší z nich Pearl River založená roku 1956) se staly součástí otevřeného obchodu a některé z nich přešly do soukromých rukou. Asijské firmy také již dávno angažovaly evropské a americké odborníky z oboru. A v neposlední řadě koupily některé významné továrny na starém kontinentě.
I to má svůj vývoj. Zatímco některé formy převzetí vedly k přeformátování na asijskou úroveň, jindy byla původní značce ponechána jistá autonomie a punc „German quality“ byl zachován. Tak tomu je v případě rakouské firmy Bösendorfer vlastněné Yamahou od roku 2008 (zatímco anglickou značku Kemble Yamaha v roce 2009 koupila a přenesla do Jakarty). V r. 2008 zakoupil korejský Samick vlivného německého Seilera, který v průběhu let sám převzal vícero značek. Pikantní na tom je, že nedlouho předtím sama firma Samick prošla bankrotem. V roce 2012 přešel německý Feurich pod křídla čínského Hailunu. O rok později koupila další německou značku Wilhelm Steinberg dravá společnost Parsons Music z Hongkongu, která vlastní stovky obchodů. Tatáž firma koupila v roce 2015 dvě třetiny věhlasné firmy Grotrian – Steinweg. A v roce 2016 připadlo 90 % podílu další německé firmy Schimmel čínské Pearl River. Na straně prodávajících stály často staré klavírnické rody, které nenašly už pokračovatele, a tento proces asi ještě není u konce.
Kdyby chtěl člověk vědět, kde co která firma vyrábí, nedostane se v dnešním globalizovaném světě daleko. Neznámý počet údajně několika set malých čínských výrobců nepodává zřejmě průkazné přehledy. Majetkové poměry firem se mění tempem, které z každé publikace učiní snůšku nepřesných dat. Jan Großbach, autor renomovaného Atlasu opusových čísel, neplánuje z uvedených důvodů už pokračování své edice. Velké továrny jako Pearl River, Hailun a podobně staví pro tolik výrobců ze všech koutů světa a dodavatelé dílů mají zřejmě také své utajené zdroje, že nás to staví před otázku, jak hledat zrnko původnosti. Lze se pokusit sledovat osudy dejme tomu firmy Parsons Music, která koupila vedle značek W. Steinberg a Grotrian také značku Gebruder Perzina a Broadmann (posledně jmenovaná patřila dvěma výkonným ředitelům od Bösendorfera, kteří si roku 2004 založili ve Vídni vlastní podnik, který o deset let později zkrachoval). Můžeme se pokusit sledovat osudy druhdy přeslavných firem Chickering, Hamilton, Wurlitzer a D. H. Baldwin, které podle všeho patří firmě Baldwin, která je dnes v Číně. Chceme se seznámit s nástroji Schulze – Pollman, původně dvou německých stavitelů, kteří se usadili v roce 1928 v San Marinu; při plánování cesty tam zjišťujeme, že už je také asijská. Dozvídáme se o čínském podnikateli Chenu Hailunovi, který se rozhodl ve své továrně vyrábět ta nejlepší piana. Angažoval mezinárodní tým designérů, staví pod značkami Feurich, Emerson, Cline, Cunningham, jenže s jeho mistrovským nástrojem jsme se dosud nesetkali. Korejská firma Samick vedle vlastní značky staví nástroje zn. Pramberger, Knabe, Seiler, Kohler & Campbell a Weber. V obchodech dále nacházíme piana Wendl & Lung, Story & Clark, Kingsburg, Palatino, Keyserburg, Ritmüller, dokonce Cristofori... Názvy mají budit dojem západnosti, ale při snaze vystopovat původ vše ukazuje východoasijským směrem.

Pojďme si na závěr alespoň připomenout hlavní mistrovské klavírní značky přítomnosti. Jsou to (seřazeny podle stáří): v Evropě Sauter, Bösendorfer, Steingraeber und Söhne, Seiler, C. Bechstein, Blüthner, Steinway & Sons, August Förster, Grotrian Steinweg, Petrof, Schimmel, Estonia a Fazioli, v USA Steinway & Sons, Mason & Hamlin a Charles R. Walter, v Japonsku Yamaha a Shigeru Kawai, v Austrálii Stuart & Sons.
Není na světě asi člověka, který by je důvěrně znal všechny. Český muzikant, podobně jako ten z Japonska, Ameriky, Koreje atd., vyrostl nejspíše na nástrojích místní provenience a k tomu se dostal k několika jiným značkám. Nejobdivovanější z nich je Steinway – firma vyrábějící v New Yorku a Hamburku. Hlavní sídlo má v New Yorku, ale američtí odborníci tvrdí, že hamburská výroba je lepší. Jestli je to tak, v minulosti tomu tak nutně nebylo. Traduje se, že více jak 90 % všech zásadních koncertních sálů světa je osazeno křídlem této značky. Z valné části jde o legendární koncertní model D, kterého bylo (dle údajů na Wikipedii) za historii firmy vyrobeno nějakých 25 000. Co k tomu dodat? Že pozice Steinwaye se zdá neotřesitelná a provokuje klavírnické experimentátory nespokojené s myšlenkou, že to hlavní již bylo řečeno. V příštím díle proto přidáme jména jednotlivců, kteří staví klavíry na vlastní pěst, a poinformujeme, co je nového na poli experimentální a neprůmyslové výroby akustických pian.

Nahoru | Obsah