Hudební Rozhledy

Dvořákova Praha 2019

Vojtěch Mojžíš | 11/19 |Festivaly, koncerty

Essenské filharmoniky řídil Tomáš Netopil.

ÚVOD
I letos patřil začátek koncertní sezony v Praze festivalu, který v sobě nese jméno našeho předního skladatele a současně i název naší metropole. 19. Dvořákova Praha proběhla ve dnech 8. až 23. září a tvořilo ji celkem 19 akcí s dominancí orchestrálních koncertů. S převážně dvořákovskými tituly se jí účastnily orchestry zvučných jmen jako například Rai National Symphony Orchestra pod Christophem Eschenbachem, Essener Philharmoniker pod Tomášem Netopilem, Israel Philharmonic se Zubinem Mehtou, z domácích jmenujme alespoň Českou filharmonii se Semjonem Byčkovem. Lákavý, svou formou originální, byl večer s pódiovým provedením Dvořákovy opery Král uhlíř. Koncerty se konaly převážně ve Dvořákově síni Rudolfina, kde mimo jiné zazněla kolekce Dvořákových instrumentálních koncertů, neméně působivé byly komorní koncerty v Anežském klášteře. Atraktivní byly oba klavírní recitály (Pogorelich, Giltburg). Dychtivému publiku byly určeny besedy s umělci vždy po koncertech, příjemným doplněním festivalového kalendáře bylo putování po stopách Antonína Dvořáka a rodinný den.

KAHÁNKŮV A NETOPILŮV DVOŘÁK
Druhý orchestrální koncert Dvořákovy Prahy 2019 (Dvořákova síň) v sekci Dvořák Collection se konal 9. 9. Patřil Essenským filharmonikům pod vedením svého hudebního ředitele Tomáše Netopila. Na přání dirigenta a jeho kolegy Jakuba Hrůši, šéfdirigenta Bamberských filharmoniků, byl celý večer věnován památce jejich učitele, dlouholetého pedagoga pražské HAMU a v cizině, zejména v Japonsku, mimořádně uznávaného umělce, dirigenta Radomila Elišky. Truchlící rodina a široká umělecká veřejnost se s ním shodou okolností téhož dne v dopoledních hodinách rozloučila smutečním Requiem v kostele sv. Václava v pražských Dejvicích, a doprovodila jej tak na jeho poslední cestě.
Ve zcela zaplněném Rudolfinu zazněla večer čtyři Dvořákova orchestrální díla (včetně orchestrálního přídavku na závěr večera). Na úvod to bylo Nocturno H dur, op. 40, B. 63, před přestávkou ještě Klavírní koncert g moll, op. 33. Vyvrcholením večera pak bylo provedení Dvořákovy 7. symfonie d moll, op. 70.
Hostující německé symfonické těleso patří ve své zemi k těm nejstarším. Vzdor této zkušenosti zapůsobil dnes jeho zvuk poněkud obhrouble, preciznost chyběla nejen v čistotě nasazování a v barevnosti tónů, ale i v propracovanosti orchestrálních sól dechových sekcí.
Naopak skupina smyčců, zde neobvykle početná, odvedla hned na úvod večera velmi kvalitní výkon při provedení Nocturna. Je to dílo mladého skladatele a má několik instrumentačních verzí. Všechny jsou postaveny na smyčcových nástrojích. Je poměrně málo hrané a to je škoda. Jeho působivost a nadčasovost pramení z důsledného dodržení jediného stavebného principu, založeného na vůdčí roli skvostně dirigentem vymodelovaných širokodechých melodických oblouků, klenoucích se nad protihlasem a basovým základem. Bohužel protihlas byl až příliš upozaděn, ač, jak víme, je nezřídka zcela nenápadně, právě ve vnitřních hlasech, ukryta specifická síla Dvořákovy tvůrčí invence.
Důkladnou znalost interpretované partitury závěrečné symfonie prokázal Netopil tím, že ji dirigoval zpaměti. Za přednost jeho interpretace lze považovat zřetelným gestem podávaný hudební výraz, založený na působivosti hlubokých, přitom zcela přirozeně působících agogických změn.
Výkon Ivo Kahánka v Klavírním koncertu g moll byl perfektní nejen technicky, ale i výrazově. Nezřídka se však subtilní Kahánkův projev ztrácel pod tíhou tutti zvuku orchestru, nebo i jen komplementárních orchestrálních sól. Toho si mohli protagonisté večera všimnout již při přípravě svého vystoupení. Že je však sólistův zvolený interpretační přístup správný a dostatečně jasný, konzistentní a cílevědomý, o tom se publikum mohlo přesvědčit vyslechnutím originálně pojatého přídavku, který následoval po dlouhotrvajícím potlesku. Kahánek přidal subtilní ukázku z Janáčkova Po zarostlém chodníčku.
Za rozhodně nemístné a nevkusné však lze považovat bezprostředně následující hlášení konferenciéra místním rozhlasem, ne nepodobné tomu z 3. nástupiště na hlavním nádraží. Následovalo totiž zcela nevhodně v těsném sledu po jemném Kahánkově přídavkovém výkonu, a proto zapůsobilo téměř dryáčnicky. Omluvou nemůže být ani fakt, že informovalo o sympatické věci, tedy o konání křtu nového CD.
Pořadatelé večera křest zařadili do Dvorany Rudolfina ihned za potlesk po druhé polovině večera. Svoje zdařilé dílo, CD Bamberských filharmoniků s nahrávkami koncertantních děl Antonína Dvořáka (Klavírní koncert g moll) a Bohuslava Martinů (Inkantace), polili šumivým sektem oba přítomní protagonisté, klavírista Ivo Kahánek a dirigent Jakub Hrůša, spolu se zástupci editora. I za tímto úspěšným počinem mladé umělecké generace někde v pozadí stojí pedagogický a lidský odkaz Radomila Elišky, který se systematicky, v Japonsku, tedy daleko od svého domova, na sklonku svého života tak bohatou měrou podílel na šíření slávy české hudby.

SÓLISTÉ HRAJÍ KLAVÍRNÍ KVINTETY
Koncert 10. 9. 2019 ve Dvořákově síni pražského Rudolfína otevřel komorní řadu letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha. Vystoupila na něm pětice renomovaných sólistů světového formátu, která přednesla závažná komorní díla Antonína Dvoráka a Johannesa Brahmse, jejich proslulé klavírní kvintety. Jak repertoárová, tak i interpretační dramaturgie tohoto zdařilého večera byla svěřena kurátorovi komorní řady, americkému houslistovi Gilu Shahamovi, který má hudební Prahu a tvůrčí odkaz skladatele Antonína Dvořáka v nevšední úctě.
K provedení Brahmsova Klavírního kvintetu f moll, op. 34, a Klavírního kvintetu č. 2 A dur Antonína Dvořáka k sobě Shaham přizval dva české umělce – rovněž houslistu Josefa Špačka a violistu Pavla Nikla, violoncellistu Kiana Soltaniho, původem Rakušana, a o generaci staršího německého klavíristu Gerharda Oppitze. Není zcela obvyklé, aby čtyři smyčcové party, které k sobě bytostně patří, byly obsazovány jinak než nějakým již dobře sehraným týmem, tedy zavedeným smyčcovým kvartetem. Bylo-li tomu v tomto případě jinak, vznikla situace, kterou poučené pražské publikum nezná, proto ji očekávalo s velkými otazníky. Jeho obavy se nenaplnily, dopadlo to velmi dobře. Je až k neuvěření, jak vynikajících výsledků může i v takovém případě dosáhnout pětice instrumentalistů, složená jen ad hoc, tedy z hráčů, kteří nejsou spolu v denním tvůrčím kontaktu. Něco podobného ale může dobře dopadnout pouze v tom výjimečném případě, že se jedná o interprety skutečně dobré, té nejvyšší umělecké a čistě lidské úrovně, což byl právě tento případ. Nejen že všichni podali vynikající výkon v rámci svých partů, ale dosáhli i naprosto dokonalé souhry a vyvážené témbrové a dynamické rozmanitosti.
Tvůrčím jádrem respektovaného Brahmsova Klavírního kvintetu f moll, op. 34, je melodicko harmonická invence, motivickou a tematickou prací rozpracovaná do vět až symfonického formátu. Instrumentačně toto dílo prošlo několika proměnami, až se v roce 1864 ustálilo na konfiguraci smyčcové kvarteto a klavír. Obdobné dílo českého Brahmsova přítele Antonína Dvořáka, Klavírní kvintet č. 2 A dur, budí v hudebním světě nemenší respekt, je považováno dokonce za jedno z vrcholných komorních děl konce 19. století. Vzdor tomu všemu by bylo možné považovat dramaturgii tohoto večera za strohou, až příliš jednotvárnou. Namístě je však pochvala, neboť důvěra dramaturga v pochopení správnosti, objevnosti této do značné míry odvážné dramaturgie ze strany vyspělého pražského publika se ukázala jako správná.
U obou skladeb je možné nalézt četné společné znaky. Kromě již zmíněného symfonismu (obě díla jsou čtyřvětá s pomalou druhou větou, tanečním scherzem na třetí pozici a s rychlým Finale) se vymykají z kategorie komorní hudby i svou neobyčejně hlubokou myšlenkovou závažností. Zatímco mollový kvintet Brahmsův je niterným projevem smutku, Dvořákův durový je apoteózou radosti a štěstí. Aby se interpreti přiblížili co nejblíže k jádru hudebního obsahu a výrazu a dali najevo svůj tvůrčí nadhled, dovolili si i jistou zvláštnost. Během večera účelově změnili v rámci nástrojového obsazení svoje role. Ryze české dílo nechali zaznít v sestavě, kdy se na postu primária usadil český houslista a Shaham decentně interpretoval sekund, zatímco Brahmsovo hluboce meditativní sdělení si dramaturg večera Shaham ponechal pro svůj vlastní osobitý výklad a zase jemu se v tom případě na sekundu přizpůsoboval náš Špaček.

Nahoru | Obsah