Hudební Rozhledy

Rusalka ve Vídni v současném světě zhrubla

Karla Hofmannová | 11/19 |Zahraničí

První premiérou nové sezony byla v Divadle na Vídeňce česká opera, Dvořákova Rusalka. Bylo velmi milé slyšet z jeviště češtinu, byť nedokonalou a mnohdy nesrozumitelnou, a slyšet srdci blízkou hudbu. Jenže za hranicemi nemají k Rusalce takový niterný vztah jako my, a proto s ní nakládají různě, někdy i necitlivě.

V případě Theater an der Wien se režisérka Amélie Niedermeyer nedopustila věcných vyšinutí, ale přesadila děj do současné doby. Scéna Christiana Schmidta představuje zadní trakt velké rodinné vily s bazénem a dvěma garážemi. V jedné, která je současně jakýmsi kanálem, kde je voda, a je napojena na centrální bazén, tedy spíš brouzdaliště, bydlí Vodník, naproti ve druhé sídlí Ježibaba. Centrální lomené schodiště vede do prvního patra, kde je velká terasa. U bazénu je čalouněná pohovka a křeslo se stojací lampou, kolem roste usychající rákosí. Tato scéna zůstává i do dalšího obrazu, jen se shora spustí obrovský křišťálový lustr a jsme na zámku. Všichni jsou oblečeni v současných šatech, Vodník v ošuntělém obleku, Rusalka je, stejně jako její sestry-žínky, v červených legínách a bílé košili, kterou vymění za bílé, plandavé šaty. Princ si vystačí s dlouhými kalhotami – nebo taky bez nich, když vyleze z postele, kde je s Rusalkou, ona si však oblečení nesvlékla. Nejbohatší (přesto nevkusný) kostým má Ježibaba, mondéna s cigaretou ve špičce, a Cizí kněžna, která je v jednoduché, ale střihově bohaté černé róbě. Hajný s Kuchtíkem mají na sobě jakýsi podivný rybářský kabát.
Režie se pohybuje v daných podmínkách, které jsou poněkud omezující, nepříliš nápaditě. Posouvání figur má omezené možnosti, nejatraktivněji působí akce Vodníka a Rusalky v brouzdališti a v rákosí. To rákosí při áriích vztekle trhají. Celá režie je totiž postavena na akcentované agresi a vzteku. Zcela nepochopitelně, protože nic takového v Dvořákově hudbě není. Laskavá lyrická pohádka, plná empatie, se z vídeňské inscenace vytratila. Tři žínky při tercetu bijí Vodníka, dokonce do něho kopou. Vodník zase bije Rusalku, ta dostává facku, když je zrazena Princem. Vodník není moudrý a laskavý, naopak, je to zlomyslný a zbabělý lascivní hysterik, osahávající žínky. Dokonce i Hajný fackuje Kuchtíka, když se stydí být jeho otcem. Komika, která zde má odlehčit děj opery, je pryč. Rusalka sama se k agresi nesnižuje, naopak se k Vodníkovi chová jako k milému „tatíčkovi“. Ježibaba je naopak jízlivá a výsměšná, kouří, a dokonce Rusalku lascivně osahává. Sex je tu i mezi Princem a Rusalkou, jsou oba v posteli, když „již týden dlíš mi po boku“, a Princ z postele vyleze zcela nahý. Jeho sexualitu má zřejmě zvýrazňovat i neustále nahá hruď pod rozepnutým sakem. Závěrečná scéna je bez excesů, ale nudná. Princ bezcílně pobíhá po jevišti, bez kontaktu s Rusalkou, ta jen přihlíží. Napětí se z inscenace ztrácí, zůstává jen to, jestli Princ árii dozpívá. Iluzi navozuje svícení, rozptýlené světlo, doplněné občas rozžíhanou stojací lampou, které navozuje mírnou mlhu. Mlhu vyrábí i Ježibaba přístrojem v ruce, kterým při árii mává kolem sebe. Dobře působí projekce, která nahrazuje poněkud statické akce na scéně. Promítání během sborových akcí, zejména polonézy, kdy sbor má stronzo, či reakcí Rusalky při proměně u Ježibaby, oživuje inscenaci, ale jde o náhražku divadelních postupů, se kterými si režie zřejmě nevěděla rady.
Hudba se přizpůsobila režii. Je příliš silná, bez nuancí, téměř bez pian a pěvci jsou nuceni k neustálému forte. Španělský dirigent David Afkham si přiřadil Dvořákovu hudbu k velkým dramatickým operám. Měl sice českého asistenta, dirigenta Davida Švece, ale zřejmě si po stylové stránce neporozuměli. Na vypjatá dramatická forte doplatil představitel Prince, tenorista českého původu, Ladislav Elgr. Příjemný lyrický tenor, zvučný, s dobrou technikou, vedl hlas zpočátku opatrně z pianových nasazení, ale již první výšku, „Pohádko má“, vzal forzí. V poslední árii „Líbej mne, líbej“ už byla slyšet únava a bylo vidět, že se pěvec trápí a výška, podpořená krkem, mu rupla. Škoda, jeho celkový výkon byl velmi technicky i herecky profesionální, jen na roli Prince bylo zřejmě ještě příliš brzy.

Rusalku zpívala Maria Bengtsson, švédská sopranistka, jejíž lyrický soprán je schopen plných a barevných výšek a má zcela vyrovnaný hlasový rejstřík. Árii o měsíčku dokázala zazpívat s prožitkem a s piany, která respektoval i dirigent. Byla i herecky přesvědčivá, niterná, v závěru vyrovnaná s osudem. Její sestřičky žínky, Ilona Revolskaya, Mirella Hagen a Tatiana Kuryatnikova, byly hlasově barevně kompaktní, ale každá působila, že chce přesvědčit o svých schopnostech, tvořily sice dobře sladěné trio hlasově, ale na jevišti byla každá sama za sebe. Ježibaba v podání mezzosopranistky Nataschy Petrinsky, narozené ve Vídni, byla studií odložené, vysloužilé prostitutky. Neustále zapálená cigareta dokreslovala nakřáplý, ostrý hlas, výslovností šišlavě komolila text. Dobrý výkon podala americká mezzosopranistka Kate Aldrich jako Cizí kněžna. Krásná a démonická, v černých společenských dlouhých šatech, plným a oblým hlasem vyzpívala celou roli, bez škrtů.
Nejsilnější rolí v opeře je z mého pohledu role Vodníka. Moudrý a laskavý, znalec přírody i lidských duší, posouvá a komentuje děj. Vídeňský Vodník v podání Güntera Groissböcka byl však jiného ražení. Lascivní neurotik, peskující žínky i Rusalku, objevující se náhle na jevišti bez logiky, ale hlavně se světlým basem, s ostrým, nepříjemným témbrem, kterému spodní část úst křiví křeč do strany. V brýlích a v ošuntělém obleku nepůsobí jako moudrý duch přírody, ale jako ztroskotanec. Příjemným překvapením byla postava Hajného, rakouský pěvec Markus Butter má příjemný a nosný basbaryton a jako jeden z mála měl čistou dikci. Kuchtíkovi v podání francouzské zpěvačky Juliette Mars s příjemným čistým sopránem chyběla roztomilost a herecká akce. Johannes Bamberger, rakouský tenorista, byl příjemným a zvučným Lovcem.
David Švec jako asistent dirigenta je uveden současně i jako poradce pro češtinu. V prvních dvou jednáních se výslovnost docela dařila, jen to zpropadené „ř“ neuměl nikdo. V posledním jednání už napětí povolilo a nebylo rozumět téměř nikomu. Šišlající Ježibaba a dokonce i špatně artikulující Princ a Vodník snižovali úroveň představení, i když je pravda, že tohle v hledišti málokdo poznal.
Sbor nemá v této opeře velké angažmá, přesto výkon Arnold Schönberg Choru byl konstantně kvalitní a dobře sezpívaný. Zámecká společnost, cachtající se v bazénu, kde vyrábí pěnu a maže si ji po sobě, má být komická, ale v kontrastu k trpící Rusalce to tak nevyznívá. Polonéza se netančí, ale stojí ve stronzu v rozmanitých figurách, Rusalka bloudí mezi nimi. Závěr inscenace vyznívá spíš do ztracena, „Lidská duše, bůh tě pomiluj“ je povzdech a odevzdání se osudu.
Zpracování Rusalky je sice v moderním hávu, ale to nijak nevadí, vztahy a nadčasové problémy zůstávají zachovány, jen ta agresivita jednání jak postav, tak i interpretace hudby do charakteru díla nezapadá. Škoda, jinak jde o celkem zdařilé představení.

Wien, Theater an der Wien – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování a dirigent David Afkham, režie Amélie Niedermayer, scéna Christian Schmidt, kostýmy Kirsten Dephoff, choreografie Thomas Wilhelm, světla Reinhard Traub. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schönberg Chor, sbormistr Erwin Ortner. Premiéra 19. 9. 2019, recenze psána z 2. reprízy 23. 9. 2019.

Nahoru | Obsah