Hudební Rozhledy

Tomáš Pilát | 11/19 |Studie, komentáře

Když já tak rád diriguju… to je vskutku přiléhavý název dokumentu o Jiřím Bělohlávkovi. Jeden z nemnoha Čechů, kteří udělali díru i do světa, si film zaslouží. A zaslouží si ho i jeho turbulentní vztahy s Českou filharmonií. Takže tu jsou dvě zásadní témata: Jiří Bělohlávek, a pan dirigent v interakci s naším prvním symfonickým orchestrem. Na celovečerní snímek to bohatě vydá, a navíc: režisér Roman Vávra se s těmito tématy filmově popasoval skvěle.

Snímek měl první neveřejné promítání pro členy orchestru na přelomu loňského a letošního roku, oficiální pre-miéra se uskutečnila v rámci Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Teď se dostává do české kinodistribuce. Nutno říct, že distributoři předvedli trošku odvahy a hodně moudrosti. Je to opravdu dobrý film a zaslouží si jak velké plátno, tak kvalitní zvukovou aparaturu. Což mnoho našich kin dnes už, zaplaťpánbůh, nabízí.
Film Když já tak rád diriguju… je samozřejmě do značné míry hudební. A jako takový je závislý na symbióze hudby, zvuku vůbec, střihu a kamery. „Šli jsme do toho ve velmi úzkém týmu, naštěstí s vrcholnými profesionály,“ popisuje začátky natáčení Roman Vávra. „Obdivuji filmařinu Míry Janka, jeho dar věci skutečně vidět. On je primárně režisér, ale taky šikovný kameraman, a navíc má vztah ke klasice. Střihačka Katarína Buchanan Geyerová sama zpívala ve sboru, má tedy hudební cítění. Skvělou práci odvedli i zvukaři – Michal Míček přímo na place a Milan Jílek při mixu. Dalo nám to všechno hodně zabrat, ale můj výsledný pocit je dobrý. I muzikanti říkají, že je hudební stránka filmu dobrá, že se nám povedl jak výběr hudby, tak filmový mix. A že tedy stojí za to vidět náš dokument v kinech,“ doplňuje režisér s uspokojením.
Muziku, která ve filmu zazní, vybíral sám. Při pravidelném styku s orchestrem zažil i některá překvapení. „Filharmonie je provoz, kde se pořád něco zkouší. Byl jsem překvapený, že stačí dvě dopoledne, samozřejmě v kompletní sestavě, a jde se před publikum. Nebo se jde nahrávat a nahrávka putuje rovnou na desky. Představoval jsem si, že je zapotřebí minimálně čtrnáct dnů zkoušení od rána do večera, a teprve pak se jde do studia. Ale tak to není. Samozřejmě, jednotliví muzikanti svoje party umějí, často je mají zažité, a jenom čekají na pokyny dirigenta, jaký výraz do kompozice přinese. Když ho chce třeba modrý, hrají modře,“ usmívá se režisér v narážce na jednu z replik Jiřího Bělohlávka, která ve filmu zazní. Provoz v České filharmonii je skutečně rychlý, zkoušky, koncerty, zájezdy, nahrávání. Repertoár orchestru je tak opravdu bohatý. „Vždycky jsem dopředu věděl, jaké skladby bude soubor zkoušet a co má zrovna na repertoáru, a z toho jsem si vybíral. Podle toho, co mě zajímalo, a samozřejmě i s ohledem na to, co bude vhodné pro film. Hudbu s velkými plochami, třeba opery, použít nemůžete, protože v ní nelze stříhat. Samozřejmě jsem celé skladby naposlouchával předem, takže jsem byl připraven. Natáčeli jsme kratší pasáže, jinak bychom se v natočeném materiálu utopili. Z těch kousků jsme pak vybírali části přímo do filmu,“ nechává Vávra nahlédnout do své hudebně-režijní kuchyně.
Mohlo by se zdát, že během natáčení filmu vstupoval s Jiřím Bělohlávkem do úzkých kontaktů. Podle něj je to ale jen částečná pravda. V pravidelných stycích byl ale s ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem, od něj ostatně vzešla objednávka na film. Původně měl být trochu jiný, spíše bilanční, ke 110. výročí vzniku orchestru. Nakonec to ale dopadlo jinak. Blížila se sedmdesátka Jiřího Bělohlávka a velký narozeninový koncert, panu šéfdirigentovi měly přijet blahopřát hvězdy světové klasiky, tedy věc, která už se nebude opakovat. Hlavním tématem filmu se tak měl stát mistr Bělohlávek. „Než jsme se stačili dohodnout, jak dokument pojmeme, skočili jsme rovnýma nohama do natáčení toho koncertu. Do té doby jsem se s panem Bělohlávkem vůbec nepotkal, osobně jsem ho neznal. Vnímal jsem ho především skrze mediální vyjádření, měl jsem pocit, že je člověkem spíše uzavřenějším, snad dokonce mírně škrobeným. To není pro dokumentaristu příliš přitažlivé. Extrovertní lidi, lidi, kteří se rádi prezentují, dávají na odiv svůj vtip a umějí se vyjadřovat, se točí mnohem líp. Natáčení filmu o Bělohlávkovi a samotný pan dirigent – to pro mě byly velké otázky. A tady vyvstalo další téma snímku: Česká filharmonie, co se v ní děje tady a teď,“ říká Roman Vávra. Podle odborníků byl první český orchestr v té době na vrcholu, a režiséra lákalo být u toho. „Chtěl jsem nahlédnout do střev. Ale jako filmař jsem byl trochu v rozpacích,“ přiznává.
Po narozeninách Mistra Bělohlávka točil štáb zkoušky, koncerty, trochu zákulisí Filharmonie, ale s panem dirigentem se osobně, tváří v tvář, nepotkal. Při pokusech o setkání, třeba u Bělohlávků na chalupě, odkázal dirigent na manželku, a ta zase na Mistrovu zaneprázdněnost či zahraniční cestu, nebo vysvětlovala, že se s manželem vidí po čtvrt roce a mají teď před sebou na dlouhou dobu jediný víkend, kdy mohou být spolu. Roman Vávra začal být trochu nervózní. „Když jsem něco naléhavě potřeboval, dostal jsem se k němu maximálně na dvě minuty, většinou když odcházel ze šatny na pódium. Během téhle minicesty jsem ho přemlouval k osobnějšímu natáčení. Aspoň jak sedí doma, kouká se z okna a přemýšlí. To odmítal s tím, že přece bude vědět o kameře, a tudíž nebude přirozený. Že pravda o něm se dá natočit jen při provozování hudby, na pódiu, to že je jeho život a on sám. Snažil jsem se mu vysvětlit, že každý film, i dokument, je jistý druh podvodu, snažíme se dobrat pravdy i skrze něco, co není jenom autentický život. Autenticitu narušuje už samotná kamera. Tohle bylo docela složité si s panem Bělohlávkem vysvětlit. Až po jisté době, asi po tom půlroce, jsme se spolu ocitli v trošku intimnější situaci, kdy spolu mluvíme z očí do očí, soustředěně, v klidu, kdy bylo jasné, že si chceme povídat,“ vzpomíná režisér. Tenhle okamžik je do dokumentu začleněn. Je to tichá chvíle vzájemného oťukávání muzikanta a filmaře.
V tu chvíli se pánové začali poznávat. Poznávání to bylo pozvolné, ale pro obě strany přínosné. Jiří Bělohlávek si Romana Vávru občas testoval drobným vtipkováním (režisér tomu říkal „diverzní vtípky“), filmaře naopak překvapil umělcův trefný a přitom úsporný, velice subtilní smysl pro humor. „Tím mě pan dirigent čím dál tím víc odzbrojoval. Ze začátku jsem byl na rozpacích, co a proč říká, jestli opravdu vtipkuje. Postupně bylo čím dál tím víc jasné, že ano, a dokonce si svým způsobem dělal legraci i ze své nemoci,“ vybavuje si Vávra. Díky tomu tady najednou byla naděje na osobní film. Dokumentaristovo srdce zaplesalo.
Naděje se prohloubila po návštěvě štábu na chalupě Jiřího Bělohlávka a jeho paní Anny Fejérové. I tentokrát hrozilo odročení natáčení, panu Bělohlávkovi prý nebylo dobře, Roman Vávra ale návštěvu prosadil s tím, že si případně jenom obhlídne místo a zase odjede. Filmaři tedy přijeli, a ve chvílích, kdy paní Fejérová hledala kvůli domácím videím promítačku, si s Jiřím Bělohlávkem „jen tak“ povídali. Naštěstí na kameru. „Byl to asi nejintimnější čas, který jsem s Bělohlávkem strávil,“ hodnotí režisér onu návštěvu. Vedle krabice plné rodinných filmových momentek natočených většinou Jiřím Bělohlávkem, si tak tehdy odvážel především natočený rozhovor. „Svým způsobem se stal základem našeho snímku a svým způsobem to pro dokument byla i spása. Nikdo netušil, že asi měsíc po tomhle setkání Jiří Bělohlávek zemře. Myslím, že to zaskočilo i jeho nejbližší. Pan dirigent do poslední chvíle pracoval, byl mentálně, a co pamatuji, i fyzicky, vitální. Po zmíněném natáčení jsem cítil, že mezi sebou konečně máme opravdu blízký vztah, že jsme si porozuměli. Z chalupy jsme se štábem odjížděli s radostným pocitem. Netušili jsme, že jsme tím vlastně dotočili,“ vypravuje Roman Vávra se smutkem. Chtěl natáčet ještě rok a těšil se na další setkávání s velkým umělcem. Bohužel, osud tomu nepřál.
Na natáčení snímku Když já tak rád diriguju… nicméně vzpomíná rád. „Pan dirigent i ředitel České filharmonie nám dali úplně volnou ruku v tom, jak film pojmeme. Přitom nám ještě vycházeli všemožně vstříc. V prostorách České filharmonie jsme se mohli pohybovat dle libosti, dokonce jsem mohl s kamerou sedět mezi filharmoniky a natáčet orchestr zevnitř. Ostýchavě jsem se Jiřího Bělohlávka ptal, jestli mu to nevadí, a on se té otázce skoro až divil. Jasně, že nevadí, vy děláte svoji práci, my zase děláme tu svoji, pohybujte se tu absolutně svobodně, odpovídal. Dokonce si nechal dát mikrofon na pult, i když ho to omezovalo, stejně, jako když jsme kolem něj poskakovali s technickým zařízením,“ usmívá se. I díky tomu je dokument zvukově velice kvalitní.
Obsahovou kvalitu mu samozřejmě dodává protagonista. Režisér přiznal, že opravdu intimních chvil s Jiřím Bělohlávkem nestrávil moc, vytěžil z nich ale maximum, a maximum vytěžil i z těch „neintimních“. Jiří Bělohlávek se vyjadřuje srozumitelně, jasně a stručně, dokáže zformulovat myšlenku ve dvou, třech větách (nebo třeba i v jedné). A je upřímný. V dokumentu tak zaznívají úvahy o postavení České filharmonie v hudebním světě, o nádherné pomíjivosti hudebního okamžiku, o partnerství dirigenta se členy orchestru, o dirigentových uměleckých souputnících i předchůdcích, i o tom, jak nemoc ovlivňuje jeho současné dirigentské směřování. „Pan dirigent se dokázal vyjádřit pregnantně, a my jsme do jeho povídání skoro nestříhali, nevystříhávali jsme ani zámlky, dokonce jsme nechávali i takzvaná parazitní slovíčka. K jeho vyprávění totiž seděla a působila kultivovaně. Bělohlávek naprosto jasně řekl myšlenku, nebylo na tom co upravovat. To se i u velmi chytrých lidí stává výjimečně. Někdy točíte třebas i s génii, ale ve střižně se trápíte. To se Jiřího Bělohlávka netýkalo. Rád bych to býval řekl i jemu, ale už jsem to nestihl,“ teskní režisér Roman Vávra.

Přiznává, že původně měl před Jiřím Bělohlávkem ostych, bál se, že mu nebude (hlavně v hudebních záležitostech) rovnocenným partnerem. „Byl jsem skutečně v rozpacích, jak s ním budu komunikovat, jak bude vypadat náš dialog, a jak celý film vystavím,“ říká k tomu. Hudební hovory nakonec ve filmu vede Jiří Bělohlávek se svými kolegy, dirigenty, pěvci, instrumentalisty. Ke slovu přicházejí i jeho nejbližší, rodina, přátelé, studenti. „Nádherné bylo, s jakým nadhledem se o muzice bavili. Stačilo jim, že navzájem vědí, o čem je řeč. Když jste na téhle úrovni, už si nepotřebujete nic dokazovat. Jejich povídání tak chápou i laici jako já,“ pochvaluje si Vávra s tím, že on sám pak vedl s panem dirigentem hovory o životě a profesních věcech, o trémě a taky o dvojí tváři jeho osobnosti. „Jiří Bělohlávek působil v osobním kontaktu spíš introvertně, ale přitom dělal vysloveně extrovertní povolání,“ vysvětluje režisér. Mimochodem – skvělá, pro film příznačně krátká, ale o stavu věci jasně vypovídající je i pasáž, kde se manželé Jiří Bělohlávek a Anna Fejérová ohlížejí za svým šestačtyřicetiletým manželstvím.
Film zachycuje i symbiózu pana šéfdirigenta s orchestrem, naprosté souznění, ke kterému se společně dopracovali. Podle mnohých odborníků i podle samotného Bělohlávka to bylo něco téměř nadpozemského, obzvláště v posledním půlroce dirigentova angažmá u orchestru, které přervala jeho smrt. Roman Vávra se snažil tohle souznění dostat i do svého filmu. „Za Bělohlávkova působení byla Česká filharmonie ve vrcholné kondici, muzikanti si velmi rozuměli. Zahraniční hvězdy tvrdily, že se mistr začíná dotýkat magických uměleckých výšin. Poznalo to samozřejmě i publikum,“ podotýká filmař a připojuje své vysvětlení tohoto vzácného jevu. „Pan Bělohlávek samozřejmě zúročoval svoji celoživotní absolutní profesionalitu. To je jedna stránka věci. Jsou tu ale i další. On byl v minulosti vnímán jako velmi přísný dirigent, který hráče cepoval při práci na detailech. S nemocí ale získal jistý druh pokory a nadhledu, a to jakýkoliv ansámbl ocení. Oceňovali to i hráči České filharmonie, cítili, že se děje něco velmi subtilního, křehkého. A na to slyšeli, jsme přeci všichni lidé. Jiří Bělohlávek, myslím si, lidsky dozrál. Člověk ho mohl opravdu jenom mít rád. V době, kdy jsme ho mohli s kamerou zaznamenávat, byl na vrcholu. Taková situace je pro nás jako pro dokumentaristy dar.“
Zmíněný dar Roman Vávra bezezbytku využil. Spolu s producentem filmu, Českou filharmonií, poslal do světa dokument o světoznámém umělci, a přitom člověku, se kterým bylo radost „pobejt“. A taky o orchestru, na který jsme v době šéfování Jiřího Bělohlávka mohli být hrdi.

Nahoru | Obsah