Hudební Rozhledy

Praha znovu objevila Halku

Jaroslav Someš | 01/20 |Události

Natalia Rubiś (Halka)

Jako my za naši národní operu pokládáme Smetanovu Prodanou nevěstu, tak Poláci za tu svoji označují Moniuszkovu Halku. A pro rozdíly v národní mentalitě je možná příznačné, že Prodaná nevěsta je komická opera, zatímco Halka je tragická a baladická. Líčí příběh venkovského děvčete, svedeného a opuštěného lehkovážným šlechticem. Je to první, a přitom nejslavnější operní opus Stanisława Moniuszka, klasika polské hudby 19. století. Dílo vzniklo na libreto básníka a revolucionáře Włodzimierza Wolského a v první, dvouaktové verzi mělo premiéru v roce 1848 v sále radnice v litevském Vilniusu, kde Moniuszko tehdy působil. Jednoznačný úspěch Halce přineslo o deset let později varšavské provedení, pro které byla přepracována a rozšířena do čtyřaktové podoby, v níž je teď běžně uváděna.

Její cesta na evropská jeviště začala v Praze v Prozatímním divadle, kde ji v únoru 1868 nastudoval Bedřich Smetana s Emilií Rastelliovou v titulní roli (na repríze 21. 5. 1868 byl Moniuzsko osobně přítomen). Od té doby se Halka na českých scénách objevovala a objevuje, i když ne tak často, jak by si zasloužila. S asi největším ohlasem se setkala její poslední pražská inscenace v tehdejším Smetanově divadle. Byla dílem dirigenta Roberta Brocka a polského režiséra Jerzyho Merunowicze, v dokonale iluzivní výpravě Josefa Svobody. Měla premiéru 17. 3. 1951, udržela se na repertoáru čtyři roky a zaznamenala téměř 60 repríz!
Od její derniéry tedy uplynulo už 64 let. Tím větší zájem proto teď vzbudila Halka v koncertním provedení, jež uspořádal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v kostele sv. Šimona a Judy 15. 10. 2019. Opera zazněla v podání komorního orchestru a sboru Capella Cracoviensis a polských sólistů. Večer znamenal znovuobjevení tohoto díla pro pražské publikum. A co víc, odkryl hodnoty jeho první, vilniuské verze, která byla k provedení zvolena a byla na našem území uvedena pravděpodobně poprvé. Oproti varšavskému přepracování vyznívá romantičtěji a je dramaticky sevřenější. Děj se odvíjí v ansámblech, dvěma většími sólovými plochami jsou jen Jontkova árie „Ty nie wiesz, co to milość panicza“ a Halčin nářek „Dzieciatko nam umiera“ (není tu tedy ani nejznámější číslo opery, Jontkovo vyznání „Szumia jodly na gór szczycie“), nejsou tu ještě dvorské ani lidové tance. Výrazněji tu tím pádem vnímáme vliv italské a francouzské opery. Ale je to dílo plné hudebních krás a velké emoční síly.
Verze z roku 1848 byla svým komornějším charakterem také správnou volbou pro chrámový prostor. Na úspěchu večera se podíleli všichni účinkující bez rozdílu. Soubor Capella Cracoviensis pod vedením dirigenta Jana Tomasze Adamuse se věnuje historicky poučené interpretaci staré hudby od baroka až po romantismus. Přesná sezpívanost a souhra pěvců i instrumentalistů, kterou takové zaměření vyžaduje, byla z provedení znát. Z osmičlenného sboru mužských hlasů a pětičlenného ženského sboru posíleného jedním kontratenorem byly obsazeny i některé sólové party. Čtveřici hlavních rolí ztvárnili mladí polští pěvci, převážně absolventi vratislavské Hudební akademie. Svým výkonem v titulní roli večeru kralovala Natalia Rubiś, známá našemu publiku už z Händelova Saula letos v Praze a ve Znojmě. Bylo znát, že Halka patří do jejího repertoáru, že je s rolí dokonale sžita, a ačkoli ani pro ni není vilniuská verze běžná, jako jediná zpívala zpaměti. Natalia Rubiś vládne sytým sopránem, stejně působivým jak v dramatických, tak v lyrických pasážích. Sílu jejího projevu násobila také hluboká procítěnost, která se v její tváři odrážela v každém okamžiku. Partnery jí byli Przemysław Borys jako Jontek a Sebastian Szumski jako Jánuš z Odrováže. Borysův temně zastřený tenor, podpořený energickým projevem, se dobře hodil na roli prudkého, ale upřímného gorala. Szumského lyrický baryton byl sice příjemně znějící, ale výrazová stránka této nesporně vděčné, charakterově nejednoznačné role zůstala nevyužita. Stejně jako Szumski, také sopranistka Michalina Bienkiewicz je častou sólistkou Capelly Cracoviensis. Její něžný soprán je jistě výhodný pro interpretaci staré hudby, ale plně odpovídal i postavě milující a soucitné Jánušovy nevěsty Žofie.
Na krásném zážitku z celého koncertu ulpělo jen jediné smítko, poněkud stručně připravený program. Pouhý dvojlist, jen se základními informacemi a s profilem souboru, dirigenta a hlavní představitelky, bez portrétů ostatních sólistů, s namnoženým textem libreta jenom v polštině, to je hodně málo. A pokud jde o obsahovou náplň, diskutabilní je překládat titul Žofiina otce Pomjana slovem „číšník“, protože to evokuje tzv. pingla, zatímco jde o čestnou šlechtickou funkci, stolníka u královského dvora. To všechno je však drobnost, na kterou se rychle zapomene. Na co se bude dlouho vzpomínat, to je zasloužený úspěch, který v podání polských hostů Mo- niuszkova Halka v Praze slavila. Přinesla naději, že si snad na tento titul opět vzpomene naše operní dramaturgie – poslední uvedení bylo v Opavě v roce 2004 – a že čeští zájemci za ním nebudou muset cestovat až do Vídně, kde je v této sezoně na repertoáru Theater an der Wien.

Praha, Symfonický orchestr hl. města Prahy – Stanisław Moniuszko: Halka. Capella Cracoviensis, dirigent Jan Tomasz Adamus. Jediné koncertní provedení 15. 10. 2019, kostel sv. Šimona a Judy.

Nahoru | Obsah